Rio de Janeiro

v kategorii Texty dne 09.04.2026

Rio de Janeiro, česky Lednová řeka, je brazilské město na jihovýchodním pobřeží země na ploše 1 200 km². Po São Paulu je druhým největším brazilským městem a šestým největším v Americe. Město bylo založeno v roce 1565 portugalskými kolonisty a v letech 1763–1960 bylo hlavním městem Brazílie.

Jako první Evropan místo navštívil 1. ledna 1502 portugalský mořeplavec Gaspar de Lemos. Ten byl kapitánem lodi, jež byla součástí flotily Pedra Álvarese Cabrala, objevitele Brazílie. Členem výpravy byl na pozvání krále Manuela I.  Také  italský mořeplavec Amerigo Vespucci. Přistáli v zátoce Guanabara a podle složení vody mylně usoudili, že se jedná o ústí velké řeky. Místo proto bylo nazváno Rio de Janeiro neboli Lednová řeka.

Portugalská koloniální správa přesunula 27. ledna 1763 hlavní město ze Salvadoru do Rio de Janeira. V roce 1808 se sem po napoleonské invazi do Portugalska uchýlila portugalská  královská rodina, nejdříve královna regentka Marie I. Portugalská a v letech 1815–1821 její syn Jan VI. Portugalský královský rod vládl Spojenému království Portugalska, Brazílie a Algarve. Město zůstalo do roku 1821 hlavním městem Portugalska, jediným mimoevropským hlavním městem evropské země. Dne 12. října 1822 bylo prohlášeno sídlem nezávislého brazilského státu císaře Pedra I., po vojenském převratu byla monarchie roku 1891 nahrazena federativním státem. Za vlády prezidenta českého původu Juscelina Kubitschka  se dne 21. dubna 1960 ale novým hlavním městem stala nově vybudovaná Brasília vzdálená 930 km severozápadně ve vnitrozemí.

Po příletu od vodopádů Iguaçu nás ubytovali  přímo  na Copacabaně, tedy velmi blízko, v jedné její postranní ulici, za to v design hotelu.  Slunce vychází nad nejslavnější pláží světa a my se po snídani vydáváme na prohlídku Rio de Janeira. Nejdříve vyjedeme ozubnicovou železnicí na  horu Corcovado. Cesta k úpatí sochy Krista Spasitele vede národním parkem Tijuca. Jedná se o rozsáhlý lesnatý městský park, který je od roku 2012 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Vláček jede pomalu do kopce a my míjíme naše  pokojové rostliny  v jejich přírodní velikosti. K samotnému vrcholu od konečné zubačky vede ještě 200 schodů nebo lze k ní také vyjet pohyblivými schody. Vystoupili jsme z vláčku a stoupáme po schodech k soše. Na výtah je velká fronta. Výtahem se svezeme až se budeme vracet k vláčku. Konečně stojíme u nohou sochy  Krista Spasitele, jednoho ze sedmi moderních divů světa a pod námi leží celé Rio, jako na dlani. I zde  je plno turistů. Snažila jsem se sochu obejít a podívat se na ní ze všech stran a také se podívat na město ležící pod námi. Dnes je krásný výhled do okolí. Chvíli jsem sledovala, jak se dvě dívky fotí se sochou v pozadí v různých postojích. Socha Krista Spasitele stojící  s rozepjatýma rukama se stala symbolem Rio de Janeira. V roce 2007 byla vybrána jako jeden z nových sedmi divů světa. Socha je dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského a je vysoká 39,6 m i s podstavcem a  váží 1 145 tun a  odhalena 12.října 1931.

V nabídce ck byl  let vrtulníkem nad městem. Vidět město z výšky a kroužit kolem slavné sochy Krista byl skvělý  zážitek. Přelet trval asi 30 minut a my jsme mohli sledovat město z výše v  jeho kráse dané hlavně územím, na kterém je vybudováno. Je ukryté mezi kopci porostlými zelení poblíž zátok a u pobřeží jsou malé ostrůvky. Na úbočí kopců jsou barvami zářící domky  favel.

Flamengo, Botafogo, Copacabana, Ipanema a Leblon  jsou pláže, jejichž jména zní v uších a srdcích cestovatelů. A píseň The Girl from Ipanema, kterou zpíval Frank Sinatra, byla napsána právě tady, na této pláži. Budeme mít ale také příležitost k prohlídce pláže při ranní procházce po Copacabaně. Na pláž doráží celkem vysoké vlny, oceán nám po ránu omývá nohy, vane svěží vítr a my se díváme na pobřežní domy, paláce a hotely a na širokou pláž vedoucí kolem pobřeží. Obchodníci připravují své stánky a kavárny na nový den. Běhají tu místní obyvatelé.

Také se vydáváme k dalšímu symbolu města k hoře Sugarloaf. Nahoru jedeme prosklenou lanovkou. Homole cukru  je skála ve městě, která se vypíná nad vodní hladinou ústí zátoky Guanabara do Atlantského oceánu. Dosahuje nadmořské výšky 396 m n. m. a je jedním ze symbolů města. Svůj název dostala podle podobnosti s homolí cukru. Na vrchol vede lanová dráha „Bondinho del Pan de Azúcar“ již od roku 1912. Lanovka má dvě části – první úsek je z Praia Vermelha na vrchol Urca a následně druhý úsek mezi Homolí cukru a Urca. Homole figuruje od roku 2012 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Tak tady se mi moc líbilo. Krásná procházka na vrcholu skály a výhledy do dalekého okolí.

Projeli jsme také kolem betonového Sambadromu, kde se koná slavná karnevalová show. Teď byl opuštěný. Je to dílo brazilského architekta Oscara Niemeyera. Při jízdě kolem jsem si v duchu představovala, jak tudy prochází tanečnice a tanečníci v kostýmech různých tanečních škol vybraných pro finále festivalu  a projíždí vyzdobená karnevalová auta ověšená květy a různými dekoracemi. Karneval jsme minuli o celé dva týdny. Některé záběry z něho byly v TV.

Další den po snídani se vydáváme do čtvrti Lapa s jejím slavným akvaduktem z 18. století, který dnes slouží jako most pro tramvaj. Pokračujeme k Selarónovým schodům, tj. ke třetí nejnavštěvovanější památce Ria. Je zde mnoho keramických dlaždic z různých zemí světa s různými motivy. Je zde taky hodně turistů, kteří si vše fotí. Známé a zajímavé  jsou kachle s vyobrazeními těhotných černošek. Hledáme ty české. Je to pestrobarevné místo s mnoha turisty, kteří si dělají na schodech selfie.  

Poté následuje brutalistická Metropolitní katedrála, kino Cine Odeon, busta presidenta Kubitscheka a operní dům Theatro Municipal. O slavné minulosti města svědčí také benediktinský klášter z roku 1671, zatímco jeho moderní vizi reprezentuje Muzeum zítřka od Santiaga Calatravy. S centrem města se loučíme u jedné z největších pouličních maleb na světě, která je zapsána v Guinnessově knize rekordů. Eduardo Kobra ji namaloval u příležitosti olympijských her. Po obědě vyrážíme s jistou obavou do největší brazilské favely. Vystoupáme uličkami a po úzkých schodech mezi domky až na její vrchol a  uvědomíme si, že tito chudí lidé mají své křivé domy postavené jeden nad druhým vlastně na nejlepších pozemcích ve městě. Výhled na okolní město je opravdu neuvěřitelný. Projdeme se ulicemi, podpoříme místní klub capoeira, brazilského bojového umění, pomáhající místním dětem. Jsou to chudinské čtvrti, ve kterých bydlí téměř čtvrtina populace Ria a které jsou mimo přímou kontrolu města a státu. Tyto městské čtvrti, zasazené především do kopců, jsou dosud ovládány drogovými gangy nebo polovojenskými milicemi. Naše prohlídka favely je ale bezpečná a je to skvělý zážitek. Prohlídku zorganizoval náš místní průvodce, máme přesně vymezený společný pohyb po favele, který je místními několikrát kontrolován. Doprovází nás ještě ozbrojený pracovník místní security. Cestou se snažíme nevidět zbraně u místních obyvatel.  Do favely nelze zajet autem, ulice jsou zde úzké a velmi strmé. Místní, hlavně mladí lidé, zde proto hojně využívají k přepravě silné motorky. Pozorovali jsme na okraji ulice, jak tito převážně kluci, jezdí. Rychlá jízda ze strmého kopce do ostrých zatáček je velmi nebezpečná. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která nějakou dobu žila v Brazílii a tehdy říkala, že se jí na motorce zabil jeden místní kamarád. Neskutečný je pohled na rozvody elektřiny, na obrovité svazky kabelů visících ze sloupů v ulicích.  Na střechách domků jsou velké modré nádrže na vodu. Nedovedu si představit, jak favela funguje při průtrži mračen, když se dešťová voda řítí dolů z kopce ulicemi a uličkami. Byli jsme rádi, že jsme favelu viděli. Před několika lety se sem vůbec nikdo mimo místních nedostal.