Texty

Kralice nad Oslavou

Alena dne 03.10.2019

Kralická  tvrz

Kralice vznikly v 11. století na křižovatce dvou starých zemských stezek. Až do 19. století nesly název Králice. Za své jméno vděčí ozbrojené družině, která měla v tomto kraji střežit zájmy krále Vratislava II.(1061 – 1092). Patrně výsluhou toto území získal rod Kralických. První, kdo se psal po Kralicích byl Mikuláš I. (potomek Víta z Pucova). Mezi roky 1349 – 1379 vybudovali Kraličtí na návrší severně od kostela kamennou tvrz, své rodové sídlo. Hlavní přestavba tvrze byla provedena na konci první poloviny 16. století Jindřichem Kralickým z Kralic, který ke gotickému stavení přistavěl tři renesanční křídla. Renesanční zámeček Jindřich později prodal svému synovci Janu st. ze Žerotína, sídlícím v Náměšti na zámku. Jan st. ze Žerotína zajistil přestěhování tiskárny jednoty bratrské z nedalekých Ivančic, kde ji v roce 1562 založil biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav, do Kralic na tvrz. Na tvrzi byla v té době umístěna i knihařská dílna, rozsáhlá vědecká knihovna, sloužící překladatelům bible z původních jazyků do češtiny. Za 42 let působení tiskárny v Kralicích bylo vytištěné přes 70 titulů knih, kdy za vrchol je pokládána šestidílná Bible česká, později zvaná kralická. Po bělohorské bitvě v polovině prosince 1620 při přepadení Kralic oddílem plenící císařské armády byla napadena i tvrz. Ve třicetileté válce byla kralická tvrz vypálená. V roce 1956 na místě zaniklé tvrze byly zahájeny archeologické výzkumy dr. Vlastou Fialovou s vynikajícími objevy zbytků původní stavby, mincí, předmětů každodenního života, ale především památky z bratrské tiskárny. Mimo jiné bylo objeveno přes 4000 literek, ozdobných prvků, pracovních nástrojů, knižního kování a spon, které prokázaly existenci tiskařské dílny v Kralicích.

Více

Kremže

Alena dne 03.10.2019

Kremže (Krems an der Donau) je páté největší město Dolních Rakous a nachází se asi 70 kilometrů západně od Vídně. Město leží v údolí Dunaje, na soutoku řeky Kremže a Dunaje, na východním konci romantického údolí Wachau. V současné době je město Kremže památkovou rezervací a spolu s celou Kulturlandschaft Wachau součástí Světového dědictví UNESCO.Je tradičním střediskem zemědělské a vinařské produkce celé oblasti. Profituje zejména z pěstování bílého vína odrůdy Veltlínské zelené a v posledních letech také Chardonnay v údolí Wachau, jež reprezentují desítky vinařů a centrální vinné sklepy (Kloster Und) v budově někdejšího kostela a kláštera kapucínů. Další specialitou je palírna ovocných destilátů Bailloni, proslulá zejména produkcí meruňkových destilátů (40%), likérů (30%), sirupů a marmelád. Kremžská hořčice (Kremser Senf) skutečně pochází původně z Kremže, ač dnes se již zde nevyrábí. Kremž má univerzitu a také věznici. Žije zde přibližně 25 tisíc obyvatel.

Více

Provence a okolí

Alena dne 20.07.2019


Tentokrát Marseille, Pont Du Gard, Montpellier, Arles, Avignon, Aix-En-Provence. Tady všude jsem prozatím nebyla a chtěla jsem tuto část jižní Francie také vidět. Výlet byl začátkem června a nebylo vedro. To bylo pro našich 100 km, které jsme během jednoho týdne nachodili , výhodou. Další výhodou bylo to, že jsme byli ubytovaní na jednom místě a do okolí jsme dojížděli autobusem.

Více

Hongkong, Taiwan a Macao únor 2019

Alena dne 12.06.2019

Tchaj-wan/Tchaj-pei


Vždy jsem o Tchaj-wanu slyšela, ale nikdy jsem si nemyslela, že se tam poletím podívat. A stálo to za ten dlouhý let s několika mezipřistáními přes Helsinky a Honk Kong a časový posun. Známe ty noční lety … .

Ale viděla jsem to hlavní
• Náměstí Svobody, Národní divadlo a Národní koncertní síň a památník prezidenta Čankajška (tady hodně foukal vítr a poprchávalo, bylo chladno);
• Prezidentský palác , což je bývalá residence portugalského guvernéra (chodili jsme kolem paláce a hledali cestu dále, už to vypadalo, že proti nám zakročí ochranka, vcelku směšné);
• Bopilialo s řadou krámků s tradičním zbožím;
• Chrám Lungšan z roku 1733
• Národní muzeum Tchaj-wanu, což je nejstarší muzeum v zemi
• Umělecký komplex Huashan1914 Creative Park
• Národní palácové muzeum (světová expozice čínského umění – 700 tis. uměleckých děl vysoké umělecké úrovně vč. sbírky ze Zakázaného města, nejlepší světová sbírka nefritu a jadeitu). Opravdu musím potvrdit, koupila jsem si v místním obchodě překrásně vyřezávané jadeitové náušnice za přijatelnou cenu.
• Muzeum výtvarného umění
• Památník prezidenta Sunjatsena
• Veřejná knihovna ve čtvrti Pej-tchouu (moderní budova s dřevěným obkladem a překrásným parkem s dekorativními balvany a malou thermální říčkou. Před vedlejším hotelem stály dívky oblečené za gejšy )
• Klášterní komplex Nung Čan (velmi moderní)
• Fort San Domingo
• Museum Shihsanhang
• Chrám a klášter Kuan-Tu
• Mrakodrap Tchaj-pej 101 . Jedna z ikon moderní výškové architektury s motivy stonku bambusu, 101 pater, arch. C.Y.Lee, výška 509 m, aktuálně 8. nejvyšší budova světa s ojedinělou konstrukcí odolávající tajfunům a zemětřesením, z roku 2004. Pod špicí budovy je obrovská koule sloužící jako budovu vyvažující závaží.
• Vyhlídka ze Sloní hory.

Více

To je zase den …

Alena dne 19.06.2018

Napsala jsem v červnu několika spolužačkám, že bychom se měly před létem ještě sejít. V mobilu SMS ale vyzněla, že se sejdeme před letem, tak se mne obratem zeptaly, kam že to letím a že ony by letěly také, ale nejdříve v září. Některé přiletěly. Nechápu, nepracují a jsou v důchodu , já ne. Já pracuju, v pracovní dny v kanceláři a o víkendech manuálně na chalupě. Rekonstrukce chalupy trvá už sedmý rok, blíží se ale finále, tedy v zásadě, je a bude ještě spoustu nedodělků na baráku a také na zahradě, která také potřebuje trochu vyladit. Moc jsme se jí prozatím nevěnovali, šlo v zásadě jen o údržbu a drobná zlepšení. Celou dobu jezdíme vlastně na staveniště, trávíme tam víkendy a dokonce piknikujeme na terase na staveništi. Staveniště je současně jedno velké skladiště, starého a nového.. Víkendy tedy trávíme ve skladišti v budově a na zahradě. Nějak jsem si zvykla. Upravuju si jen to, co potřebuju k běžnému provozu, a to také jen provizorně . Přesto přese všechno se mi vznikající výsledek začíná líbit. Jsem estét. Když odjíždíme v neděli k večeru do Prahy, tak je všude kolem relativně uklizeno, když se vrátíme v pátek k večeru zpět vidíme opět chaos,k zarůstající zahradu, skladiště dalšího stavebního materiálu, kontejnery na trávníků nebo mezi vraty, stopy po náklaďácích a letos také bohužel suchopár na květinových záhonech. Dochází voda. Máme sice nádrž na dešťovou vodu, ale když neprší … Pro jistotu ještě jednou jezírko na dešťovou vodu, ale když neprší … . V červnu posekané zahrady svým vzhledem připomínají konec léta. Únava je obrovská. Přestali jsme sekat trávu.

Více

Indonésie 2017 – fotokniha Jáva a Bali

Alena dne 25.12.2017

Jáva a Bali

Let z Prahy přes Dubaj do Jakarty, hlavního města Indonésie, je dlouhý, i když letecká společnost Emirates poskytuje velmi dobré služby. Z letiště v Jakartě do hotelu v centru města trvala cesta autobusem díky hustému provozu taktéž dlouho. Kolem nás kličkovaly mopedy a motorky a razily si mezi automobily zkušeně cestu vpřed. Na jedné motorce se vezla dokonce celá čtyřčlenná rodina. Prvním místem, které jsme v Jakartě navštívili, byla národní mešita Istiqlal, mešita nezávislosti od architekta F. Silabana postavená v letech 1961 až 1978. Je to největší mešita v jihovýchodní Asii a je postavena na místě bývalé pevnosti Prins Frederick z roku 1837.

Proti mešitě přes rušnou ulici stojí neogotická katolická katedrála Nanebevzetí Panny Marie postavená v letech 1891 až 1901. Měli jsme štěstí, protože v katedrále vrcholily přípravy velkolepé svatby, přijížděli pozvaní hosté a příbuzní v limuzínách a ve slavnostních oděvech. Vnitřek katedrály a automobily byly vyzdobeny girlandami z bílých orchidejí. Lavice katedrály postupně plnili hosté a v pozadí netrpělivě očekával orchestr příchod svatebčanů, ženicha a nevěsty. Ženicha jsem si v davu nevšimla, zato nevěsty ano, když jsme opouštěli katedrálu. Krásná nevěsta pózovala fotografům na schodech do katedrály v dlouhých něžných svatebních šatech a usmívala se. Právě také přijela matka nevěsty a byla také velmi krásná, dokonale nalíčená, prostě nádherná žena.

V Jakartě se mi nelíbil národní památník z let 1961-1975 ve tvaru obelisku vyrůstajícího ze čtvercové základny se 14 m vysokým plamenem z pozlaceného bronzu, který je vidět po celém městě. Bylo vedro k zalknutí a k obelisku jsme dojeli vláčkem pro turisty a do památníku jsme vstoupili podzemním tunelem. Památník je zcela poplatný době, kdy byl postaven.

Expozice Národního muzea byla ale velmi zajímavá, bohužel historická budova byla pro rekonstrukci uzavřená. Zajímavá byla také návštěva staré Jakarty, Kota a také čtvrti Stará Botavia poblíž ústí řeky Ciliwung.

Večer jsme odlétali se společností Garuda Airwas do Yogyakarty, konečně uvidím Borobudur, buddhistický chrám Mendut z roku 824 se čtvercovým půdorysem.

Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je zdobena 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp.

Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místo, kdy poutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Poutníky provází systém schodišť a chodeb s 1460 reliéfními panely umístěnými na zdech a balustrádách.

Chrámový komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistických a hinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javánců k islámu. Borobudur byl znovu objeven až v roce 1814, kdy tehdejší britský místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci. Borobudur od té doby prošel několika rekonstrukcemi, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 1975 až 1982 pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 byla stavba zařazena mezi památky světového dědictví UNESCO.

Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy).

Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Yogyakarty na vyvýšeném místě mezi sopkami Sundoro-Sumbing a Merbabu-Merapi a řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je nazývána zahradou Jávy.

Nedaleko Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy, jako např. Prambanan. Během renovačních prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby.

Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nade dnem vyschlého paleolitického jezera. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek v Indonésii, Mount Merapui, která vyniká svou aktivitou již od dob pleistocénu.

Nejsou k dispozici žádné písemné památky, které by informovaly o tom, kdo či za jakým účelem nechal Borobudur postavit. Srovnáním vytesaných reliéfů na chrámu a nápisů běžně se vyskytujících v královských listinách během 8. a 9. století byla odhadnuta doba výstavby Borobuduru na dobu kolem roku 800. Mezi lety 760 až 830 nastal mocenský vrchol dynastie Šailendrů na střední Jávě, která byla již pod vlivem Šrívidžaji. Doba stavby Borobuduru byla odhadnuta na 75 let, chrámový komplex byl dokončen roku 825 během vlády Samaratungga. Buddhistická stavba jako Borobudur, byla postavena v době, kdy vznikal hinduistický Prambanan.

Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle. Z jakého důvodu byl Borobudur opuštěn se však přesně neví.

V roce 1973 byly v Borobuduru prováděny hlavní renovační práce, které pořádalo UNESCO.

Celý Borobudur připomíná jednu velkou stúpu a při pohledu shora nabírá tvar trojrozměrné obří mandaly. Základna stavby je čtvercového půdorysu, kde každá ze stran má kolem sto dvaceti metrů. Celkem má stavba 9 teras, přičemž spodních 6 je čtvercového, a vrchní 3 kruhového půdorysu. Na horních terasách se nachází 72 malých stúp, jež jsou rozestavěny kolem hlavní a největší stúpy uprostřed. Každá stúpa má zvonovitý tvar a je protkána množstvím menších otvorů dekorativního charakteru. Uvnitř stúp se nachází sochy Buddhy Gautamy. Na stavbu Borobuduru bylo využito přibližně 55 000 kubických metrů kamene z nedaleké řeky.

Architektem Borobuduru byl Gunadharma.

Dělení stavby do tří částí symbolizuje tři sféry, do kterých je podle buddhistické kosmologie rozdělen svět, a to kámaavačara či kámadhátu („sféra žádosti“), rúpaavačara (rúpadhátu; „sféra forem“) a arúpaavačara (arúpadhátu, „sféra bez forem“ či „beztvarého bytí“). Kámadhátu je reprezentována spodní částí, rúpadhátu představuje pět teras uprostřed a arúpadhátu je reprezentována třemi kruhovými terasami završující stavbu. V roce 1885 byla náhodně pod samou spodní části stavby objevena další základová část.

Na Borobuduru se nachází přibližně 2670 samostatných basreliéfů (z toho 1212 dekorativních a 1460 reliéfů je narativních), které pokrývají fasády i balustrády a nacházejí se ve spodní (kámadhátu) a střední (rúpadhátu) části stavby.

Narativní panely vyprávějící příběhy o Sudhanovi a Manoharovi Ukrytá základna zachycuje působení karmy. Zdi první galerie obsahují dvě série reliéfů na sobě, každá o 120 panelech. Horní část zobrazuje výjevy ze života Gautamy Buddhy, zatímco spodní část zdi s balustrádami v první a druhé galerii zachycují příběhy z minulých životů Buddhy. Zbývající panely jsou věnovány obrazům z putování Sudhany, jež bylo zakončeno nalezením dokonalosti v moudrosti.

Mimo výjevů z buddhistické kosmologie se na Borobuduru nachází řada soch Gautama Buddhy. Sochy Buddhy v lotosové pozici se nacházejí na pěti čtvercových terasách (rúpadhátu) i na terasách ve vrchní části stavby (arúpadhátu).

Z původních 504 soch Buddhy bylo více jako 300 poškozeno a 43 chybí úplně (od znovuobjevení Borobuduru bylo mnoho hlav soch odcizeno).

Chrám je neustále přeplněn mladými zejména místními turisty, kteří se fotí mobily na tyčkách, a komplikují poněkud prohlídku objektu. Při návratu z chrámu parkem jsem zažila první tropický prudký liják. Viděla a vyfotila jsem si kudlanku, která z ničeho nic přistála na hlavě ženy stojící vedle mne. U východu z areálu chrámu je zbudovaná obrovská tržnice kde se prodává veškerý sortiment místních výrobků. Ochutnala jsem cibetkovou kávu.

Vulkanická kaldera Dieng (2050 m n.m)

Výlet na aktivní vulkanickou náhorní planinu s cca. 20 krátery na rozloze 6 x 14 km, intenzivně zemědělsky využívaná krajina s rýžovými terasami v nižších polohách a zeleninovými poli na strmých úbočích sopek. Prohlédli jsme si vývěry sirných sopečných plynů v kráteru Sikidand a romantické sopečné jezero Telaga Warna Yogyakarta.

Moc se mne zaujal areál památek Prambanan , památka UNESCO, budhistický chrám Kalasan z r. 778, Loro Jonggran z r. 850, dále chrámy zasvěcené Brahmovi, Šivovi a Višnuovi a chrámy jejich „jízdních „ zvířat husy Hamsy, býka Nandi a orla Garudy, a dále menší chrámy Lumbund a Bubrah, Sewu, Plaosan .

A zase přelet, tentokrát z Yogyakarty do Denpasaru na Bali, kdy jsme byli ubytovaní nedaleko v hotelu přímo na pláži Sanur Beach v hotelu Merkure. Hotelový areál se skládal z botanické zahrady, ve které byly postaveny jednotlivé vily s apartmány. Vily jsou spojené cestičkami. V hotelovém komplexu je recepce, restaurace a bazény. Jeden z bazénů byl přímo před vilou, ve které jsem byla ubytovaná. Večer po příjezdu z výletů jsem se koupala v moři a v bazénu u hotelu, později večer seděla na balkonu a pozorovala okolní utichající přírodu, místní veverky a pokřikující ptáky.

Výlety – Sanur-Klunkung (královský palác v zahradě Taman Gilli. Hinduistický chrámový komplex Pura Besakih na úbočí nejvyšší sopky na Bali, sopky Agung ( 3 142 m) jsme bohužel nenavštívili z důvodu, že sopka byla v době našeho pobytu na Bali už několik týdnů aktivní a obyvatelstvo a turisté z hotelů v jejím nejbližším okolí byli evakuováni. Batur je aktivní vulkán s velkou částečně zaplavenou kalderou s průměrem 11 km. Na jejím okraji v obci Kintamani je chrámový komplex Nejvyššího vodního chrámu Pura Ulun Danu Batur, který je rovněž památkou UNESCO.

 

Další den jsme se vyjeli podívat do Pura Tanah Lot, souboru dvou pobřežních chrámů, z toho jeden je na útesu spojeném s pevninou přírodním mostem, druhý je přístupný jen při odlivu. Chrámy jsou zasvěcené božstvům země a moře. Potom jsme si prohlédli Pura Taman Ayun, královský areál v rozsáhlém parku, který je obklopený vodními příkopy a Jatiluwih , nádherné rýžové terasy na úbočí hory Batukaru. Krajina je chráněna UNESCO, zejména tradiční zavodňovací systém subak. A ještě jeden chrám Pura Ulun Bratan postavený na ostrůvku a zasvěcený jezerní bohyni Dewi Danu.

Další den jsme se zajeli podívat na Goa Gajah, na posvátný pramen v zarostlé rokli se starým jeskynním chrámem, tzv. sloní jeskyní, také na královské skalní monumenty Gunung Kawi , což jsou oltáře vytesané do hlubokých skalních nik, chrámový poutní areál Pura Tirta Empul nedaleko posvátného pramene řeky Pakerisan, kde se návštěvníci mohou rituálně očistit posvátnou vodou z tohoto pramenu. Na očistu se v bazénu čeká v řadě. Očistu jsem neabsolvovala. Byla jsem se ale podívat na překrásnou balijskou výzdobu chrámů a poslouchala jsem místní hudbu, která doprovázela náboženský obřad. Obdivovala jsem překrásné barevné dary postavené na stole v chrámu. Byly to několikaposchoďové podnosy naplněné ovocem a květinami.

 

A konečně kulturní a umělecké centrum město Ubud a místní rezervace Opičí les v zalesněné rokli, kterou obývají dlouhoocasí makakové jávští. Ve městě je mnoho galerií, ateliérů, obchodů, muzeí, tržnice. Je zde k mání vše, moderní design, tradiční výrobky, nábytek, sklo, batikované látky, výrobky z polodrahokamů, obrazy a další a další překrásné výrobky. Obdivuji řemeslnou zručnost místních obyvatel, od vyřezávaných vchodových dveří až po vyřezávané kokosy. Musela jsem si něco také koupit domů na památku. Koupila jsem si vyřezávané 4 dřevěné čtverce na výzdobu zdi na chalupě a hlavně vyřezávanou masku do naší domácí sbírky masek z různých míst zeměkoule. Ve městě žije dlouhodobě mnoho turistů z Evropy a USA. Atmosféra města se mi velmi líbila. Škoda jen, že město je ve vnitrozemí ostrova, nikoliv na břehu moře.

Pomalu skončil náš kratinký výlet do Indonésie, ještě jeden den koupání v moři a opalování na pláži nebo u bazénu a odlet. Při odletu z Denpasaru pršelo. V Denpasaru je moc hezké nové, moderní a velké letiště. Každý den létá na ostrov velké letadlo společnosti Emirates. Let z Denpasaru do Dubaje jsem skoro celý prospala. Budila jsem se na jídlo. Nebylo to nepříjemné. Let z Dubaje do Prahy byl příjemný tím, že jsem z okna letadla mohla pozorovat krajinu pod letadlem. Viděla jsem vysoké zasněžené hory a jezera. Přemýšlela jsem chvíli o tom, že naše letadlo by mohlo být také sestřeleno při přeletu nad válečným územím a také o tom, že jsem moc ráda, že jsem tuto zemi alespoň krátce navštívila a splnila si svůj dávný sen.

Sopka Agung nezklamala a po necelých dvou měsících od mého návratu z Bali do Prahy zvýšila aktivitu a zastavila provoz letiště v Denpasaru. Sopka Agung chrlí oblaka bílého a šedého popela do výšky několika tisíc metrů a z kráteru se řine takzvaný bahnotok či lahar, tedy směs sopečného popela, úlomků ztuhlé lávy a velkého množství vody. Lahary jsou nebezpečnější než tekoucí láva, protože se pohybují mnohem rychleji. Občasné slabé výbuchy jsou slyšet do vzdálenosti 12 kilometrů od vrcholu. V noci jsou vidět plameny, což znamená, že případná erupce může nastat kdykoli.

 

A kam poletím příště?

 

 

 

 

 

 

Port Townsend (srpen 2016)

Alena dne 21.03.2017

Kdo z nás četl knihu od Betty MacDonaldové Vejce a já, tak si celkem dobře dokáže představit   přírodu, způsob života a myšlení obyvatel  okolo města Seattle kolem poloviny minulého století.

Více

Moje první kniha cestopisných povídek

Alena dne 27.04.2014

Povídky a fotografie z cest, vydáno v roce 2014

 

Bilbao

Alena dne 19.08.2013

Do města Bilbaa jsem se chtěla jet podívat na skok už před několika roky. Důvod byl ten, že jsem chtěla vidět Guggenheimovo Museum z roku 1997 od amerického  architekta  F. O. Gehryho. Je to stavba pro čtvrté Guggenhaimovo muzeum ve světě, po New Yorku, Benátkách a Berlíně.  Přesněji jsem ale chtěla vidět další stavbu od Gehryho, stavbu ze skla, titanu a pískovce. A ten titan se mi na jeho stavbách líbí nejvíce, protože odráží okolí, zrcadlí přírodu a hlavně světlo a stín. K tomu jsou jeho stavby takové rozevláté. Rozhodně se krásně fotografují.  Zjistila jsem také, že v kraji baskických vinic La Rioja navrhl tento architekt také bodegu, vinařské centrum, a hotel  pro společnost Vinos de los Herederos del Marqués de Riscal , a také  hezky rozevlátou stavbu s výhledem na místní kostel, městečko a okolní vinice. Tento kraj Baskicka je celý pokrytý vinicemi. V roce 2001 zde byla vybudována další stylová stavba pro vinařskou společnost Ysio arch. Santiago Calatravem. Dlouhá jednopatrová dřevěná stavba s vlnitou střechou, kterou obklopuje vodní plocha, působí  velmi intenzivně na návštěvníky této oblasti vinic. Je to ale také  oblast romantických historických městeček na kopcích, s úzkými uličkami a  domy  zkrášlenými    kvetoucími květinovými truhlíky.

Do města Bilbaa přiletíte na moderní letiště z roku 2000 s názvem Sondica, které navrhl architekt S. Calatrava a připomíná svým tvarem letící vlašťovku.

Město Bilbao na mne zapůsobilo tak trochu jako lázeňské město, a to díky   nově budovaným prostranstvím pro obyvatele města a turisty, elegantní promenádě podél řeky Nervión, kam táhnou  z oceánu  lososi,  a všudypřítomnou zelení s jednoduchou a dokonalou parkovou úpravou. Překvapilo mne, že každý volný kousek veřejného prostranství je využit pro barevná a fantazijní dětská hřiště. Ve městě je také mnoho plastik z korodovaného železa a nevypadají vůbec špatně. Je to ocelářské město a zjevně bohaté a také čisté.

Baskicko jsem si představovala jako kraj s  obyvateli bojujícími za autonomii. Tu již dnes mají. Mají ale také krásnou přírodu s loukami, jezery, kopci a písečnými plážemi například v San Sebastianu a v Santoně, v malebných lázeňských městečkách.

Baskové mluví baskicky a nemluví až na výjimky   anglicky. Domluva nebyla proto jednoduchá. Problémem byl například jídelní lístek a výběr jídla, kdy jsem se obvykle musela snažit najít nějaké mezinárodně známé slovo. Přes tuto složitost v domluvě jsem ochutnávala intenzivně pinchos, což jsou velmi chutné jednohubky neboli naše obložené chlebíčky různých velikostí. Pinchos jsou vystavené na barech na mísách a je jich mnoho druhů. Já jsem ochutnávala  pinchos s rybičkami. Hodně  jich bylo s ančovičkami  neboť v kraji je  výrobna  ančoviček. Připadala jsem si jako doma na silvestra, kdy zejména konzumuju ančovičky. Ochutnala jsem ale i jiné lahůdky, jako např. steak z tuňáka, oliheň, krevety, místní suché šunky a chobotnice a různé další mořské plody. Také krásně nazdobené dorty a dortíčky a víno a kávu. Na pultech mají také místní koláče upečené s vejci a bramborami  a s různými přísadami, které krájí  na osminky.

V době pobytu ve městě se boural místní fotbalový svatostánek AC Bilbao, který ční nad řekou Nervión  a z druhé strany prostranství se již stavěl nový stadion. Místní obyvatelé se chodili dívat na bourání jejich stadionu a nostalgicky si ho fotili. Starý betonový stadion se boural a nový ocelový stavěl i v noci. Baskové se mi jevili jako pracovitý národ.

Indie aneb z Nového Dillí do Bombaje neboli Mumbaje

Alena dne 24.11.2012

Pro mne je to prostě země kontrastů. Chtěla jsem tam jet, tak jsem tam jela. Možná, kdybych tam jela o něco dříve, tedy mladší. Možná, snad by vše na mne působilo jinak.

Památky UNESCO jsou úžasné, nezapomenutelné. Viděli jsme toho mnoho na cestě z Dillí do Bombaje. V Dillí například komplex Qutb Minar, pevnost Purána Qila, Humajúnovo mauzoleum, Rajpath, královskou cestu a Bránu Indie, triumfální oblouk se jmény padlých indických vojáků během 1. světové války. U Brány Indie jsme očekávali západ slunce. Kolem prezidentského paláce jsme směli jen projet bez zastavení. Dále jsme viděli mešitu Džámí, červenou pevnost, astronomickou observatoř Janter Manter, která se mi moc líbila, a národní muzeum.

V Agře jsme viděli Fatephur Sikri, palác Džódh Bai, Panč Mahal, mešitu Džámí, Sikandra mauzoleum, Tádž Mahal ve smogovém oparu, Itmad-ud-Dhaulah mauzoleum, opět Červenou pevnost, slavné a velmi krásné Khadžuráho v Orčha, tedy ve Skrytém městě. Fotku z Khadžuráha jsem měla celé dospívání v dětském pokoji na zdi a moc se mi líbila. Fotografii přivezl otec z cesty do Indie. Také jsem se podívala do tohoto úžasného komplexu staveb. Moc hezké. V naší rodině cestoval otec a cestuju i já. Nás oba to bavilo, baví a bude bavit snad pořád.

V Bhopálu a v Sánčí jsme si prohlédli Velkou stupu, jednu z nejstarších sakrálních staveb ze 3. století před Kr., které mají polokruhovitý tvar a reliéfně zdobené kamenné brány – tórany. Viděli jsme Bhimbetku, což jsou prehistorická jeskyně s 12 dtisíc let starými skalními malbami, a další komplex jeskyní v Adžantě s 27 budhistickými svatyněmi vytesanými ve skalách.

V Aurangabádu mauzoleum Bibi-ka-Maqbara, což je pozdní replika Tadž Mahálu, tzv. Tádž Mahál chudého muže, dále Ellóru, vrchol skalní architektury s Kailásántovým šivaistickým chrámem, v Bombaji opět Bránu Indie, slavný hotel Taj Mahál, sloní ostrov Elefantina, na kterém jsou kromě drzých opic a mnoha indických prodejců jeskynní chrámy z let 450-750. K jeskyním se stoupá po strmém schodišti do kopce. Je to celkem náročný výstup, který doprovází neustálá nabídka různých indických suvenýrů, obdoba Karlového mostu v Praze. Výstup byl svižný a velmi náročný. Pot se ze mne jen řinul a z ostatních rovněž.

Moc hezké sbírky má k dispozici muzeum Prince z Walesu a jsem ráda, že jsme viděli jedinečné nádraží Victoria Terminus, které patří mezi nejkrásnější světová nádraží, a procházeli jsme se po kolonádě Marine Drive. A navštívili jsme po cestě i další památky.

Památky jsou hojně navštěvované turisty, a to i místním obyvatelstvem. S námi si památky prohlíželi také Japonci. Japonky měly apartní kloboučky a krajkové rukavičky. My jsme byli v turistickém.

Když je v nějaké zemi hodně obyvatel, je to opravdu na místě znát. Ještě nikdy jsem to tak intenzivně nezažila, myslím tím, tolik lidí kolem sebe. Lidé chodí, mluví … To je dost velký rámus a do toho všeho ruchu klaksony aut a motorek, a to neustále. Připomíná to celé takový neustálý mumraj.

Nejdříve je to takový zvláštní dojem, když si člověk uvědomí ten neustálý a neutichající rámus, později  po několika dnech mne ta neustále přítomná zvuková kulisa začala unavovat. Jak může někdo cestovat po Indii půl roku, nevím. Asi si zvykne. Já jsem měla potíže se smogem, zápachem, horkem, špínou a prachem. Všude kolem seděli v prachu na zemi lidé nebo také leželi. Mezi tím vším běhal domácí a divoký dobytek. A také posvátné krávy. Lidé jsou milí.

Slunce na podzim pořád celkem dost pálilo, bylo mi horko a vlhko. Ani večer jsem se nemohla zchladit. Pouze, když jsem měla čas si jít zaplavat do bazénu. Pro místní byla voda chladná, pro mne tak akorát. Musela jsem plavat alespoň čtvrt  hodiny, abych se ochladila.

Trpěla jsem nedostatkem vody. Voda pouze z pet láhví, to je taková drobná nepříjemnost. Nedá se ale vydržet dlouho. Měla jsem dojem, že málo piju, málo se myji apod.

Doplatila jsem na funkčnost místní klimatizace. Má dva stupně vypnuto a zapnuto, vlastně plně zapnuto. Dostala jsem rýmu a k tomu kašel. Při přistání letadla mi zaléhaly bolestivě uši.

Když si uvědomím, jak místní obyvatelé žijí, v jakém prostředí se pohybují, připadalo mi zvláštní, že mají nablýskané motorky a auta. Ženy v sárí sedí na motorce s nohami na jednu stranu. Já osobně bych brzy spadla. Chce to asi cvik a houževnatost. Viděla jsem dokonce pět lidí na motorce. Pravdou je, že Indové jsou malí a štíhlí, tedy převážně. Jsou vegetariáni. Nebo nikdy nesedí v autě pouze povolený počet osob, obvykle je auto narvané k prasknutí. A co potom místní vlakové spoje. To se musí vidět na vlastní oči. Nepřála bych nikomu cestovat vlakem, indickým standardním vagonem. Vlak je zaprášený a špinavý. A vůbec… bez komentáře.

Jak už jsem psala, ženy nosí sárí. Nevím proč. Chodí v sandálech, mají nalakované nehty a prsteny na palcích nohou, náramky na nohou a třeba suší kraví trus na slunci. Některé věci prostě nepochopím. Měla jsem pocit, že Indové mají nedostatek židlí a nedostatek toalet. A to velký. Toaletou je zřejmě celá země.

Svoz odpadu také zřejmě nefunguje. Odpadky se vrší, probírají a někdy ve městě se i odvezou, např. v Bombaji, nebo se spálí a zvýší se tak smog nad únosnou mez.

Indie se zametá zajímavým košťátkem. Smetí se vymete z domu na veřejné prostranství. Po smetištích se pohybují krávy a kozy. Kozy mají dlouhé uši. Dobytek se pohybuje i po silnici. Indové věří v posmrtné převtělování do zvířat. Zvířata se tak nezabíjí a ani potkani se nezabíjí. Jednou do roka se krávy a jejich rohy pomalují a krmí se dobrotami, prý za odměnu za celoroční práci pro lidi.

Bombajský záliv je také špinavý. Nábřeží je poplivané betelovými slinami. Asi tak jako v Praze žvýkačkami. Je tedy zbarvené do červena.

Indické řeky jsou také špinavé. Koupou se v nich lidé a zvířata. Pluje v nich odpad, uhynulá zvířata apod. Pere se v nich prádlo a suší na břehu. Koupila jsem si košili z indické bavlny… Vyperu si ji už určitě předem.

Indie je velmoc. Je to první demokracie, možná, že druhá. Je pyšná na průmysl IT. Já jsem si v mládí četla o Gandhím.

Indové jsou nábožensky snášenlivý národ. Je tam buddhismus, hinduismus a islám. Ten trochu škodí památkám, pokud jsem zahlédla uražené hlavy lidí a zvířat. Prozatím hinduismus a buddhismus převládají. Viděla jsem páteční muslimskou modlitbu na koberečkách položených na silnici ve městě. Provoz byl přesměrován na jednu stranu silnice. Muslimové chodí v bílých košilích a chlapi se drží často za ruce.

Indové staví stavby, bohužel brzy v tom podnebí chátrají a asi nejsou peníze na časté opravy. V Bombaji je nejkrásnější nádraží na světě. Stavba je úžasná. Stavěli to Angličané. Od té doby tyto stavby chátrají, nejsou peníze na údržbu. Je mi to líto. Nevím, proč se svět vyvíjí nutně ničením toho lepšího z dřívějška. Také nevím, proč mnozí z nás radši válčí a stávají se náboženskými fanatiky.

Je zvláštní, že peníze na mobilní hovory máme vesměs všichni a i ti nejchudší z nás. Celý svět včetně chudé Afriky a Asie chodí s mobilem a telefonuje, vlastně komunikuje.


Background