Texty

Provence a okolí

Alena dne 20.07.2019


Tentokrát Marseille, Pont Du Gard, Montpellier, Arles, Avignon, Aix-En-Provence. Tady všude jsem prozatím nebyla a chtěla jsem tuto část jižní Francie také vidět. Výlet byl začátkem června a nebylo vedro. To bylo pro našich 100 km, které jsme během jednoho týdne nachodili , výhodou. Další výhodou bylo to, že jsme byli ubytovaní na jednom místě a do okolí jsme dojížděli autobusem.

Marseille

Marseille, hlavní město Provence,  po Paříži druhé největší město Francie. Leží v jihovýchodní části země na pobřeží Středozemního moře, ve Lvím zálivu. V roce 2019má  Marseille 1 350 000, resp. 1 516 000 obyvatel vč. aglomerace. Jde o nejvýznamnější francouzský obchodní přístav. Nachází se zde sídlo marseilleského arcibiskupství. Dnes je městem téměř všech národů žijících okolo Středozemního moře včetně mnoha Arabů.

Trochu historie. Město bylo založeno jako Massalia  kolem roku 600 př. n. l. iónskými kolonisty z maloasijského přístavu Fókaia.  Rozkvétat začalo asi od 5. století př. n. l., kdy byli jeho největšími soupeři Etruskové a Kartaginci. V roce 49 před K. obsadili město Římané. V tomto období se Marseille stalo důležitým přístavem, kde se přepravovalo zboží dovozené z Orientu dále do západní Evropy. Archeologické výzkumy odhalily pozůstatky řeckého i římského města; část městských hradeb, brány, starou silnici z Itálie i část římského přístavu. V 5. století bylo založeno opatství Saint-Victor, později v 10. století rekonstruované benediktiny. Další rozvoj Marseille jako přístavu přinesly křížové výpravy. Marseille začala soupeřit s největší námořní velmocí Janovem. V roce 1481 byly Marseille společně s Provence připojeny k Francii. V roce 1720 postihl město mor. V období francouzské revoluce vyslali obyvatelé Marseille do Paříže 500 dobrovolníků s bojovou písní, která byla později nazvaná Marseillaisa a stala se státní hymnou Francie. Velký rozvoj města nastal v pol. 19. století V průběhu druhé světové války bylo město dvakrát bombardováno.

Hlavním centrem Marseille je Vieux-Port, Starý přístav. Leží v malé zátoce, dnes obklopené domy s restauracemi a bary. Dříve zátoka sloužila jako přístav, v současnosti je zde přístaviště jachet a rybářských lodí. V místě vstupu do Vieux-Portu stojí dvě pevnosti, severně St. Jean, jižně St. Nichola‘. Jednou z dominant Starého přístavu je na vrchu stojící bazilika Notre-Dame de la Garde vystavěná v letech 1854–63 v románsko-byzantském slohu. V jihozápadní části Starého přístavu najdeme kostel sv. Viktora, původně opatství zničené během francouzské revoluce, kostel je z druhé pol. 14. století. Dochovaná krypta je z doby založení opatství, z 5. století. Na severní straně přístavu, ve střední části, stojí budova marseillské radnice (Hotel de Ville), barokní stavba ze 17. století.

Západně od Marseille se nachází Frioulské ostrovy, jejichž součástí je i ostrov If se stejnojmenným hradem z počátku 16. st., který dlouho sloužil jako věznice. Mezi její vězně podle literárního příběhu patřil i hrabě Monte Cristo, hrdina stejnojmenného románu Alexandra Dumase.

Severovýchodně od Vieux-Portu, za opevněním St. Jeane, je umístěna marseillská katedrála (Cathédrale de la Major). Chrám byl postavený v 19. století v románsko-byzantském slohu, je 140 m dlouhý a 70 m vysoký. Jižně od katedrály, na kopci, stojí románský kostel St. Laurent ze 12. století. Do východní části Starého přístavu ústí jedna z hlavních marseillských tříd La Canebiere. V ulici se nachází řada obchodů, kaváren a hotelů. Na jejím východním konci pak najdeme neogotický kostel St. Vincent de Paul z let 1855–86.

Viděla jsem
•    Bazilika St. Victor , původně opatský kostel z 11.-13. století, s rozsáhlými podzemními prostorami s římskými a raně křesťanskými sarkofágy a freskami;
•    Parc Borély , zámek z 18. století, dnes Muzeum užitého umění
•    Cité radieuse , projekt  arch. Le Corbusiera z let 1947-1952
•    MuCEM , nové muzeum civilizací Evropy a Středomoří
•    Centre de la Vieille Charité , dne Archeologické a etnografické muzeum
•    Musée des Docks romains
•    Centre Bourse,Musée d´Historie de Marseille
•    Bulvár La Canebiére
•    Tour CMA-CGM od Zahy Hadid
•    La Marseillaise ,dok od arch. J. Nouvela z roku 2018
•    Musée des Beaux-Arts ,sbírka obrazů a plastik
•    Musée d´histoire de Marseille
•    Musée Grobet-Labadié
•    Musée d ´Art Contemporain ,sbírka moderního umění
•    Čtvrť Cours – Julien plná street artu, galerií, butiků, kaváren, restaurací, bazarů
•    Opéra

První den po příletu do Marseille jsme se ještě odpoledne jeli podívat na katedrálu Notre-Dame de la Garde tyčící se na vrcholku nad městem a přístavem. Odsud je moc krásný výhled na město a na přístav Vieux Port. Ke katedrále nás odvezl autobus. Projížděli jsme centrem města, kolem přístavu a nových pláží. Pláže jsou krásné, voda ale studená. Na vrchol a zpět je možné také dojet turistickým vláčkem.  Od katedrály jsme se vraceli zpátky do města pěšky. 40% obyvatelstva města jsou přistěhovalci. Město je plné kontrastů. Hodně se v posledních letech staví .  V sobotu se připravovala demonstrace tzv.  žlutých vest v centru města a policie měla pohotovost. Policie má elegantní uniformy.

Pont Du Gard

Most, který byl  součástí starověkého akvaduktu a který vede  přes řeku Gardon. Most byl vybudován  v 1. století př. Kr. a má 3 arkádová patra. V současnosti je most velkou turistickou atrakcí, kam míří většina cizinců při návštěvě Marseille. V řece nedaleko mostu se lze koupat. Břeh řeky je velmi romantický. Pořádají se zde tké koncerty.

NIMES

Hlavní město departementu Gard v regionu Languedoc-Rousillon, původně keltské sídliště,rodiště císaře Antonia Pia, od roku 1250 je součástí Francie.
Památky
•    Jardine de la Fontaine
•    Tour- Magne , římská strážní věž
•    Maison Carrée
•    Carr´d Árt , městské kulturní centrum od arch. N. Fostera z roku 1992. V horním patře je kavárna a restaurace s terasou s výhledem na arénu. Skvělá gastronomie. Skvělý výhled.
•    Katedrála Notre-Dame-et-St-Castor
•    Aréna z 2. století s kapacitou 24 tis. Diváků
•    Musée de la Romanité
•    Muzeum krásných umění

V Nimes byl za mého pobytu svátek letniček, kdy měli obyvatelé volný sváteční den, který využili k návštěvě atrakcí pro ně připravených v centru města. Po městě hráli různé kapely. V aréně se odehrával býčí nekrvavý zápas a my jsme venku slyšeli vždy to slavné a nadšené Oléé..! Všude kolem nás se procházeli místní občané s dětmi a ochutnávali gastronomii nabízenou v četných okolních stáncích, jezdci na koních předváděli své dovednosti na řadě míst města. Bylo slunečno a horko. Do centra byl zákaz vjezdu. Procházeli jsme úzkými uličkami městečka a bylo to krásné. Všichni seděli venku v ulicích a náměstích u stolků a obědvali ryby, grilovaná masa, saláty a ovoce. Popíjeli stolní vína. Městečko s pěknou atmosférou.

Montpellier

Hlavní město departementu Hérault v regionu Okcitánie. Založeno v roce 985. Od roku 1349 je součástí Francie.

Montpellier je jedno z mála významnějších francouzských měst, která vznikla teprve ve středověku. Na římské silnici Via Domitia vznikla osada s hradem a kostelem, která se díky vynikající poloze a přístavu stala významným obchodním městem. Roku 1213 Montpellier vyženili aragonští králové a ve městě se postupně usadilo mnoho uprchlíků ze Španělska, také Židů a muslimů. Roku 1220 založil kardinál Konrád jako legát papeže Honoria III. lékařskou školu, která si získala vynikající pověst, takže ji roku 1289 papež Mikuláš IV. povýšil na univerzitu. Roku 1349 město koupili francouzští králové, za epidemií po roce 1350 však zemřela téměř třetina obyvatel. Roku 1364 byla na místě staršího kláštera založena katedrála svatého Petra, jeden ze symbolů města.

Roku 1593 si v jejím bezprostředním sousedství univerzita založila botanickou zahradu, která je na stejném místě i dnes. V 16. století měli ve městě převahu hugenoti a král Ludvík XIII. roku 1622 město kvůli tomu oblehl a dobyl. Protože hugenoti kladli silný odpor, král nakonec uznal platnost Nantského ediktu, postavil však nad městem mohutnou citadelu, aby případným dalším povstáním zabránil. V 19. století se Montpellier stal regionálním průmyslovým centrem. V 60. letech 20. století po osamostatnění Alžírska přijalo město mnoho uprchlíků a v pozdějších letech se výrazně modernizovalo. Na východě města vzniklo nové sídliště Antigone a ve městě samém mnoho nových kulturních institucí a mezinárodní festival moderního tance.

Památky
•    Vrcholně gotická katedrála sv. Petra se dvěma věžemi, založená roku 1364 a velmi dobře zachovaná.
•    Historické budovy lékařské fakulty v bezprostředním sousedství katedrály a historická botanická zahrada v protějším parku.
•    Promenade du Peyrou s vítězným obloukem Ludvíka XIV na nejvyšším místě města. Vodní nádrž a vodotrysky napájel 14 km dlouhý akvadukt sv. Klementa.ze 17. století.
•    Středověká hradební věž Babotte s astronomickou observatoří
•    Quartier Antigone , s monumentálními budovami katalánského architekta Ricardo Bofilla,obytný komplex se symetricky komponovanými bytovými domy  s občanskou vybaveností a velké plochy zeleně
•    Piscine olympique d ´Antigone, sportovní hala se 2 bazény
•    Náměstí Place de Thessalie s nákupním centrem Le Polygone
•    Oválné náměstí Place de la Comédie, střed města, mezi hlavním nádražím a starým městem.
•    Opera Comédie
•    Fontána Tří Grácií
•    Park Esplanade Ch.-de-Gaulle
•    Corum-Opéra Berlioz a kongresový palác
•    Musée Fabre
•    Bývalý klášter Ste-Ursulines
•    Městská brána   a hradby
•    Katedrála St. Pierre, zal.r. 1364
•    Botanická zahrada Jardin des plantes de Montpellier z roku 1593
•    Universita a Akademie
•    Městský park Promenade du Peyrou ze 17. století,
•    Vítězný oblouk Porte du Peyrou z r. 1691
•    Carré st-Anne, kostel St-Roch (ochránce proti moru, který se ve městě okolo r. 1295 narodil).

ARLES

Ve starověku se Arles jmenovalo Arelas nebo Arelate. Město bylo založeno Galy v místě ligurského sídla Theline. Julius Caesar je v roce 46 př. n. l. povýšil na kolonii Šesté legie a jejích vysloužilců (‚Colonia Julia Paterna Arelate Sextanorum)‘. Jako jeden z mála dobrých přístavů mělo město velký význam a soutěžilo s Massalií (Marseille) o prestiž v námořním obchodu. Největšího rozmachu dosáhlo město za císaře Konstantina, který Arles zvětšil a zkrášlil a do jména přidal Constantina. Roku 395 se stalo hlavním městem Galie a mohlo mít až sto tisíc obyvatel. Roku 402 pak byla Praefectura Galliarum, nejvyšší úřad západořímské říše, přesunuta z Trevíru do Arles.

Ve 3. století se Arles stalo sídlem biskupa, v roce 400 arcibiskupa a hrálo významnou roli v pokřesťanštění Galie. Jako významné obchodní centrum bylo několikrát dobyto a zničeno Vizigóty a Saracény. Od roku 536 patřilo město Franské říši, od roku 879 bylo hlavním městem království Burgundského (Arelatského). Od 12. století město řídil volený podesta, roku 1178 zde byl Fridrich I. Barbarossa korunován burgundským králem. Království ovšem v pozdním středověku sláblo, až jeho zbytek předal císař Karel IV. roku 1378 francouzskému králi. Od 5. století byla v Arles významná židovská komunita, po roce 1490 však byli všichni Židé vyhnáni a obec se už nikdy neobnovila.

Město si udrželo jistý hospodářský význam jako přístav, ale s příchodem železnice v 19. století význam říční dopravy poklesl a s ním i význam Arles po roce 1847. Ve druhé polovině 19. století zde žila řada slavných malířů a Vincent van Gogh zde během ročního pobytu roku 1888 namaloval na 300 obrazů. Obě světové války město vcelku ušetřily a roku 1981 byla řada starověkých a románských památek města zapsána na seznam Světového dědictví.

Město na řece Rhoně s typickou provensálskou atmosférou. Francouzi rádi nakupují na trzích a nakupují tam téměř vše. Prošli jsme trhem a trochu jsem jim záviděla tu obrovskou nabídku lokální zeleniny, ovoce, masa, ryb apod.

Během soustavného archeologického výzkumu v řece Rhoně v letech 2007-2009 bylo nalezeno množství zajímavých starověkých předmětů, nádob, zbraní a také soch. Mramorovou bustu staršího muže považovali někteří archeologové za portrét Julia Césara z doby jeho života. Spor není definitivně ukončen.
•    Les Alyscamps , starověké a raně křesťanské pohřebiště s četnými sarkofágy
•    Křížová chodba , románsko-gotická patrová architektura s bohatě plasticky zdobenými sloupy
•    Espace Van Gogh , budova, kde byl malíř hospitalizován
•    Museon Arlaten , etnografické muzeum založené Frederikem Mistralem
•    Římský kryptoportikus, dochovaný podzemní prostor pod bývalým fórem
•    Constantinovy lázně
•    Musée de l´Arles antique ,archeologické muzeum
•    Amfiteátr o rozměrech 140 x 103m pro 25 tisíc diváků byl postaven kolem roku 90 a ve středověku sloužil jako pevnost. Ze čtyř obranných věží se jedna zachovala.
•    Římské divadlo z doby kolem 25 př. n. l. pro 16 tisíc diváků
•    Římské lázně
•    Katedrála Saint Trophime ze 12. století v provensálském románském stylu s nesmírně bohatým portálem, korunovační kostel arelatských králů
•    Kostel Notre-Dame-de-la-Major
•    Kostel Saint Honorat ze 12. století
•    Arcibiskupský palác s fasádou z roku 1786
•    Kaple sv. Anny
•    Kostel sv. Blažeje
•    Musée Réattu – muzeum výtvarných umění
•    Musée de la Camargue

AIX-EN-PROVENCE

Původně osada v blízkosti termálního pramene. Na místě dnešního města byla již před 2000 let př. n. l. keltská a ligurská osídlení, v roce 122 př. n. l. zde v místě významného termálního pramene vzniklo první římské město v Galii Aquae Sextiae Salluvorum.

S rozšířením křesťanství v 1. století bylo ve městě zřízeno biskupství Aix, které bylo v 5. století povýšeno na arcibiskupství, a stalo se politickým centrem celé provincie. Od roku 1182 vládla v Aix provensálská šlechta, mezi lety 1501–1789 zde sídlil provensálský parlament.

V roce 1409 zde Ludvík II. z Anjou založil univerzitu. Za vlády jeho syna René byl Aix už centrem kulturního a uměleckého dění regionu. Tato zlatá doba vedla bezpochyby k legendě o královně Janě  a dobrém králi René“, jehož socha je vystavena v horní části Cours Mirabeau. Rok po jeho smrti byla Provence připojena k francouzskému království. Město se ale po celá dvě staletí odmítalo podřídit centralistické politice monarchie. Teprve Ludvíku XIV. se podařilo vzpurné město zkrotit a nastolit řád v oblasti práva a náboženství. Nastalo období společenského a ekonomického rozkvětu města, vznikla nová luxusní čtvrť Mazarin založená roku 1646 bratrem slavného kardinála, která se stala novým bydlištěm místní šlechty a významných představitelů města.

Zde žil Paul Cézanne (1839-1906). Ve městě je jeho ateliér, který zakoupil v roce 1902. V ateliéru je dochováno původní zařízení a dekorační předměty, které maloval ve svých zátiších.

Historické centrum města
•    Place de l ´Hotel-de-Ville , hodinová věž ze 16. st.,
•    Place d´Albertas,Cours Mirabeau,
•    slavný bulvár lemovaný mohutnými platany,
•    Musée Granet , jeden sál je věnovaný Cézanovým obrazům a
•    Nadace V. Vasarelyho , stálá sbírka monumentální ch prací V. Vasarelyho, fotodokumentace architektonických návrhů a realizací. Krásné tapisérie a grafiky.

Městečko Saint-Sauver zároveň se čtvrtí Cité Comtale tvoří nejstarší část města. Prostírá se od katedrály k věži s astronomickým orlojem. Na horním konci ulice Gaston de Saporta (starodávné antické cestě) se nalézají středověké trosky hradeb. Katedrála Saint-Sauveur, stojící podle legendy na Apollonově chrámě, byla vystavěna mezi 5. a 18. stoletím a spojuje tak v sobě tři rozdílné styly – románský, gotický a barokní.
Nedaleko katedrály stojí Les Thermes Sextius, postavené na starověkých románských lázních Sextius. Slavný Cours Mirabeau, dnes přezdívaný díky své dlouhé aleji krásných platanů jako „zelený tunel“, byl vystavěn v roce 1650 a sloužil jako dvůr na kočáry. Dnes je jednou z nejrušnějších částí města plnou pouličních umělců, luxusních měšťanských domů a elegantních butiků. Okrajové bulváry jsou postaveny na dřívějších hradbách.

Avignon

Avignon je jeden ze symbolů Provence. Leží na levém břehu řeky Rhôny, na soutoku s řekou Durance, asi 80 km SZ od Marseille a asi 80 km SV od Montpellieru. V letech 1309-1377 zde sídlili papežové,  do r. 1791 v jejich majetku . V roce 1995 bylo historické centrum Avignonu (Avignonský most, papežský palác, biskupský dvůr, katedrála a hradby) zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Avignonští papežové a vzdoropapežové
•    1309–1316 – Klement V.
•    1316–1334 – Jan XXII.
•    1334–1342 – Benedikt XII.
•    1342–1352 – Klement VI.
•    1352–1362 – Inocenc VI.
•    1362–1370 – Urban V.
•    1370–1378 – Řehoř XI.
•    1378–1394 – Klement VII. (vzdoropapež)
•    1394–1423 – Benedikt XIII. (vzdoropapež)

Památky
•    Place de l´Horloge,
•     radnice,
•    rue de la République,
•    kostel St. Pierre,
•    kostel St. Didierre,
•    Gotický Papežský palác , 14.-16. st., který byl vybudován na 55 m vysoké skále Rocher des Doms. Mohutná palácová stavba pevnostního charakteru, 2 nádvoří. Jedná se o nový  ( Kliment VI.), ve kterém jsou dochovány původní obytné a reprezentační  prostory, konzistoř, přijímací sál, fresky, kostel a starý palác (Benedikt XXII) , původně klášterní stavba. S celkovou užitkovou plochou 15 tisíc m2 je to jedna z největších staveb své doby. Na nádvoří se konají festivaly.
•    Petit Palais,  dnes Musée Petit Palais, ve kterém je umístěno románské a gotické sochařství, sbírka obrazů a fresek italských malířů z 14.-16. století, sbírka fr. malby a architektonických fragmentů.
•    Musée Lapidaire,
•    Musée Calvet.

Avignon je významným cílem turistů z celého světa. Historické jádro města je vcelku dobře zachováno, včetně téměř úplných městských hradeb s mnoha věžemi a branami.
•    Avignonský most (Pont Saint-Bénezet) z poloviny 14. století je patrně nejznámějším symbolem města. Most původně dlouhý 900 metrů s 22 oblouky strhla v 17. století povodeň, takže jeho zbylé čtyři oblouky končí v půli řeky Rhôny. Na most se vstupuje věží Tour du Châtelet a na jednom z pilířů je goticko-románská patrová kaple Chapelle Saint-Nicolas.
•    V sousedství stojí románská katedrála Notre-Dame-des-Doms ze 12. století, mohutná jednolodní budova s masivní věží v průčelí. Ve 14. století byla loď doplněna o postranní kaple a v 17. století byl upraven preskbytář. .
•    Zřícenina románského opatství sv. Rufa s věží na východním břehu Rhony
•    Gotický kostel St-Didier z roku 1359

Tentokrát bylo v Marseille chladněji než v Praze. Mělo sice několikrát pršet, pršelo ale jen cestou autobusem. Město je kosmopolitní. Místní obyvatelé jsou zvyklí , že ve městě je mnoho obchodů přistěhovalců, které si zřizují. Hodně se staví, budovy od arch. Zaha Hadid, J. Nouveaal a dalších. Mění se celá oblast přístavních doků, modernizuje se .  Hned vedle jsou ale původní téměř neudržované čtvrti , ulice a domy.

Příroda kolem města je středomořská, převládají žlutá a modrá. Také vinice a mokřady, kde se pěstuje místní rýže, jsou zastoupeny v hojném počtu. Zde vypěstovaná rýže pokrývá většinu spotřeby obyvatel Francie. O levanduli ani nemluvím, je to typická místní květina.  Moc se mi líbila nová výstavba města, velmi moderní a svěží. Rovněž gastronomie je na vysoké úrovni. Využívá místní zdroje.

Hongkong, Taiwan a Macao únor 2019

Alena dne 12.06.2019

Tchaj-wan/Tchaj-pei


Vždy jsem o Tchaj-wanu slyšela, ale nikdy jsem si nemyslela, že se tam poletím podívat. A stálo to za ten dlouhý let s několika mezipřistáními přes Helsinky a Honk Kong a časový posun. Známe ty noční lety … .

Ale viděla jsem to hlavní
• Náměstí Svobody, Národní divadlo a Národní koncertní síň a památník prezidenta Čankajška (tady hodně foukal vítr a poprchávalo, bylo chladno);
• Prezidentský palác , což je bývalá residence portugalského guvernéra (chodili jsme kolem paláce a hledali cestu dále, už to vypadalo, že proti nám zakročí ochranka, vcelku směšné);
• Bopilialo s řadou krámků s tradičním zbožím;
• Chrám Lungšan z roku 1733
• Národní muzeum Tchaj-wanu, což je nejstarší muzeum v zemi
• Umělecký komplex Huashan1914 Creative Park
• Národní palácové muzeum (světová expozice čínského umění – 700 tis. uměleckých děl vysoké umělecké úrovně vč. sbírky ze Zakázaného města, nejlepší světová sbírka nefritu a jadeitu). Opravdu musím potvrdit, koupila jsem si v místním obchodě překrásně vyřezávané jadeitové náušnice za přijatelnou cenu.
• Muzeum výtvarného umění
• Památník prezidenta Sunjatsena
• Veřejná knihovna ve čtvrti Pej-tchouu (moderní budova s dřevěným obkladem a překrásným parkem s dekorativními balvany a malou thermální říčkou. Před vedlejším hotelem stály dívky oblečené za gejšy )
• Klášterní komplex Nung Čan (velmi moderní)
• Fort San Domingo
• Museum Shihsanhang
• Chrám a klášter Kuan-Tu
• Mrakodrap Tchaj-pej 101 . Jedna z ikon moderní výškové architektury s motivy stonku bambusu, 101 pater, arch. C.Y.Lee, výška 509 m, aktuálně 8. nejvyšší budova světa s ojedinělou konstrukcí odolávající tajfunům a zemětřesením, z roku 2004. Pod špicí budovy je obrovská koule sloužící jako budovu vyvažující závaží.
• Vyhlídka ze Sloní hory.

Hong Kong


Na co jsem se moc těšila? Na mezinárodní letiště Chek Lap Kok vybudované na umělé ploše rozšířením Lantau Islandu , arch. N. Fosterem a O. Arupim, které je v provozu od roku 1998.


Byli jsme ubytovaní v části města Kowloon City.
Peak je nejvyšší bod nad městem 552 m, vyhlídková terasa s věží The Peak Tower, zubačka Peak tram z roku 1888 (na horu jsme jeli autobusem , bylo celkem chladno, mlha, pršelo a foukal a silný vít, vyhlídka na město pod námi byla ale nepřekonatelná )
• Victoria Peak Garden
• Central Station
• Mrakodrap Two International Finance Center (arch. C. Pelli,415 m, 88 pater)
• Hong Kong Polytechnic University (budova od arch. Zahy Hadid
• HKG Museum of History
• HKG Museum of Art
• HKG Cultural Center (od r. 1989 sídlo HKF Filharmonie)
• Clock Tower (stará zvonice)
• International Comerce Center /ICC (10. nejvyšší budova světa, arch. Wong a Ouyang, 118 podlaží se vstupem sítí průchodů a pasáží)
• Zahrada Unionista Sq.
• Kowloon Cultural District Art Park
• Victoria Park
• Central Library
• World Trade Center
• Paterson Street
• Sogo
• Happy Valley vyhlídka
• Blue, Orange,Yellow House
• Wai Chai Market a Henessy Rd.
• Legislative Coucil Building
• HSBC (arch. N. Foster, 179 m,44 pater,r. 1988)
• Bank of China Tower ,
• Lippo Center
• Katedrála St. John´s ve viktoriánském stylu, z pol. 19. století
• Chater garden s jezírkem a Flagstaff House Museum of Tea Ware a Lo Gallery (koupila jsem si hliněné malé prasátko ,neboť máme rok vepře)
• City Gallery
• Eskalátory na ulici Cochrane St. Po jednotlivých terasách do čtvrtě SoHo


Večerní a noční hra světel na pobřeží v Hong Kongu u přístavu Star ferry a Clock Housu. Hezký zážitek s osvětleným finančním centrem Hong Kongu . Mrholilo a stmívalo se a fotografie tak získaly zamžený romantický prvek. To musí v HKG každý vidět. U hotelu, ve kterém jsme byli ubytovaní byla úžasná pekárna/cukrárna ,mnou velmi navštěvovaná.


V Hong Kongu je znát postupný přechod od anglických pravidel k těm čínským. Moc se mi líbily poschoďové tramvaje, finanční čtvrť plná nádherných vysokých staveb od známých architektů . Je to zjevně bohaté město. Každé město s přístavem je pro mne ostatně nádherné. Přístav a lodě mi otevírají nové světy. Město je také velmi členité a tím i velmi zvláštní. Liší se hlavní třídy od těch vedlejších, které obvykle vedou do kopce. Na každé vysoké obytné budově je vidět vlhko, zamřížované balkony a to i v nejvyšších patrech domů. Venkem po obvodech domů vedou veškeré rozvody, tak jako všude tam, kde nemrzne. Byty jsou údajně malé a nájmy drahé.

Macao


Absolvovali jsme 65 minut dlouhou plavbu trajektem do Macaa , které je územím dvou ostrovů Taipa a Coloane při ústí Perlové řeky do Jihočínského moře. Ta plavba byla fantastická, protože po mé pravé straně jsem mohla po celou dobu sledovat silnici na sloupech, která se vinula nad zátokou a mizela na několika místech ve zbudovaných ostrovech , aby tudy mohly proplout lodě. Podle mne , něco fantastického.


Hotelové komplexy Venetian a Parisian , Morpheus hotel od arch. Z. Hadid a P. Schumacher z roku 2018. Tento hotel má i casino a v přízemí, kde jsme se byli podívat, jsou neuvěřitelně designově ztvárněné obchody s designovou módou a doplňky v tomto celkově moderním a kreativním poschodí. Jsem velmi poctěna, že jsem mohla vidět tento architektonický skvost.


Stará Taipa (kostel P. Marie a zahrada, pomník vojáka a básníka L. Camoese, Torre de Macau, náměstí Senado, Santa Casa, Igreja de S. Domingos, Igreja Sé – katedrála z roku 1622, Casa de Lou Kau – městský dům z roku 1889 v kantonsko-evropském stylu , ruiny Paulo Templo, chrám Na Tcha, Muzeum Macaa, Casa Garden, Edificio do Leal Senado, Teatro D. Pedro, Casa do Mandarin, Templo de A-Má, po roce 1488 jeden z nejstarších chrámů města, nábřeží zátok Sai Van a Nam Van, rezidence guvernéra a sídlo vlády Macaa.


Stalo se nám, když jsme se procházeli starými turisticky ne příliš turisty navštěvovanými uličkami, že jsme zaslechli češtinu. Potkali jsme v těchto zapadlých uličkách mladíka, který v Macau již nějakou dobu s kamarádem zpracovával křišťály. Obdivuhodné.


Zpáteční let jsem v podstatě prospala. Celý den jsme chodili městem, potom následoval trajekt z Macaa na letiště do HKG a potom odlet do Helsinek a brzy po ránu odlet do Prahy. Samé čekání a odbavování, kontrola na čínských hranicích je důkladná. V Helsinkách na letišti jsem si tu zimu za letištním oknem při kávě moc užívala. Také jsme se odměnila nákupem letních šatiček pro letošní sezonu. Potom už jsem se nechala unášet letadlem směrem do Prahy.


No, a co na závěr. Myslím si, že mne příště čeká Singapur a Kuala Lumpur. Těším se moc.

To je zase den …

Alena dne 19.06.2018

Napsala jsem v červnu několika spolužačkám, že bychom se měly před létem ještě sejít. V mobilu SMS ale vyzněla, že se sejdeme před letem, tak se mne obratem zeptaly, kam že to letím a že ony by letěly také, ale nejdříve v září. Některé přiletěly. Nechápu, nepracují a jsou v důchodu , já ne. Já pracuju, v pracovní dny v kanceláři a o víkendech manuálně na chalupě. Rekonstrukce chalupy trvá už sedmý rok, blíží se ale finále, tedy v zásadě, je a bude ještě spoustu nedodělků na baráku a také na zahradě, která také potřebuje trochu vyladit. Moc jsme se jí prozatím nevěnovali, šlo v zásadě jen o údržbu a drobná zlepšení. Celou dobu jezdíme vlastně na staveniště, trávíme tam víkendy a dokonce piknikujeme na terase na staveništi. Staveniště je současně jedno velké skladiště, starého a nového.. Víkendy tedy trávíme ve skladišti v budově a na zahradě. Nějak jsem si zvykla. Upravuju si jen to, co potřebuju k běžnému provozu, a to také jen provizorně . Přesto přese všechno se mi vznikající výsledek začíná líbit. Jsem estét. Když odjíždíme v neděli k večeru do Prahy, tak je všude kolem relativně uklizeno, když se vrátíme v pátek k večeru zpět vidíme opět chaos,k zarůstající zahradu, skladiště dalšího stavebního materiálu, kontejnery na trávníků nebo mezi vraty, stopy po náklaďácích a letos také bohužel suchopár na květinových záhonech. Dochází voda. Máme sice nádrž na dešťovou vodu, ale když neprší … Pro jistotu ještě jednou jezírko na dešťovou vodu, ale když neprší … . V červnu posekané zahrady svým vzhledem připomínají konec léta. Únava je obrovská. Přestali jsme sekat trávu.

Více

Indonésie 2017 – fotokniha Jáva a Bali

Alena dne 25.12.2017


Jáva a Bali

Let z Prahy přes Dubaj do Jakarty, hlavního města Indonésie, je dlouhý, i když letecká společnost Emirates poskytuje velmi dobré služby. Z letiště v Jakartě do hotelu v centru města trvala cesta autobusem díky hustému provozu taktéž dlouho. Kolem nás kličkovaly mopedy a motorky a razily si mezi automobily zkušeně cestu vpřed. Na jedné motorce se vezla dokonce celá čtyřčlenná rodina. Prvním místem, které jsme v Jakartě navštívili, byla národní mešita Istiqlal, mešita nezávislosti od architekta F. Silabana postavená v letech 1961 až 1978. Je to největší mešita v jihovýchodní Asii a je postavena na místě bývalé pevnosti Prins Frederick z roku 1837.

Proti mešitě přes rušnou ulici stojí neogotická katolická katedrála Nanebevzetí Panny Marie postavená v letech 1891 až 1901. Měli jsme štěstí, protože v katedrále vrcholily přípravy velkolepé svatby, přijížděli pozvaní hosté a příbuzní v limuzínách a ve slavnostních oděvech. Vnitřek katedrály a automobily byly vyzdobeny girlandami z bílých orchidejí. Lavice katedrály postupně plnili hosté a v pozadí netrpělivě očekával orchestr příchod svatebčanů, ženicha a nevěsty. Ženicha jsem si v davu nevšimla, zato nevěsty ano, když jsme opouštěli katedrálu. Krásná nevěsta pózovala fotografům na schodech do katedrály v dlouhých něžných svatebních šatech a usmívala se. Právě také přijela matka nevěsty a byla také velmi krásná, dokonale nalíčená, prostě nádherná žena.

V Jakartě se mi nelíbil národní památník z let 1961-1975 ve tvaru obelisku vyrůstajícího ze čtvercové základny se 14 m vysokým plamenem z pozlaceného bronzu, který je vidět po celém městě. Bylo vedro k zalknutí a k obelisku jsme dojeli vláčkem pro turisty a do památníku jsme vstoupili podzemním tunelem. Památník je zcela poplatný době, kdy byl postaven.

Expozice Národního muzea byla ale velmi zajímavá, bohužel historická budova byla pro rekonstrukci uzavřená. Zajímavá byla také návštěva staré Jakarty, Kota a také čtvrti Stará Botavia poblíž ústí řeky Ciliwung.

Večer jsme odlétali se společností Garuda Airwas do Yogyakarty, konečně uvidím Borobudur, buddhistický chrám Mendut z roku 824 se čtvercovým půdorysem.

Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je zdobena 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp.

Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místo, kdy poutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Poutníky provází systém schodišť a chodeb s 1460 reliéfními panely umístěnými na zdech a balustrádách.

Chrámový komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistických a hinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javánců k islámu. Borobudur byl znovu objeven až v roce 1814, kdy tehdejší britský místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci. Borobudur od té doby prošel několika rekonstrukcemi, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 1975 až 1982 pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 byla stavba zařazena mezi památky světového dědictví UNESCO.

Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy).

Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Yogyakarty na vyvýšeném místě mezi sopkami Sundoro-Sumbing a Merbabu-Merapi a řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je nazývána zahradou Jávy.

Nedaleko Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy, jako např. Prambanan. Během renovačních prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby.

Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nade dnem vyschlého paleolitického jezera. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek v Indonésii, Mount Merapui, která vyniká svou aktivitou již od dob pleistocénu.

Nejsou k dispozici žádné písemné památky, které by informovaly o tom, kdo či za jakým účelem nechal Borobudur postavit. Srovnáním vytesaných reliéfů na chrámu a nápisů běžně se vyskytujících v královských listinách během 8. a 9. století byla odhadnuta doba výstavby Borobuduru na dobu kolem roku 800. Mezi lety 760 až 830 nastal mocenský vrchol dynastie Šailendrů na střední Jávě, která byla již pod vlivem Šrívidžaji. Doba stavby Borobuduru byla odhadnuta na 75 let, chrámový komplex byl dokončen roku 825 během vlády Samaratungga. Buddhistická stavba jako Borobudur, byla postavena v době, kdy vznikal hinduistický Prambanan.

Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle. Z jakého důvodu byl Borobudur opuštěn se však přesně neví.

V roce 1973 byly v Borobuduru prováděny hlavní renovační práce, které pořádalo UNESCO.

Celý Borobudur připomíná jednu velkou stúpu a při pohledu shora nabírá tvar trojrozměrné obří mandaly. Základna stavby je čtvercového půdorysu, kde každá ze stran má kolem sto dvaceti metrů. Celkem má stavba 9 teras, přičemž spodních 6 je čtvercového, a vrchní 3 kruhového půdorysu. Na horních terasách se nachází 72 malých stúp, jež jsou rozestavěny kolem hlavní a největší stúpy uprostřed. Každá stúpa má zvonovitý tvar a je protkána množstvím menších otvorů dekorativního charakteru. Uvnitř stúp se nachází sochy Buddhy Gautamy. Na stavbu Borobuduru bylo využito přibližně 55 000 kubických metrů kamene z nedaleké řeky.

Architektem Borobuduru byl Gunadharma.

Dělení stavby do tří částí symbolizuje tři sféry, do kterých je podle buddhistické kosmologie rozdělen svět, a to kámaavačara či kámadhátu („sféra žádosti“), rúpaavačara (rúpadhátu; „sféra forem“) a arúpaavačara (arúpadhátu, „sféra bez forem“ či „beztvarého bytí“). Kámadhátu je reprezentována spodní částí, rúpadhátu představuje pět teras uprostřed a arúpadhátu je reprezentována třemi kruhovými terasami završující stavbu. V roce 1885 byla náhodně pod samou spodní části stavby objevena další základová část.

Na Borobuduru se nachází přibližně 2670 samostatných basreliéfů (z toho 1212 dekorativních a 1460 reliéfů je narativních), které pokrývají fasády i balustrády a nacházejí se ve spodní (kámadhátu) a střední (rúpadhátu) části stavby.

Narativní panely vyprávějící příběhy o Sudhanovi a Manoharovi Ukrytá základna zachycuje působení karmy. Zdi první galerie obsahují dvě série reliéfů na sobě, každá o 120 panelech. Horní část zobrazuje výjevy ze života Gautamy Buddhy, zatímco spodní část zdi s balustrádami v první a druhé galerii zachycují příběhy z minulých životů Buddhy. Zbývající panely jsou věnovány obrazům z putování Sudhany, jež bylo zakončeno nalezením dokonalosti v moudrosti.

Mimo výjevů z buddhistické kosmologie se na Borobuduru nachází řada soch Gautama Buddhy. Sochy Buddhy v lotosové pozici se nacházejí na pěti čtvercových terasách (rúpadhátu) i na terasách ve vrchní části stavby (arúpadhátu).

Z původních 504 soch Buddhy bylo více jako 300 poškozeno a 43 chybí úplně (od znovuobjevení Borobuduru bylo mnoho hlav soch odcizeno).

Chrám je neustále přeplněn mladými zejména místními turisty, kteří se fotí mobily na tyčkách, a komplikují poněkud prohlídku objektu. Při návratu z chrámu parkem jsem zažila první tropický prudký liják. Viděla a vyfotila jsem si kudlanku, která z ničeho nic přistála na hlavě ženy stojící vedle mne. U východu z areálu chrámu je zbudovaná obrovská tržnice kde se prodává veškerý sortiment místních výrobků. Ochutnala jsem cibetkovou kávu.

Vulkanická kaldera Dieng (2050 m n.m)

Výlet na aktivní vulkanickou náhorní planinu s cca. 20 krátery na rozloze 6 x 14 km, intenzivně zemědělsky využívaná krajina s rýžovými terasami v nižších polohách a zeleninovými poli na strmých úbočích sopek. Prohlédli jsme si vývěry sirných sopečných plynů v kráteru Sikidand a romantické sopečné jezero Telaga Warna Yogyakarta.

Moc se mne zaujal areál památek Prambanan , památka UNESCO, budhistický chrám Kalasan z r. 778, Loro Jonggran z r. 850, dále chrámy zasvěcené Brahmovi, Šivovi a Višnuovi a chrámy jejich „jízdních „ zvířat husy Hamsy, býka Nandi a orla Garudy, a dále menší chrámy Lumbund a Bubrah, Sewu, Plaosan .

A zase přelet, tentokrát z Yogyakarty do Denpasaru na Bali, kdy jsme byli ubytovaní nedaleko v hotelu přímo na pláži Sanur Beach v hotelu Merkure. Hotelový areál se skládal z botanické zahrady, ve které byly postaveny jednotlivé vily s apartmány. Vily jsou spojené cestičkami. V hotelovém komplexu je recepce, restaurace a bazény. Jeden z bazénů byl přímo před vilou, ve které jsem byla ubytovaná. Večer po příjezdu z výletů jsem se koupala v moři a v bazénu u hotelu, později večer seděla na balkonu a pozorovala okolní utichající přírodu, místní veverky a pokřikující ptáky.

Výlety – Sanur-Klunkung (královský palác v zahradě Taman Gilli. Hinduistický chrámový komplex Pura Besakih na úbočí nejvyšší sopky na Bali, sopky Agung ( 3 142 m) jsme bohužel nenavštívili z důvodu, že sopka byla v době našeho pobytu na Bali už několik týdnů aktivní a obyvatelstvo a turisté z hotelů v jejím nejbližším okolí byli evakuováni. Batur je aktivní vulkán s velkou částečně zaplavenou kalderou s průměrem 11 km. Na jejím okraji v obci Kintamani je chrámový komplex Nejvyššího vodního chrámu Pura Ulun Danu Batur, který je rovněž památkou UNESCO.

 

Další den jsme se vyjeli podívat do Pura Tanah Lot, souboru dvou pobřežních chrámů, z toho jeden je na útesu spojeném s pevninou přírodním mostem, druhý je přístupný jen při odlivu. Chrámy jsou zasvěcené božstvům země a moře. Potom jsme si prohlédli Pura Taman Ayun, královský areál v rozsáhlém parku, který je obklopený vodními příkopy a Jatiluwih , nádherné rýžové terasy na úbočí hory Batukaru. Krajina je chráněna UNESCO, zejména tradiční zavodňovací systém subak. A ještě jeden chrám Pura Ulun Bratan postavený na ostrůvku a zasvěcený jezerní bohyni Dewi Danu.

Další den jsme se zajeli podívat na Goa Gajah, na posvátný pramen v zarostlé rokli se starým jeskynním chrámem, tzv. sloní jeskyní, také na královské skalní monumenty Gunung Kawi , což jsou oltáře vytesané do hlubokých skalních nik, chrámový poutní areál Pura Tirta Empul nedaleko posvátného pramene řeky Pakerisan, kde se návštěvníci mohou rituálně očistit posvátnou vodou z tohoto pramenu. Na očistu se v bazénu čeká v řadě. Očistu jsem neabsolvovala. Byla jsem se ale podívat na překrásnou balijskou výzdobu chrámů a poslouchala jsem místní hudbu, která doprovázela náboženský obřad. Obdivovala jsem překrásné barevné dary postavené na stole v chrámu. Byly to několikaposchoďové podnosy naplněné ovocem a květinami.

 

A konečně kulturní a umělecké centrum město Ubud a místní rezervace Opičí les v zalesněné rokli, kterou obývají dlouhoocasí makakové jávští. Ve městě je mnoho galerií, ateliérů, obchodů, muzeí, tržnice. Je zde k mání vše, moderní design, tradiční výrobky, nábytek, sklo, batikované látky, výrobky z polodrahokamů, obrazy a další a další překrásné výrobky. Obdivuji řemeslnou zručnost místních obyvatel, od vyřezávaných vchodových dveří až po vyřezávané kokosy. Musela jsem si něco také koupit domů na památku. Koupila jsem si vyřezávané 4 dřevěné čtverce na výzdobu zdi na chalupě a hlavně vyřezávanou masku do naší domácí sbírky masek z různých míst zeměkoule. Ve městě žije dlouhodobě mnoho turistů z Evropy a USA. Atmosféra města se mi velmi líbila. Škoda jen, že město je ve vnitrozemí ostrova, nikoliv na břehu moře.

Pomalu skončil náš kratinký výlet do Indonésie, ještě jeden den koupání v moři a opalování na pláži nebo u bazénu a odlet. Při odletu z Denpasaru pršelo. V Denpasaru je moc hezké nové, moderní a velké letiště. Každý den létá na ostrov velké letadlo společnosti Emirates. Let z Denpasaru do Dubaje jsem skoro celý prospala. Budila jsem se na jídlo. Nebylo to nepříjemné. Let z Dubaje do Prahy byl příjemný tím, že jsem z okna letadla mohla pozorovat krajinu pod letadlem. Viděla jsem vysoké zasněžené hory a jezera. Přemýšlela jsem chvíli o tom, že naše letadlo by mohlo být také sestřeleno při přeletu nad válečným územím a také o tom, že jsem moc ráda, že jsem tuto zemi alespoň krátce navštívila a splnila si svůj dávný sen.

Sopka Agung nezklamala a po necelých dvou měsících od mého návratu z Bali do Prahy zvýšila aktivitu a zastavila provoz letiště v Denpasaru. Sopka Agung chrlí oblaka bílého a šedého popela do výšky několika tisíc metrů a z kráteru se řine takzvaný bahnotok či lahar, tedy směs sopečného popela, úlomků ztuhlé lávy a velkého množství vody. Lahary jsou nebezpečnější než tekoucí láva, protože se pohybují mnohem rychleji. Občasné slabé výbuchy jsou slyšet do vzdálenosti 12 kilometrů od vrcholu. V noci jsou vidět plameny, což znamená, že případná erupce může nastat kdykoli.

 

A kam poletím příště?

 

 

 

 

 

 

Port Townsend (srpen 2016)

Alena dne 21.03.2017

Kdo z nás četl knihu od Betty MacDonaldové Vejce a já, tak si celkem dobře dokáže představit   přírodu, způsob života a myšlení obyvatel  okolo města Seattle kolem poloviny minulého století.

Více

Moje první kniha cestopisných povídek

Alena dne 27.04.2014

Povídky a fotografie z cest, vydáno v roce 2014

 

Bilbao

Alena dne 19.08.2013

Do města Bilbaa jsem se chtěla jet podívat na skok už před několika roky. Důvod byl ten, že jsem chtěla vidět Guggenheimovo Museum z roku 1997 od amerického  architekta  F. O. Gehryho. Je to stavba pro čtvrté Guggenhaimovo muzeum ve světě, po New Yorku, Benátkách a Berlíně.  Přesněji jsem ale chtěla vidět další stavbu od Gehryho, stavbu ze skla, titanu a pískovce. A ten titan se mi na jeho stavbách líbí nejvíce, protože odráží okolí, zrcadlí přírodu a hlavně světlo a stín. K tomu jsou jeho stavby takové rozevláté. Rozhodně se krásně fotografují.  Zjistila jsem také, že v kraji baskických vinic La Rioja navrhl tento architekt také bodegu, vinařské centrum, a hotel  pro společnost Vinos de los Herederos del Marqués de Riscal , a také  hezky rozevlátou stavbu s výhledem na místní kostel, městečko a okolní vinice. Tento kraj Baskicka je celý pokrytý vinicemi. V roce 2001 zde byla vybudována další stylová stavba pro vinařskou společnost Ysio arch. Santiago Calatravem. Dlouhá jednopatrová dřevěná stavba s vlnitou střechou, kterou obklopuje vodní plocha, působí  velmi intenzivně na návštěvníky této oblasti vinic. Je to ale také  oblast romantických historických městeček na kopcích, s úzkými uličkami a  domy  zkrášlenými    kvetoucími květinovými truhlíky.

Do města Bilbaa přiletíte na moderní letiště z roku 2000 s názvem Sondica, které navrhl architekt S. Calatrava a připomíná svým tvarem letící vlašťovku.

Město Bilbao na mne zapůsobilo tak trochu jako lázeňské město, a to díky   nově budovaným prostranstvím pro obyvatele města a turisty, elegantní promenádě podél řeky Nervión, kam táhnou  z oceánu  lososi,  a všudypřítomnou zelení s jednoduchou a dokonalou parkovou úpravou. Překvapilo mne, že každý volný kousek veřejného prostranství je využit pro barevná a fantazijní dětská hřiště. Ve městě je také mnoho plastik z korodovaného železa a nevypadají vůbec špatně. Je to ocelářské město a zjevně bohaté a také čisté.

Baskicko jsem si představovala jako kraj s  obyvateli bojujícími za autonomii. Tu již dnes mají. Mají ale také krásnou přírodu s loukami, jezery, kopci a písečnými plážemi například v San Sebastianu a v Santoně, v malebných lázeňských městečkách.

Baskové mluví baskicky a nemluví až na výjimky   anglicky. Domluva nebyla proto jednoduchá. Problémem byl například jídelní lístek a výběr jídla, kdy jsem se obvykle musela snažit najít nějaké mezinárodně známé slovo. Přes tuto složitost v domluvě jsem ochutnávala intenzivně pinchos, což jsou velmi chutné jednohubky neboli naše obložené chlebíčky různých velikostí. Pinchos jsou vystavené na barech na mísách a je jich mnoho druhů. Já jsem ochutnávala  pinchos s rybičkami. Hodně  jich bylo s ančovičkami  neboť v kraji je  výrobna  ančoviček. Připadala jsem si jako doma na silvestra, kdy zejména konzumuju ančovičky. Ochutnala jsem ale i jiné lahůdky, jako např. steak z tuňáka, oliheň, krevety, místní suché šunky a chobotnice a různé další mořské plody. Také krásně nazdobené dorty a dortíčky a víno a kávu. Na pultech mají také místní koláče upečené s vejci a bramborami  a s různými přísadami, které krájí  na osminky.

V době pobytu ve městě se boural místní fotbalový svatostánek AC Bilbao, který ční nad řekou Nervión  a z druhé strany prostranství se již stavěl nový stadion. Místní obyvatelé se chodili dívat na bourání jejich stadionu a nostalgicky si ho fotili. Starý betonový stadion se boural a nový ocelový stavěl i v noci. Baskové se mi jevili jako pracovitý národ.

Indie aneb z Nového Dillí do Bombaje neboli Mumbaje

Alena dne 24.11.2012

Pro mne je to prostě země kontrastů. Chtěla jsem tam jet, tak jsem tam jela. Možná, kdybych tam jela o něco dříve, tedy mladší. Možná, snad by vše na mne působilo jinak.

Památky UNESCO jsou úžasné, nezapomenutelné. Viděli jsme toho mnoho na cestě z Dillí do Bombaje. V Dillí například komplex Qutb Minar, pevnost Purána Qila, Humajúnovo mauzoleum, Rajpath, královskou cestu a Bránu Indie, triumfální oblouk se jmény padlých indických vojáků během 1. světové války. U Brány Indie jsme očekávali západ slunce. Kolem prezidentského paláce jsme směli jen projet bez zastavení. Dále jsme viděli mešitu Džámí, červenou pevnost, astronomickou observatoř Janter Manter, která se mi moc líbila, a národní muzeum.

V Agře jsme viděli Fatephur Sikri, palác Džódh Bai, Panč Mahal, mešitu Džámí, Sikandra mauzoleum, Tádž Mahal ve smogovém oparu, Itmad-ud-Dhaulah mauzoleum, opět Červenou pevnost, slavné a velmi krásné Khadžuráho v Orčha, tedy ve Skrytém městě. Fotku z Khadžuráha jsem měla celé dospívání v dětském pokoji na zdi a moc se mi líbila. Fotografii přivezl otec z cesty do Indie. Také jsem se podívala do tohoto úžasného komplexu staveb. Moc hezké. V naší rodině cestoval otec a cestuju i já. Nás oba to bavilo, baví a bude bavit snad pořád.

V Bhopálu a v Sánčí jsme si prohlédli Velkou stupu, jednu z nejstarších sakrálních staveb ze 3. století před Kr., které mají polokruhovitý tvar a reliéfně zdobené kamenné brány – tórany. Viděli jsme Bhimbetku, což jsou prehistorická jeskyně s 12 dtisíc let starými skalními malbami, a další komplex jeskyní v Adžantě s 27 budhistickými svatyněmi vytesanými ve skalách.

V Aurangabádu mauzoleum Bibi-ka-Maqbara, což je pozdní replika Tadž Mahálu, tzv. Tádž Mahál chudého muže, dále Ellóru, vrchol skalní architektury s Kailásántovým šivaistickým chrámem, v Bombaji opět Bránu Indie, slavný hotel Taj Mahál, sloní ostrov Elefantina, na kterém jsou kromě drzých opic a mnoha indických prodejců jeskynní chrámy z let 450-750. K jeskyním se stoupá po strmém schodišti do kopce. Je to celkem náročný výstup, který doprovází neustálá nabídka různých indických suvenýrů, obdoba Karlového mostu v Praze. Výstup byl svižný a velmi náročný. Pot se ze mne jen řinul a z ostatních rovněž.

Moc hezké sbírky má k dispozici muzeum Prince z Walesu a jsem ráda, že jsme viděli jedinečné nádraží Victoria Terminus, které patří mezi nejkrásnější světová nádraží, a procházeli jsme se po kolonádě Marine Drive. A navštívili jsme po cestě i další památky.

Památky jsou hojně navštěvované turisty, a to i místním obyvatelstvem. S námi si památky prohlíželi také Japonci. Japonky měly apartní kloboučky a krajkové rukavičky. My jsme byli v turistickém.

Když je v nějaké zemi hodně obyvatel, je to opravdu na místě znát. Ještě nikdy jsem to tak intenzivně nezažila, myslím tím, tolik lidí kolem sebe. Lidé chodí, mluví … To je dost velký rámus a do toho všeho ruchu klaksony aut a motorek, a to neustále. Připomíná to celé takový neustálý mumraj.

Nejdříve je to takový zvláštní dojem, když si člověk uvědomí ten neustálý a neutichající rámus, později  po několika dnech mne ta neustále přítomná zvuková kulisa začala unavovat. Jak může někdo cestovat po Indii půl roku, nevím. Asi si zvykne. Já jsem měla potíže se smogem, zápachem, horkem, špínou a prachem. Všude kolem seděli v prachu na zemi lidé nebo také leželi. Mezi tím vším běhal domácí a divoký dobytek. A také posvátné krávy. Lidé jsou milí.

Slunce na podzim pořád celkem dost pálilo, bylo mi horko a vlhko. Ani večer jsem se nemohla zchladit. Pouze, když jsem měla čas si jít zaplavat do bazénu. Pro místní byla voda chladná, pro mne tak akorát. Musela jsem plavat alespoň čtvrt  hodiny, abych se ochladila.

Trpěla jsem nedostatkem vody. Voda pouze z pet láhví, to je taková drobná nepříjemnost. Nedá se ale vydržet dlouho. Měla jsem dojem, že málo piju, málo se myji apod.

Doplatila jsem na funkčnost místní klimatizace. Má dva stupně vypnuto a zapnuto, vlastně plně zapnuto. Dostala jsem rýmu a k tomu kašel. Při přistání letadla mi zaléhaly bolestivě uši.

Když si uvědomím, jak místní obyvatelé žijí, v jakém prostředí se pohybují, připadalo mi zvláštní, že mají nablýskané motorky a auta. Ženy v sárí sedí na motorce s nohami na jednu stranu. Já osobně bych brzy spadla. Chce to asi cvik a houževnatost. Viděla jsem dokonce pět lidí na motorce. Pravdou je, že Indové jsou malí a štíhlí, tedy převážně. Jsou vegetariáni. Nebo nikdy nesedí v autě pouze povolený počet osob, obvykle je auto narvané k prasknutí. A co potom místní vlakové spoje. To se musí vidět na vlastní oči. Nepřála bych nikomu cestovat vlakem, indickým standardním vagonem. Vlak je zaprášený a špinavý. A vůbec… bez komentáře.

Jak už jsem psala, ženy nosí sárí. Nevím proč. Chodí v sandálech, mají nalakované nehty a prsteny na palcích nohou, náramky na nohou a třeba suší kraví trus na slunci. Některé věci prostě nepochopím. Měla jsem pocit, že Indové mají nedostatek židlí a nedostatek toalet. A to velký. Toaletou je zřejmě celá země.

Svoz odpadu také zřejmě nefunguje. Odpadky se vrší, probírají a někdy ve městě se i odvezou, např. v Bombaji, nebo se spálí a zvýší se tak smog nad únosnou mez.

Indie se zametá zajímavým košťátkem. Smetí se vymete z domu na veřejné prostranství. Po smetištích se pohybují krávy a kozy. Kozy mají dlouhé uši. Dobytek se pohybuje i po silnici. Indové věří v posmrtné převtělování do zvířat. Zvířata se tak nezabíjí a ani potkani se nezabíjí. Jednou do roka se krávy a jejich rohy pomalují a krmí se dobrotami, prý za odměnu za celoroční práci pro lidi.

Bombajský záliv je také špinavý. Nábřeží je poplivané betelovými slinami. Asi tak jako v Praze žvýkačkami. Je tedy zbarvené do červena.

Indické řeky jsou také špinavé. Koupou se v nich lidé a zvířata. Pluje v nich odpad, uhynulá zvířata apod. Pere se v nich prádlo a suší na břehu. Koupila jsem si košili z indické bavlny… Vyperu si ji už určitě předem.

Indie je velmoc. Je to první demokracie, možná, že druhá. Je pyšná na průmysl IT. Já jsem si v mládí četla o Gandhím.

Indové jsou nábožensky snášenlivý národ. Je tam buddhismus, hinduismus a islám. Ten trochu škodí památkám, pokud jsem zahlédla uražené hlavy lidí a zvířat. Prozatím hinduismus a buddhismus převládají. Viděla jsem páteční muslimskou modlitbu na koberečkách položených na silnici ve městě. Provoz byl přesměrován na jednu stranu silnice. Muslimové chodí v bílých košilích a chlapi se drží často za ruce.

Indové staví stavby, bohužel brzy v tom podnebí chátrají a asi nejsou peníze na časté opravy. V Bombaji je nejkrásnější nádraží na světě. Stavba je úžasná. Stavěli to Angličané. Od té doby tyto stavby chátrají, nejsou peníze na údržbu. Je mi to líto. Nevím, proč se svět vyvíjí nutně ničením toho lepšího z dřívějška. Také nevím, proč mnozí z nás radši válčí a stávají se náboženskými fanatiky.

Je zvláštní, že peníze na mobilní hovory máme vesměs všichni a i ti nejchudší z nás. Celý svět včetně chudé Afriky a Asie chodí s mobilem a telefonuje, vlastně komunikuje.

Moskva

Alena dne 08.11.2012

Nebyla jsem si jistá, jaké bude tentokrát počasí. Bála jsem se chladu, deště a větru. Hlavně ten nepříjemný vítr, ten by nebyl při mé návštěvě po necelých čtyřech letech v tento podzimní čas moc dobrý.
Více

Kalifornie

Alena dne 13.04.2012

Kalifornie má ve znamení medvěda, podobně jako Berlín. Od té doby, kdy jsem si vymyslela návštěvu Kalifornie, jsem se na tu cestu hodně těšila. Když se ale odlet přiblížil, dostala jsem strach nebo spíše nespecifikované obavy z neznáma, přepadla mne nervozita z nadcházejícího dlouhého letu, obávala jsem se únavy z cestování a z celodenního prohlížení památek, i když proto jsem tam vlastně hlavně letěla. V neznámých městech se trochu obávám toho, že někde omylem zabloudím.

Více


Background