Kategorie Byla jsem se podívat na mineralogické burze
v kategorii Texty dne 13.09.2010
Byla jsem se podívat na mineralogické burze. Těšila jsem se na ten sychravý podzimní víkend dlouho, skoro celý půlrok. Koná se v Praze na podzim. Burzu pořádá mineralogické oddělení národního muzea, a také se jí účastní. V posledních letech je burza v budově menzy VŠE v Praze. Burzy se účastní i někteří prodávající či vyměňující ze zahraničí. Na jedné burze prodával nějaký Rus dokonce vyřezávané figurky z mamutích kostí. Ptala jsem se ho na to, co by se zeptal každý středoevropan.
„Jak jste k těm mamutím kostem přišel. Kde jste je vlastně vzal.“
Odpověděl mi docela jednoduše a přesvědčivě.
„U nás je jich všude hodně“. Jeho odpověď mne nadchla. Představovala jsem si, jak zcela prostě a jednoduše se jdu projít krajinou a zakopávám ne o pařezy, ale o zbytky mamutích kostí. Potom jsem jednou viděla televizní film o nálezech mamutů a mamutích koster v Kanadě nebo někde v severní části USA. To bylo přesně to ono. Bylo tam prostě kosterních pozůstatků mamutů plno, jenom je vykopat. Není to ale trochu škoda. Připadalo mi vlastně takové nějaké nevhodné, že z těch mamutích kostí klidně vyřežeme nějaké figurky a jdeme s tím na trh. Nemohla jsem si to koupit, i když jsem chtěla mít docela doma trochu mamuta.
Když jsem se šla podívat na burzu prvně před takovými čtyřmi pěti lety, myslela jsem si, že odejdu brzy, že to proběhnu a dost. Netušila jsem, že mi návštěva burzy zabere skoro pět hodin volného víkendového času. Líbilo se mi tam. Já, která o nerostech, minerálech a rudách nic nevím, jsem byla nadšená. Líbili se mi prodávající či vyměňující si exponáty. Většinou to byli zcestovalí mineralogové. Líbili se mi nakupující. Líbilo se mi i to, že u těch všech kamenů bylo napsáno, odkud jsou. Lišily se svým zabarvením. Bylo to úžasné. Nadchly mne pouštní růže se Sahary různých tvarů a velikostí v pískové barvě. Byla tam celá sousoší pouštních růží. Byly tam hezké krystaly, fluority z různých částí zeměkoule. Našla jsem si tam býčí oko, viděla jsem ho prvně, takový měnící se při pohybu tmavě hnědý do temně ruda zabarvený kámen.
Dívala jsem se na lapis lazuli, takový můj staroegyptský kámen. Je krásně modrý a má v sobě ukryté zlaté nitky. Hledala jsem takové tvary lapisu, ze kterých jsem viděla překrásný náhrdelník na nilské lodi. Když se kotví v Thébách, tak jednotlivé lodě kotví jedna vedle druhé směrem do řeky od nábřeží přístavu a na nábřeží se prochází jednotlivými loďmi. Když jsme tak procházely s kamarádkou před několika lety břichy lodí, všimly jsme si, že jedna z těch lodí je reprezentativnější a má v sobě jakousi nákupní galerii nebo atrium. Nedalo nám to, abychom si malé lákavé obchůdky neprohlédly zblízka. V jednom takovém malém zlatnictví seděl majitel obchůdku se zlatem a ten nám tenkrát nabídl jeden překrásný náhrdelník z lapisu lazuli. Byl to moderní náhrdelník a byl složen z takových Picassových lapisových holubiček míru. Byl to náhrdelník nevšední krásy. My jsme ale byly na začátku cesty a domnívaly se, že takových bude v Egyptě více a že budou levnější. Udělaly jsme tehdy obrovskou chybu. Od té doby jsem nic takového neviděla. Teď jsem si jako náhradu koupila docela hezké korálky a náušnice z lapisu a a někdy je nosím a kdykoliv si je vezmu tak vzpomínám na vysněný náhrdelník. Dál a marně hledám na burze něco alespoň trochu podobného. Jednou třeba …
Protože jsem dospěla už do středního věku, považovala jsem za samozřejmé se poohlédnout na nějaké burze po perličkách a perlách, jak říčních tak i mořských. Je zajímavé a nikdy jsem netušila ve své neznalosti, kolik různých barev a tvarů může taková perla mít. Příroda je prostě úchvatná. Tvoří podle podmínek v místě činu. Potom vznikají krásné tvary, jen si vybrat. Tak jsem si prostě začala vybírat a na každé burze si něco z perel koupím. Říká se, že perly si musí žena koupit. Nevím proč se to říká, mám ale takové podezření, že se to říká v Čechách hlavně proto, že muži něco takového nechtějí kupovat. Ve filmech jsem ale často vídávala, že perly se buď dědí, a někdy se kvůli ním i vraždí, nebo se prostě darují. Vidím to zcela jasně, takový ten jemný perlový náhrdelník se zlatým uzávěrem ve vkusné kazetě, který předává pánská ruka ruce v bílých rukavičkách nebo štíhlé ruce se slušivě nalakovanými nehty. Prostě sen pro nás většinu žen.
V Praze v centru existuje jeden takový krásný obchůdek, ve kterém se prodávají zlaté šperky a také perly a také jiné krásné věci. Jednou jsem šla po pracovní době kolem obchodu. Mívám ve zvyku se někdy zastavit u jeho výlohy a někdy třeba zajdu se podívat také dovnitř. Podle nálady. Je to takový menší, dost známý obchod v Praze. Tenkrát měli v obchodě krátkou výstavu perlových šňůr. Mohu se přiznat, že jsem tolik perel viděla pohromadě prvně. Všude byly vystaveny v kazetách perlové šňůry. U každé šňůry byla cenovka. Byly tam šňůry od tří tisíc do částek přes milion. Chvíli jsem se bála na některé šáhnout. Potom jsem si řekla, že mám docela ojedinělou příležitost a požádala jsem prodavačku, která perly pečlivě hlídala, zda bych si mohla nějaké z nich vyzkoušet. Neměla jsem to dělat, protože jsem zjistila, že perly jsou velmi slušivé a takové jemné a zářivé a vůbec. Tak jsem si vyzkoušela perličky nejdříve za těch šest tisíc, potom jsem šáhla vedle a vyzkoušela takové moderní rozplácnuté za asi deset tisíc. Myslela jsem si, že budou na mne moc veliké a že mi nebudou slušet. Omyl, byly přenádherné. Potom jsem si povolila ještě jedny a ty stály kolem tři sta padesáti tisíc, to už na mne bylo moc, protože jsem viděla nedávno v jedné galerii takové krásné zátiší za stejnou cenu. Přemýšlela jsem, čemu bych asi dala přednost. Vyhrál obraz, ne že bych si něco koupila. To byla jen taková úvaha. Stejně ty perly byly na mne moc velké. Ty byly spíše pro plnoštíhlou postavu. Stejně ale… . Bez ztráty kytičky jsem tenkrát odešla. A po nějaké době jsem šla opět kolem, zašla jsem do obchodu, uviděla jsem takové duhově zabarvené „letní „ veselé perličky a byly moje. Nejsou drahé, jsou moje a jsou krásné.
Když jdu na burzu, tak si občas vzpomenu na moje zážitky s mineralogy. Jednou jsem například odlétala z Moskvy a na letišti jsem viděla v odbavovací hale obrovský chumel českých mineralogů, kteří letěli do Prahy a v Moskvě přestupovali, protože přiletěli z Mongolska. Věděla jsem, že tam budujeme těžební závody a že je tam hodně Čechů. Udivilo mne, kolik jich tam vlastně jenom na tom letišti bylo. Všichni chtěli odletět do Prahy. Vypadali tak trochu jako kočovníci. Nesli sebou spoustu zavazadel, beden a balíků, překřikovali se. Bojovali jako o život. Byli takoví mužní a tvrdí. Bohužel i na mne. Jednou jsem měla možnost také letět do Mongolska. Neudělala jsem to. Bála jsem se tak moc, že ani to, že bych si splnila sen a viděla nejhlubší jezero světa Bajkal, mi nedodalo odvahu. Pravdou je, že tenkrát nebyla moc vhodná doba na pobyt v Mongolsku, protože si nás pletly kvůli ruštině s Rusy a to zavánělo výpraskem.
A potom mám ještě jedno zajímavé setkání s lidmi pracujícími v oblasti těžby železné rudy. Měla jsem tenkrát zajistit za nás efektivnější financování celého mezinárodního kolosu na přípravu těžby železné rudy ze dna tichomořského oceánu. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila přesně o jaký podnik se jedná. Měly se těžit kousky železné rudy roztroušené na dně Tichého moře v určité oblasti dna oceánu, kterou si koupilo několik zemí společně. Ruda se bude nasávat z veliké hloubky oceánu ze dna na palubu lodí. Mám doma ještě nějaké vzorky rudy. Nevím, zda v současnosti je už tato těžební metoda zrealizována.
Uvědomila jsem si, že mám ještě docela zajímavý zážitek z cest do Ruska do jednoho jaderného výzkumáku nedaleko Moskvy. Tam všude za zdí v parku toho výzkumného ústavu bylo možno vidět různé volně ležící materiály skladované pro výzkumné potřeby ústavu. To obrovské bohatství. Nedovedla jsem si to představit u nás například v Řeži.
Na burzy chodím dosud. Burzy se teď konají na Vinohradech v sokolovně a jsou veliké a čím dál bohatší. Naposledy jsem si kupovala čisté křišťály různých velikostí a také pro změnu horniny. Na burzu jezdí obchodníci z okolních zemí a chodí tam nakupovat „celá „ Praha. Vyčlením si vždy sobotní dopoledne a těším se na nové polodrahokamy. Baví mne pozorovat návštěvníky a návštěvnice při výběru polodrahokamů. Pánové obvykle vybírají horniny a různé přírodní útvary a ženy si jdou vybrat nějaký šperk. Pozorovala jsem jednu paní, která si vybírala náramky. Střídala jeden náramek za druhým. Nemohla si vybrat. Zkoušela si je postupně a říkala, že se celý rok těší na burzu a že si jí teď musí pořádně užít. Stejně tak si burzu užívám i já. Také jsem si vybrala několik krásných náramků. Pro zajímavost, mineralogické burzy se konají i v dalších evropských městech po celý rok. Jen si tam zajet…
Loading...
