Kategorie Maledivy
v kategorii Texty dne 28.03.2010
Nikdy mne nenapadlo, že poletím na Maledivy, malé divy, na malinké atoly v Indickém oceánu poblíž Cejlonu. I když jsem občas o Maledivách četla v různých společenských V.I.P. rubrikách, zejména v době, kdy tam byl někdo známý /á z Čech na dovolené. Když jsme byli před nějakou dobou na Srí Lance, cestovali tam poloostrovem s námi i potápěči, kteří se před naším společným výletem zastavili na týden se potápět na Maledivách.
Maledivy jsou opravdu potápěčským rájem. Musí to být pod vodou velmi krásné. Já osobně se nepotápím, já se bojím potápět. Je to pro mne nezvladatelná oblast života na naší zemi. Říkala jsem si fajn, byli na ostrovech nedaleko odsud. Tak to ostatně vypadá i na mapách. Netušila jsem ale, že Maledivy se skládají ze skoro dvou tisíců atolů , navzájem seskupených do takových shluků a propojených průlivy širého oceánu. Tam je hloubka a tam jsou velké vlny. Jsou různé teorie o tom, jak tyto atoly vznikly. Jinak souatolí opravdu svrchu vypadá jako v oceánu potopená sopka, například jako Santorini. Nevím, mohly vzniknout i tak, že se zemětřesením nebo jinou činností zvedly částečky dna nepatrně nad hladinu oceánu nebo třeba už tam ty hory pod vodou byly a voda časem ustoupila nebo se zase pro změnu zvyšuje hladina v rámci globálního oteplování, uvidí se. Pohled z letadla, které přelétalo nad všemi těmi atoly a ostrovy, které z výše vypadaly jako nádherně zabarvená oka připomínající asi tak nejvíce „mastná oka na vodě“, i když ve všech možných i nepředstavitelných odstínech modré a zelené, představoval nezapomenutelný zážitek. A to místní nebe, ten každodenní východ a západ slunce, ta krása se nedá popsat. To se musí vidět. Poznávání koutů světa je nekonečný životní zážitek, i když vždy neukončený.
Letěli jsme z Prahy do Vídně a odtud do Male, hlavního města této republiky. Město Male je na jednom ostrově, letiště je na ostrově druhém, hned vedle ostrova hlavního města. Když jsme přeletěli hlavní město Male, celé zastavěné domy vč. výškových budov, přiblížili jsme se k letišti a přistávali na takovou o něco větší letadlovou loď. Doufala jsem, že kapitán sem nepřiletěl prvně a že ví, co dělá. Dosedli jsme na přistání hned těsně za mořem , křídlo letělo na mé straně letadla skoro také nad mořem a zabrzdili jsme definitivně pro změnu těsně před mořem. Tomu říkám přistání. Na letadlových lodích alespoň ta letadla chytají a brzdí. My jsme brzdili sami. U letištní odbavovací haly na nás čekaly místní lodě, na některé z nás ale hydroplány, které dopravují na vzdálenější atoly do těch úžasných domků na kůlech kolem roztroušených atolů v moři. Jsou to pouze vybrané atoly, na které je povolen místní vládou cizincům přístup. Co bychom chtěli, je to muslimská země, i když mi to místní „muslimství“ nepřipadlo nějaké agresivní nebo příliš omezující , vyjma tradičních pokrývek vlasů žen. Co já ale vím. Neviděla jsem tam ani se muslimky koupat. Co jsem mohla ale za tak krátkou dobu pobytu v této republice vidět. Naše loď nás dopravila na naší krásnou jachtu, která kotvila mezi ostatními jachtami v přístavu nedaleko hlavního města . Také tam kotvila zaoceánská plavidla . Nad námi startovala letadla. Nalodili jsme se a odpluli severním směrem k našim atolům a rybnatým mělčinám. Kolem nás bylo moře, vlnky a také se tam objevila želva královská a obrovské hejno delfínů a co bylo pod hladinou, tak na to jsem neviděla, jen jsem si představovala v duchu ten obří podvodní svět rostlin, ryb a modře. Tolik delfínů pohromadě jsem viděla prvně. Měli krásná očka, vyskakovali nad hladinu jeden za druhým. Ukazovali se nám a zase schovávali.Ladně tančili. Krásná podívaná. Hejno bylo obrovské, delfíni si drželi pohromadě a bylo jich kolem nás najednou takových odhadem třicet. Hemžilo se to kolem lodě delfíny ze všech stran. Byli tak blízko všude kolem, že jsem se bála, abychom jim lodí neublížili.
Musela jsem se postarat o sebe už v letadle. Nalepila jsem si takovou malou nálepku za ucho, abych nedostala mořskou nemoc a vyrovnávala během mého pobytu mořské vlnění. To bylo jediné, proč jsem nevěděla, jest-li mám na Maledivy letět. Já, která jsem v dětství zvracela i z jízdy v autobusu, tady budu týden na vlnkách na lodi. Já, typický suchozemec. Přiznám, že jsem se toho dost obávala. Nebude mi stačit tentokrát pozorovat s hrůzou v očích horizont. Nálepka působí čtyři dny. Bohužel jsem si uprostřed dovolené zakusila tři hodiny strachu, když jsem zjistila, že nálepka nefunguje a já jsem začala mít pocit na zvracení , to když jsem začala vnímat to neustálé kolébání lodi ze strany na stranu. Pro jistotu jsem si vzala ke své nálepce ještě podobný prášek , aby účinek nastal rychle. Zabral a já měla do odletu z dovolené klid. Další etapa, abstinenční příznaky, nastaly už cestou letadlem zpátky. Na štěstí bylo letadlo poloprázdné, tak jsem si mohla lehnout a usnout.
„Když to spadne, tak o tom nebudu vědět“, říkala jsem si.
„No, asi bych se v ten okamžik probudila“, přestala jsem zkoumat případnou budoucí situaci a spala jsem a spala.
V Praze jsem po návratu prospala ještě tři dny. Nebylo mi dobře, hýbala se se mnou podlaha.
„Když už to konečně přejde“, přála jsem si zelená v obličeji.
Na Maledivách bylo velké horké a slunce pálilo tak, že jsme se před ním museli schovávat do stínu. Po hodinovém koupání jsme byli spálení do růžova. I když slibovali trochu deště, nezapršelo. Pouze v dálce jsme tušili déšť.
Loď s námi připlula ke korálovému mělkému útesu uprostřed moře a šli jsme se koupat a potápět. Vlny si se mnou na útesu pohazovaly a já jsem po návratu na loď zjistila, že jsem se slušně pořezala na chodidlu a odřela si nohu o skaliska. Na mělčině nejsou žraloci, možná malí žraloci. Mám před nimi respekt. Musím ale přiznat, že někteří žraloci jsou takoví krásní, růžoví nebo béžoví a měkcí na břiše. Zahojila se mi drobná poranění až v Praze. Viděla jsem ale pro změnu korálové krásně zbarevné rybky. Byli zvědavé, kroužili kolem mne v bezpečné vzdálenosti a já kolem nich. Netušila jsem ještě , kolik ryb různých velikostí a zbarvení ještě uvidím chycených na pruty a kolik jich s ním během dovolené. Prvně v životě jsem nechtěla po návratu do Prahy delší dobu rybu na talíři ani vidět.
Po ránu jsem každý den na lodi podnikala takovou hru s rybami. Snídali jsme na zádi lodi a já jsem topinku rozlomila vždy na několik kousků a hodila do vln a pozorovala hladinu moře za zádí a čekala nedočkavě na okamžik, kdy se na hladině objeví moje ryby. Chvíli byl klid a najednou tam byly ty jejich stíny a potom připluli ke hladině a bylo jich nečekaně hodně. Vypadali jako malí štíhlí žraločci a honili se kolem topinky, určitě jich bylo alespoň takových 15-20 a potom po chvíli najednou z hlubiny se vynořili takové krásně matně černé a barevné kulaté a placaté a velké. Voda se za lodí začala vařit od jejich pohybu. To byly moje krásné ranní chvilky s rybami. Měla jsem tady zase svoje ranní parťáky.
Kolem lodi proplouvala želva hned jak jsme přijeli na Maledivy. Potom jich tam bylo více hlavně při šnorchlování. Jednu takovou želvu královskou mám na videu a pouštím si jí kdykoliv se mi doma zamane. Je to krásná želva, vzácný tvor.
Maledivy jsou známé díky svým bílým plážím . Není to pravý písek , je to rozbitý bílý korál. V korálovém písku jsou dírky různě veliké a běhají kolem nich krabi, kteří za sebou zanechávají krásné malované cestičky. Ty cestičky mi připomínají vzory, které si indické ženy malují henou na ruce a tělo. Bílý písek ve slunci září až přechází zrak. Je takový čistý a přechází do modré barvy okolních vod. Od písku se odráží sluneční světlo a poletuje všude kolem.
Po modrých vodách plují dřevěné barevné lodě . Jsou to lodě domorodců a ty pro domorodce jsou krásně malované.
V Male se jezdí jedině na mopedech a skútrech. Skoro jako v Římě, město je ale na rovině. Hned vedle přístavu je rybí trh, který ožívá v odpoledních hodinách. Prodávají se tam čerstvě chycené ryby. Nedaleko od přístavu za takovou zdí je cukrárna v zahradě. V cukrárně jsme se všichni po individuální prohlídce města znovu sešli a ve stínu velkých stromů si tam objednali zmrzlinové poháry s ovocem , my jsme měli kokosové překvapení. Při prohlídce města jsme vešli do jednoho obchodního domu a v přízemí uprostřed takového atria byla kavárna s velkou obrazovkou. V TV běžel sport. V této kavárně jsem byla dlouhou dobu samotinká ženská . Až když vstoupila další, a asi na dlouho poslední, oddychla jsem si. Celou dobu jsem měla pocit, že tam nepatřím. Nevím proč, ale poslední dobou mi všichni ti muslimové připomínají tak trochu teroristy, tak trochu nacionalisty. Nemohu se toho pocitu zbavit, i když vím, že to tak není. Všichni jsou takoví snědí, zarostlí s pokrývkou hlavy. Místní byli docela dobře oblečení. Někteří kouřili opium, alespoň mi to připadalo. Kolem kavárny chodily krásně oblečené ženy, boty na vysokých podpatcích, do kavárny ale nezašly. Chodily si po svých nákupech. Ne všechny měly mužský doprovod. Pozorovala jsem chlapy kolem stolků, v kavárně to žilo. Byla jsem ráda, když jsme odešli. Sama bych si dovnitř sednout nešla.
Na Maledivách se nekrade a ani nepije alkohol. Bylo to vidět, protože barman měl dovolenou a zastupující posádka o alkoholu nevěděla vůbec nic. Museli jsme jim zásoby nejdříve roztřídit, potom po výběru druhů případně i uložit do lednice. Potom už to s obsluhou šlo. Zajímalo mne, i když jsem se nezeptala, co si tak asi o nás mohou myslet.
Chci se vrátit na Maledivy!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Loading...
