Na skok v Paříži

v kategorii Texty dne 28.03.2010

Nebyla jsem v Paříži snad  pět let  a bylo tedy na čase se tam zase zaletět podívat. Letěla jsem tam  v době, kdy manžel pracoval  několik měsíců v Paříži, tedy koncem května a Paříž pro mne rozkvetla do několika příjemných slunečních dní. V Paříži bylo příjemné jarní počasí, rána byla svěží a dny  teplé skoro letní.

Z letiště jsem jela taxíkem do čtvrti Clichy, kde má sídlo firma pro kterou manžel pracoval, a kde jsem dosud nebyla. Podél silnice kvetly v trávě vlčí máky. Vlčí máky, kopretiny a chrpy jsou pro mne  každý rok  předzvěstí blížícího se léta. Do hotelu mne vezl mercedesem Japonec středního věku. Jel plynule až monotónně podle GPS. Po příjezdu do Clichy jsme projížděli chvíli staveništěm a po té GPS oznámilo, že jsme dojeli do cílové ulice a  v dlouhé ulici jsme si museli poradit sami.

Hotel byl nově  zrekonstruovaný činžovní dům s proskleným dvorem a bazénem v suterénu. V okolí hotelu se nacházely restaurace s kuchyní různých národů, obchody, kavárny a vinárny, normální městská čtvrť. Hned za rohem ve vedlejší ulici byla japonská restaurace, vlastně původní čínská restaurace přebudovaná na japonskou restauraci. U nedalekého  náměstí byl park, kam chodily přes den matky s dětmi na procházku. V parku měli místní hřiště, dětské prolézačky a lavičky. Podél pískem sypaných cestiček se zelenaly záhony. Na noc se park zamykal. V  Clichy žije hodně imigrantů, ve většině případů oblečených podle země svého původu a k tomu také trochu s francouzským šarmem. Připadalo mi, že imigranti jsou vyšší než většina Francouzů. Většina z nich jsou původní obyvatelé bývalých francouzských kolonií. Vždy, když jsem se vracela utrmácená z celodenního výletu Paříží, sedla jsem si na chvíli do malé kavárničky ke stolku na chodníku pod slunečník. Kavárna byla  na cestě od metra do hotelu. Objednala jsem si kávu a stolní víno a pozorovala místní život. Připadala jsem si tak trochu jeho součástí. Přemýšlela jsem o tom, co jsem viděla přes den ve městě a kam půjdeme večer na večeři s kolegy manžela a také kam se půjdu podívat příští den. Vždy mne bavilo pozorovat návštěvníky kaváren, jak se všichni místní znají. Atmosféru takových kaváren znám ze starých italských filmů. V jednom filmu je dokonce scéna, kdy všichni sousedé sedí u stolů na chodníku před restaurací a živě debatují a kolem nich projíždí po kolejích kolem židlí tramvaj. Lidé si v tom filmu povídají jako dobří sousedé. Když jsem si objednávala, tak se  pan majitel pokoušel uhodnout odkud jsem přijela.

Paříž má zajímavou historii. Historie města se začala odvíjet na ostrově Ile de la Cité, na kterém si svá sídla vybudovali Keltové a z něhož Římané vytvořili správní centrum. Rozdílné přírodní podmínky obou břehů Seiny vedly nejprve k osídlení levého břehu, na němž byly nalezeny zbytky římského města. Bažinatý pravý břeh začali lidé vysušovat a postupně osídlovat teprve od 5. století.

Za panování krále Filipa II. Augusta kolem roku 1200 vyrostly městské hradby. Nejdůležitější baštou tohoto obranného systému se stal Louvre, který byl přebudován na pevnost a později na královskou rezidenci. V polovině 14. století musely být městské hradby podstatně rozšířeny. Opevnění z doby vlády Karla V. z dynastie Valois odpovídá dnes úsek bulváru od Seiny přes náměstí Place de la Bastill a Place de la Republique až po Poste St-Denis.

Výstavbou zámku Tuilerií ve druhé polovině 16. století získalo město výraznou stavbu  také v západní části. Založením Champs-Elysées v polovině 17. století a výstavbou Invalidovny za Ludvíka XIV. byla západní část města  dále posílena.

V následujícím období se tyto nově zpřístupněné západní části města na obou březích Seiny staly místem, kde se usazovala šlechta a bohaté měšťanstvo. Relativně pozdní zástavba v těchto místech umožňovala velkorysejší budování ulic a náměstí, než tomu bylo v hustě osídleném historickém centru.

Napoleon III. se roku 1852 pustil společně s Georgesem-Eugénem Haussmannem do výstavby nové Paříže. Během demolice a výstavby města byly 1. ledna 1860 do Paříže začleněny okolní vesnice. V sedmdesátých letech, za prezidenta Georgese Pompidoua, byla stržena tržnice uprostřed města, a vystavěno  Centre Pompidou.

Paříž je rozlehlá. Paříž je monumentální, krásná a romantická.

Frederyk Chopin před více než 150 lety řekl: „Paříž je všechno, co chceš!“ a platí to dodnes. Klikaté uličky a bulváry, monumentální stavby a zanedbané zadní trakty, mondénní obchody a prvotřídní restaurace, malá bistra a „ošuntělé“ hospody, moderně zrenovované čtvrti a bezútěšná, umouněná předměstí, honosné operní scény a zakouřené sklepní jazzové kluby, sebevědomí občané, zdrogovaní umělci a bezdomovci, lesk a bída metropole v nesčetných stupních a nuancích ,v Paříži je zkrátka všechno.

Přemýšlela jsem, jak to udělám s prohlídkou Paříže. Jela jsem metrem do centra na Champs Elysées a tam jsem si koupila prohlídku města patrovým červeným autobusem „sightseeing“ a projížděla jsem po ránu Paříží na otevřené střeše autobusu a pozorovala život města z výšky. Původně jsem  chtěla nastoupit do autobusu ,který  propagoval tenisový turnaj Rolland Garro. Autobus pomalu projížděl úzkými i širokými ulicemi středu města, okolo náměstí Bastily, Notre Dame, Radnice, Louvre, náměstí Concorde, Champs Elysées, Martova pole, nábřeží Seiny, Pont Neuf, katedrály Notre Dame, latinskou čtvrtí, Invalidovna, centre Pompidu ,prezidentského paláce a chrámu Madelaine k Opeře, nám. Vendome, hotelu Ritz, ulice Rivoli a náměstí Svornosti a ze sluchátek na mne mluvil německý průvodce a potom zase anglický průvodce. Angličtina je rychlejší, němčina pro mne srozumitelnější. Byla jsem ráda, že autobus jel do kopce na náměstí Concorde. V ulici jsou hezké činžovní domy s  vysokými okny, kovovým zábradlím, dřevěnými vstupními vchody s koberci. Kdysi jsem se procházela po těchto ulicích a nahlížela do vstupních chodeb domů a obdivovala jejich eleganci. Tenkrát jsem v Praze  takový vchod do domu neviděla. Hlavně, aby uvnitř domu bylo čisto a aby dům nebyl pokreslený.

Autobus s arabským řidičem zastavil na kopci zastávce a já jsem pozorovala Eiffelovu věž z  náměstí Concorde, potom pří další zastávce přímo z pod věže, kde jsem si jí i netradičně vyfotografovala, protože se mi ten záběr s nebem líbil, a potom ještě jednou z druhé strany od  kasáren.

La Dame en Fer . Asi nejznámnějším monumetnem Paříže vůbec je 324 metrů vysoká Eiffelova věž navržená architektem Gustavem Eiffelem na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a Světové výstavy v roce 1889. Věž je třípatrová, nahoru se dá dojít pěšky po schodech i výtahem.

Když jsme projížděli vedlejší ulicí od věže do parku u kasáren, tyčila se věž nad okolními činžáky ze postavené začátkem minulého století. Na konci každé postranní ulice se objevoval park a nad parkem a střechami domů široko  rozkročená vysoká kovová béžově natřená věž. Nevěděla jsem na co se mám dříve dívat, na domy s gravírovanými balkony, na jejich členité střechy a na obchody u chodníku a galerie nebo do ulic na stromy a do parku za nimi a hlavně na tu věž, která mi připomínala kovového obra rozkročeného nad městem. Četla jsem v novinovém článku, že věž natírá jeden zaměstnanec už mnoho let .Pohybuje se po věži a  i mimo schodiště a šplhá při tom po její kovové konstrukci. Snad bývalý horolezec. Pro mne i představa, že bych jenom sestupovala z první vyhlídkové terasy po kovových schodech pěšky dolů z věže, je nadmíru stresující.

Tento natěrač věže mi připomíná  jednoho malíře, který dlouhá léta maloval kanceláře a chodby  v bance, a protože budova banky  byla velmi rozsáhlá ,tak  také maloval chodby a kanceláře neustále dokola. A jeden myč oken v jiné velké pražské bance umyl poslední okno pod střechou a začínal hned zase s mytím oken v přízemí. V mezidobí si odskočil s operním sborem,ve kterém zpíval ,na koncerty po Japonsku. Celý život se živil mytím oken v různých institucích a také operním zpěvem. Měl spoustu zajímavých životních zážitků a postřehů, které mi při mytí oken v kanceláři vyprávěl. Pracoval jednu dobu také na patologii a popisoval mi situace, které tam zažil. Pamatuji si, že jsem v té době chodila často do různých bazarů a prohlížela si tam staré zaprášené a odložené věci a hledala nějaké zajímavé užitné předměty  pro sebe. V jednom takovém bazaru jsem viděla stát lidskou kostru za třicet tisíc korun. Vyprávěla jsem mu o tom nálezu.

Onehdy jsem viděla večer osvětlenou žižkovskou televizní věž a působila na mne stejně monumentálně, jak tam tak vykukovala nad domy v krásném večerním červeném, bílém a modrém osvětlení. Po věži lezou  stále mimina od sochaře Černého. Jedno jeho mimino jsem viděla nedávno  z blízka na Kampě. Musela jsem si na sochu, ostatně tak jako i mnozí ostatní , alespoň sáhnout. Nedalo mi to.

V parku nedaleko věže je menší jezírko, kde se dá posedět a dívat se v klidu na věž, mimo turistický shon u pokladen na výtahy.  Když jsme přijeli na druhou stranu věže, fotografovali se tam japonští turisté. Stály tam před parkem vedoucím k věži dvě dívky se vztyčenýma rukama a naznačovaly, že ukazují na věž nebo že se jí dotýkají. Snažily se poctivě o slušivou a elegantní pózu. Dívala jsem se tím směrem a viděla jsem, že ve věži, tedy v jejích nohách, se pohybuje na každé straně velký červený výtah a vozí turisty nahoru a dolů, a proti  jezdí  obrovské závaží. Lanovka pojme mnoho osob a vyveze je na věž, aby se mohli podívat na město z ptačí perspektivy. Já jsem na věž vyjela jenom jednou se synem. Překonala jsem tenkrát svoje strachy a vyjela s ním na horní plošinu. Při přestupu na další výtah jsem uviděla pod sebou prázdnou škvíru. Hrůza mne v ten okamžik úplně paralyzovala.  Vždy jsem obdivovala ty, kteří zdolávali věž po železných schodech pěšky a trochu jim i  záviděla. Kromě strachu z výšky mám vždy na věži pocit, že se naklání a že už už začnu sklouzávat k zábradlí u ochozu. Na pražskou věž na Petříně jsem při posledním pokusu nedokázala po schodech vyjít. Po nějaké chvíli v celkem nevelké výšce jsem se zastavila a nedokázala jsem se prostě pohnout.

Paříž byla v tuto jarní dobu už plná turistů. Chodili všude kolem po ulicích. Uvažovala  jsem, v jaké době je tedy nejlepší jezdit do Paříže. Turisté postávali spořádaně v řadách a čekali na vstup do muzeí, galerií, na věž, a všude se už po ránu vytvářeli dlouhé fronty. Nemám ráda fronty, myslím, že jsem si jich užila v životě už dost. Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych se vyhnula dlouhému čekání před vstupními dveřmi a zaplněným vnitřním prostorám v galeriích  před exponáty a obrazy.

Pokračovali jsme v prohlídce  kolem řeky Seiny. Seina je široká a poklidná řeka, s dlážděným nábřežím a s platany. Platan je hezký strom, má krásné zbarvení kůry kmenu, takovou šedou a banánově žlutou, flekatou a také trochu do zelena. Maskáče. Také má velké členité listy a kulaté plody, které na podzim padají na zem. Škoda, že v Praze není moc platanů. Tam, kde bydlím je platan na náměstí Míru a v  jedné postranní ulici nedaleko Flory, pokud vím. Tam nedaleko bydlel pan Pivec, pan Horníček a bratři Čapkové.  Po Seině pluly lodě a u břehu kotvily hausbóty s květinami na terasách. Prý se dají pronajmout. Když je sluníčko a teplo, tak takové bydlení je určitě romantické. Večer si sednout na palubu, dívat se kolem na řeku, ochutnat nějakou místní specialitu a nebo si jen tak snít nebo si povídat. Otázkou je, jak řeka voní.

Líbí se mi, jak místní  chodí  městem s dlouhou bagetou v ruce, třeba když se vrací z práce k večeru nebo hospodyňky přes den si zajdou koupit čerstvou, vonící a teplou bagetu. Také tam prodávají krásné dortíky, vkusně nazdobené, barevné a úhledné. Vzorně vám dortíky domů zabalí a převáží mašlí. Myslela jsem si, že v Německu mají krásné dorty a krásně je balí. Viděla jsem tam za výlohou čokoládové bonbony v úhledné krabičce převázané stuhou a na ní byly připevněné dvě muchomůrky. Také se mi líbí jejich čokoládoví májoví brouci nebo berušky. Vozila nám je vždy z Německa matka.

„Kam na ty nápady ty lidi chodí“, ptám se vždy sebe, když něco tak hezkého vidím.

Paříž je prašná. Cestičky v parcích jsou vysypané světlým pískem a za suchých dní, když zafouká vítr, zvedá se a krouží v parcích prach. Koupila jsem si bagetu s párkem a fr. hořčicí a šla jsem si na chvíli sednout unavená chůzí ke kulatému  jezírku do parku u Orangerie. Na hladině jezírka k mému překvapení nepluly modely plachetnic, tak jako při mé minulé návštěvě, ale pod hladinou se proháněli velcí kapři. Připlavali se na mne podívat. Kolem jezírka byly v kruhu rozestavěné židle a na nich se hřáli a opalovali místní i turisté. Svítilo slunce a bylo teplo. Bolely mne nohy.

Kroužili jsme dál autobusem kolem opravené budovy Opery. Na schodišti před Operou poposedávali a slunili se  turisté. Já jsem se slunila na střeše autobusu a dívala se kolem. Uvažovala jsem o tom, že Francouzky mají opravdu šmrnc. Jjsou menší postavy a štíhlejší, také jsou snědé a mají vlnité tmavé vlasy a tmavé oči, takové výrazné. Umí se se šarmem  oblékat a nosí krásné kabely přes rameno. Francouzi zase nechodí s vyholenou hlavou a nevypadají jako vyhazovači od šantánů, bývalí vězni … Mají dlouhé tmavé vlnité vlasy. Jsou upravení, umytí, malí a štíhlí. U Opery jsme měli dvě zastávky. Na postranní zdi budovy visel dlouhý plakát křehké baletky. Nedalo mi to a zašla jsem se do budovy podívat, protože jsem uvnitř ještě nebyla, protože při mé poslední návštěvě budovu opravovali. U vchodu k pokladnám hlídal vysoký černoch a kontroloval kabelky. Za pokladnami byla kruhová hala vykládaná a obložená zrcadly s kupolí namísto stropu.  Interiér se líbil úplně všem. Viděli jsme se v zrcadlech a fotografovali jako o závod.

Tentokrát jsem pro sebe objevila v Paříži Grand Palace, hezkou budovu se  skleněnou zaoblenou  střechou. Byla jsem uvnitř na výstavě Andy Warhoula. Výstava byla rozsáhlá, bohužel katalog byl jen ve francouzštině. Na výstavě jsem viděla velký obraz Mao – Cetunga a také obraz Lenina s ostrými rysy a ohnivě žhavým pozadím. Kdysi jsem četla povídky od Maa Hedvábná cesta. Byly tak krásné. Nemám jistotu, že to psal on. Koupila jsem si, jak jinak, jedno z jeho zobrazení Marylin Monroe, americké ikony vyvedené v růžové, oranžové, tyrkysové a žluté barvě. Ale také tam byla Brigitte Bardotová, Elvis, Franz Kafka a další a také spousta krav.

A následující  den jsem objevila muzeum Rodina a jeho sochy v zahradě za pařížskou cihlovou zdí, v parku. Myslitelé samý sval a kolem nich růžová zahrada a skalničky a anglický trávník a voda v kruhovém jezírku a stromy a keře a slunce. Krásné dopoledne. Fotografovala jsem si sochy v parku, ty paže, nohy, hlavy a zakaboněná čela, průhledy se sochami, stromy a keře a nebe.

Odtud jsem šla pěšky k řece a kolem mne jezdili cyklisté a bruslaři. Prošla jsem kolem lví sochy u mostu a potom už všude kolem byly jen třpytivé vlny, které pomalu odplouvaly do moře v dálce, pryč od všech strachů, pochybností a promarněných dnů, snů a tužeb. Dívala jsem se z mostu na řeku a vítr mne hladil i čechral vlasy. Láká mne voda, jezera, řeky, potůčky ,moře a přístavy. Mám pocit, že mohu někam odplout a utéci. Voda ještě k tomu krásně voní. Cítím ji i já, která jsem téměř bez čichu  . Od jisté doby také, jako správná žena rybáře, pod hladinou řek, jezer a tůni vyhledávám obrysy ryb. Jednou jsem viděla v řece Berounce pod hladinou obrys velkého sumce, který plul proti proudu řeky. Berounka měla málo vody, byl suchý rok.

V neděli bylo v Paříži skoro všude zavřeno. Procházela jsem se po Champs Elysées nahoru a dolů, vcházela do průchodů plných obchodů s atraktivním zbožím, a vůbec mi nehrozil nějaký unáhlený nákup. V jednom takovém průchodu jsem si vyfotografovala luxusní sportovní auto, asi nějakou novinku. Stálo uprostřed pódia a otáčelo se a blýskalo. Bylo jak manekýna uprostřed světel reflektorů a záblesků fotoaparátů.

Ještě jeden obchod byl otevřený, a to velké hračkářství na Champs Elysées. Já osobně bych ten dům klidně minula, četla jsem ale o něm povídání od B. Nesvadbové. Šla jsem si tedy povídku ověřit dovnitř obchodu. Bylo narváno a všichni kupovali hračky a nebyl to krteček nebo tak podobně. Byly to luxusní kýče, co já ale vím… Na protější straně je nový obchodní dům slavných kabelek Luise Vuittona. Na jeho otevření byl před lety pozvaný i V. Havel s manželkou Dagmar, četla jsem o tom. I tam bylo hodně nakupujících, hlavně Japonců. Zajímá mne, proč Japonci nakupují v Evropě kabelky Luis Vuittona. Napadá mne pouze , že se v Japonsku neprodávají, což nemá logiku nebo jsou u nich drahé nebo to znamená, že Japonka byla v Evropě. V Praze ale také nejsou levné a Japonci si je kupují i v Praze a to si nemyslím, že by v Evropě jeli jen do Prahy, když už sem přiletěli. Je to záhada.

A večer v Clichy v japonské sushi restauraci jsem s manželovými kolegy jedla japonské rybí dobroty a poslouchala komentáře k situaci v kanceláři a v skrytu duše se divila, že nejen český člověk je rozený kritik. Dověděla jsem se nedávno, že sushi bylo dlouho jídlem chudých.