Hovory s psychiatrem

v kategorii Texty dne 13.09.2010

Jednou v noci jsem uklouzla v předsíni našeho bytu na dlaždičkách a když jsem ležela a litovala se, tak manžel do mne strkal nohou, buď si myslel, že jsem omdlela nebo že jsem opilá a válím se tu na dlažkách, neptala jsem se. Začala jsem se potom litovat před lékařkou, ke které jsem šla pro jistotu na rtg. S podezřením na epilepsii, a od té doby chodím pravidelně k psychiatrovi, kterého mi paní neuroložka vybrala. Jsou to takové tři roky.

Psychiatr je středního věku, štíhlý a pohledný muž asi slovenského původu. Připomíná mi typově jednoho z James Bondů. Rozhodně má pěkně zařízenou ordinaci v prvním patře staršího činžovního domu, odhadem z první republiky, nedaleko obchodního domu Bílá labuť. Dříve měl ordinaci v poliklinice nedaleko banky, ve které pracuji. Potom polikliniku začali lékaři privatizovat, zadlužili jí a prodali. Slyšela jsem, že z polikliniky bude hotel a také je. Pan doktor ještě dlouho nadával.

Pan doktor si vyhlédl novou ordinaci v tomto starším domě, kam teď docházím. Prý už do těch ekonomických břídilů nebude vrážet žádné peníze. V přízemí domu u vchodových dveří vždy zazvoním na zvonek a když se ozve po chvíli bzučák, otevírám dveře rychlým zatlačením do jejich pravé části a vstupuji do domu. Ocitám se v chodbě, která vede do dvora a je pod kontrolou starší obyvatelky přízemního bytu, která si krátí samotu všedních dní pozorováním příchozích. Stará paní rozhodně nepůsobí dojmem, že by se o ni někdo zajímal. Je tak trochu mimo tento svět. Vždy když ji vidím, představuji si její vzpomínky na mládí, rodinu, kamarády, na hezké věci v životě, které zažila. Se mnou se ale moc nebaví. Zdravíme se jenom. Pouze jednou, když jsem sestupovala ze schodů z prvního patra do přízemí, viděla jsem, jak se šourá od domovních dveří zpátky ke svému bytu. V ruce držela svazek klíčů a bylo jasné, že paní domovní dveře zamkla. Požádala jsem ji tedy o klíč, že si dveře odemknu. Klíč mi vydala a já odešla z domu.

Ordinace pana doktora je v bytě 1+1. Na stejné chodbě jsou ještě tři další byty obyvatel domu. Uprostřed chodby stojí dvě postarší křesílka asi z šedesátých let, na kterých ale obvykle žádný pacient nesedí. Čeká se obvykle v předsíni bytu. Když čekáte na lavici, slyšíte hudbu z vedlejšího pokoje, pracovny pana doktora. Je to vážná hudba radia Classic, stanice mé kamarádky.

Ordinace je zařízená jako pánský pokoj, tedy, tak si já představuji pánský pokoj, velmi střídmě a vkusně. Je celá v  šedozelených a nerezových tónech. Nábytek je tmavý. Všude kolem jsou nekvetoucí pokojové květiny v úhledných květináčích a obalech. Vše je velmi spořádané a uklizené. Na stole jsou v nerezové míse, kterou používám doma na saláty, desetikoruny. Nevím, kolik je tam těch mincí. Mísa je ale vrchovatá.

Nejdříve jsem se ostýchala chodit k němu do ordinace, jako by to bylo něco nepatřičného, za co se člověk má stydět. Teď už jsem si trochu více zvykla. Chodí nás tam hodně. Všimla jsem si, že do ordinace chodí více žen, ale chodí tam i hodně mužů. Někteří z nich jsou kamarády pana doktora. Obvykle to jsou muži, kteří jsou nebo byli na vyšších postech. Jsme různě staří nebo mladí, jak se to vezme. Čekáme, až na nás přijde řada a potom vstupujeme do pokoje za koženkou potaženými dveřmi. Tam si sedám do pohodlného křesla proti stolu a buď začnu mluvit já nebo pan doktor.

„Jak se máte?“ říkává pan doktor na uvítanou.

„Pane doktore dnes to docela jde“, odpovídám, když to docela jde. Obvykle to moc nejde, třeba na podzim, když začnou plískanice a ke konci zimy, když v lednu nikam nejedu. To mám splín.

„Teď s těmi léky, které od vás mám, to ale jde podstatně lépe“, říkám, protože jsem se

zbavila toho neustálého strachu, úzkosti a věčných depresí. Už se mi žije trochu snáz. Dříve to byla taková ta nekonečná námaha nutit se do denního režimu. Prý tyto léky bere značná část obyvatel průmyslově vyspělých zemí světa. Ach jo.

S panem doktorem si povídáme také o tom, kde jsme byli na cestách v létě nebo v zimě.

Pan doktor se zeptá: „Tak kam pojedete, blíží se podzim, někam do Afriky?“

„Už se těším, že vyrazím za sluníčkem. Vypadá to, že pojedu letos do Thajska a možná do Malajsie. Tam jsem ještě nebyla. Teď je mi snad už konečně zase lépe. Byla jsem na pár dní služebně v Římě a bylo tam krásně, skoro ještě léto.“

„Já jezdím v zimě rád lyžovat do italských Alp“, odpovídá pan doktor, „a letos pojedu také. Je tam krásně, teplo, sluníčko, modrá obloha“. Pan doktor se krásně opaluje. Byl se svou přítelkyní také několikrát v Egyptě ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Myslím, že byl dokonce na Sinaji v hotelu. Tam bych také ráda jela, chci se podívat na Mojžíšovu horu a hlavně na koptský klášter svaté Kateřiny. Na to se chystám už hodně let. Kromě toho se mi moc líbí Rudé moře. Když tam plavu, připadám si jako v akváriu. Kolem mne proplouvají hejna zvědavých barevných rybiček.

„Byla jste ve Zličíně v Metropoli“, zeptal se doktor.

„Ne“, odpověděla jsem a rychle vzpomínala, co by to tak mohlo být.

„No, vždyť víte, ten plakát, jak tam ti dva mladí hledí směrem k nebi.“Ach ano, už vím, dívají se tak nějak divně, skoro mi to připadá jako tak nějak dělnicky či budovatelsky, myslím si v duchu.

„Byl jsem se tam podívat tři dny po otevření toho obchodu s elektrospotřebiči a byla tam pořád ještě fronta lidí. Co jsme to za společnost? Co jsme to za lidi. Když je někde něco levné, tak tam ti lidé jdou a stojí frontu jako za minulého režimu a nakupují a nakupují. V dnešní době, kdy za pár dní to bude levné všude. Byl jsem se podívat v Makru a tam měli na prodej krásnou televizi se všemi vymoženostmi za osm tisíc. Lidé by více měli šetřit peníze na horší časy a na důchod a nespoléhat na společnost, že se o ně postará.“

„No, ono to tak funguje“, míním. „Většina lidí snad šetří a ekonomové s tím počítají“, pravím. „Jo, viděla jsem to v televizi. Už dlouho jsem neviděla žádnou takovou frontu lidí. Při tom podle západních statistik na tom s vybavením domácností nejsme zase tak špatně. Tak už to chodí. Naše společnost je spotřební a nakupujeme a nakupujeme. Každý něčemu věří nebo něčemu propadne, třeba nakupování u nás v republice“, říkám. „Třeba v tom Římě, ve kterém jsem teď byla, tam zase všichni přijeli na svatořečení do Vatikánu. Lidé v Římě nosili takové skládací židličky přes rameno a odcházeli ráno z hotelů do Vatikánu. Byl jich plný Řím z celé Itálie i ze světa. Nevím ani co je lepší, zda věřit nebo nakupovat. Jsem také ateista, a nenakupuji programově. Někdy ovšem, když jsem naštvaná, tak si jdu něco koupit. Kdyby se u nás svatořečilo třeba na Letenské pláni v Praze, tak by u nás přišlo asi pár věřících z Moravy, hlavně Slováci a Poláci a Čechů by tam mnoho nebylo. Každý národ má své.“

Obrátil list. „Včera jsem šel Jindřišskou ulicí k Václaváku a uviděl jsem jednoho Araba, kterému jsem dělal soudní znalecký posudek. Je to dealer drog, obyčejný pěšák. Smál se mi do očí, že je z vězení venku.“ Člověk s tím nic nezmůže. V některých našich věznicích je to samý cizinec. Jsou tady jako v hotelu. Nechtějí domů na Ukrajinu nebo jinam a my je tady všechny živíme. Ti Arabové tady mohou mít přitom ještě nějaké jiné zájmy. Co by člověk, když je na droze závislý, pro tu drogu všechno neudělal.“

„No, to může být pravda. Takto jsem o tom ještě neuvažovala“, přiznávám.

Občas se také bavíme o vývoji kurzu koruny, o cikánech nebo-li o romské problematice, o násilí mladých lidí, o kriminalitě.

„Zajímá mne, jak dlouho Češi vydrží jen přihlížet tomu, jak tady působí různé balkánské, ukrajinské, čečenské a jiné mafie. Jsou horší a nebezpečnější než ty italské, které známe z filmů. Je to čím dál nebezpečnější. Nic se s tím nedělá. Ano, krade se všechno a pořád. Kradou se auta, vykrádají se byty, krade se v autobusech a v tramvajích, v kostelech a galeriích, přepadají se lidi na ulicích, střílí se na ulicích. Vypadá to tady jako na divokém západě. Kdy se to vlastně v nás všech zlomí a nebudeme to chtít už déle snášet“, říká pan doktor. „Už by to mělo přijít.“

„Já nepočítám s tím, že to bude tak rychlé “, říkám. „ Myslím si ostatně, že se ta bezpečnost ve městech trochu lepší, i když ne moc. Občas člověk potká i na našem sídlišti policajta. No, ne zase tak často, už jsem ho dlouho neviděla a přitom tam u nás je nedaleko policejní úřadovna. Pravdou je, že na sídlišti vlastně oni jezdí autem, nechodí. Říkal mi onehdy syn, že když se vrací v noci po dvanácté hodině domů, tak často zahlédne skupiny zlodějů, kteří kradou auta v okolních ulicích ve dvojicích. Jednou se tak vracel a asi se něco dělo, protože rychle vyběhli k zaparkovanému tmavému mercedesu a odjeli. Vzpomínám si také, že se jednou před lety vracel v podvečer z tréninku parkem a v tom parku ho přepadli tři rusky hovořící muži s nožem v ruce. Podařilo se mu utéct jenom díky tomu, že celé mládí chodil na karate a dovedl ho použít. Když mi to tenkrát vyprávěl, tak se ještě celý třásl.“

Někdy se ptá, co je nového v práci v rodině, protože hodně lidí k němu začne chodit, když je vyhodí z práce. Mají vysoké posty a pracují, změní se situace v podniku a jsou venku. Málokdo to dokáže přejít bez psychického šoku nebo újmy, protože jsme na něco takového nebyli vůbec zvyklí. Mladí to už berou jinak. My jsme ta zatraceně ztracená generace.

Jednou jsem při návštěvě objevila v jeho ordinaci na poličce lidskou lebku.

„Je pravá“, říká pan doktor. Navazuji, že jsem se byla nedávno podívat v jednom bazaru nedaleko botanické zahrady. Šla jsem z práce domů a musela jsem se jít trochu projít, protože jsem měla toho všeho ten den dost. Bylo ten den docela hezké počasí, a tak jsem šla a prohlížela si oblíbené obchody a jejich výlohy. Chodím ráda kolem květinářství Pygmalion, které má svou krásnou atmosféru. Zurčí tam voda v korytech a mají tam hodně vázaných kytic na ukázku, ať už ze sušených květů nebo z čerstvých květin. Krásná aranžmá tam vytvářejí i do košíčků a také vážou bohaté kytice plné zelených větví. Potom procházím kolem francouzského obchodu se zeleninou, který je zaplněn ovocem, zeleninou, saláty, sýry. Projdu pasážemi Lucerny kolem obchodů s módou, keramikou a nábytkem, kolem kaváren. Pokračuji Štěpánskou ulicí až dojdu k bazaru. Došla jsem k  bazaru a protože jsem tam už párkrát něco koupila, tak jsem se zašla do krámku podívat i tentokrát. V poslední místnosti jsem uviděla lidského kostlivce. Na skeletu byla cedulka s cenou. Kostlivec stál Kč 35 tisíc. Kostlivec měl v pánvi opřeného vycpaného ptáka.

„Ten je pravý, že je tak drahý“, ptám se.

„Ano“, odpověděla prodavačka.

„To by mne zajímalo, kde ke kostlivci přišli. Kdo jim ho dal do komise nebo prodal.“ No, je tady nedaleko patologie. Přemítám. Mohla bych se také nechat prodat a mít na pohřeb, vlastně na žeh. Je to vůbec vlastně hygienické, prodávat kostlivce v bazaru? Zjistila jsem, že téma se dá dost slušně rozvést. Jako ta nedávná reklama v televizi. Mladík se starším mužem zametají na stadionu. Mladík se obrátí na staršího muže. „A na co šetříte vy?“, ptá se a hned odpovídá „já na lyže.“ Starší pán se dlouze podívá do kamery …

Tak takové jsou mé návštěvy u psychiatra. Člověk si hezky povídá, uklidní se a vidí, že se o jeho problémy někdo zajímá. Chemie je ostatně také mocná čarodějka a vše nějak vyspraví, alespoň dočasně.