Štědré odpoledne
v kategorii Texty dne 16.12.2009
Probudila jsem se ráno na štědrý den. Podívala jsem se z okna, abych zjistila, že venku je pořád zima bez sněhu a krutě mrzne. Tentokrát připravuje štědrovečerní večeři sestra a bylo dohodnuto, že k ní domů přijedeme tak v pět hodin odpoledne. Dohodli jsme se, že po cestě vyzvedneme rodiče ve Strašnicích a společně pojedeme k sestře oslavit vánoce.
Kapří řízky jsem nechala v mrazáku. Ani jsem je letos nechtěla kupovat, manžel jel ale před svátky někam do jižních Čech fotit kapra na kalendář a kapra přivezl domů. Kapr byl velký a tak jsme si ho rozdělili s rodinou manželovo kolegyně z kanceláře. Chtěla jsem kapra hlavně na rybí polévku. A včera jsme si udělali bramborový salát podle receptu mé tchýně, který mi chutná. Je bez cibule a s trochou majolky. Zelenina je úhledně nakrájená na kostičky. Bylo tedy hotovo.
Manžel po ránu odjel s kamarádem na ryby, na „dírky“, na zamrzlý soukromý rybník v Bohdanči. Koupil si pro ten účel takový malý speciální prut na chytání na ledu a od kamaráda si vypůjčil vrták na led.
Syn se vzbudil a prohlásil, že jede za přítelkyní Zuzanou s dárky. Koupil jí fosforeskující tři koule na žonglování. Upozornila jsem ho, že v 17 hodin musíme být u mé sestry, že je to tak domluveno.
„Možná, že bych se mohla někdy naučit žonglovat“, pomyslela jsem si a šla to chvíli zkoušet. Třetí kouli se mi ale nepodařilo přidat k těm dvěma a vyhodit. Asi bych měla nějak zrychlit pohyby při vyhazování koulí.
Svezu se s Tebou na Hradčanskou metrem a potom půjdu pěšky k Belvederu a pojedu na Pohořelec“, prohlásila jsem. „Nebude-li Ti to vadit.“
Hrozilo totiž nebezpečí, že se mi do té zimy nebude chtít a budu doma sama a o to jsem nestála. Byla jsem ráda, že už metro začalo jezdit, tedy trasa A, i když projíždí stanicemi Staroměstská a Malostranská. Cestování tramvají po Praze po povodni pro mne znamenalo, že jsem vlastně po Praze de facto přestala cestovat vůbec. Než bych se tlačila někde v tramvaji, ve které neustále hrozí nebezpečí, že člověk bude okraden, tak jsem přestala do centra jezdit s výjimkou pracovních povinností. Pravdou je, že už jsem z těch tlačenic v tramvajích byla trochu rozmrzelá. Chvíli jsem do práce dokonce jezdila vlakem, to mne ale také po třech týdnech přestalo bavit. Proto jsem se dnes docela těšila, že se po delší době projdu městem přes Loretánské náměstí, po Radnických schodech do Nerudovky, kde se možná zastavím v turecké cukrárně, dolů na Malostranské náměstí, třeba bude otevřeno v Malostranské kavárně (Square) a dám si tam nealkoholický koktejl a strávím kousek svátečního dne v krásném prostředí nově otevřené kavárny a potom projdu Maltézským náměstím a zastavím se určitě ve vinotéce U zlatého hada na kávě a třeba i dobrém vínku a také se mohu třeba zastavit v cukrárně na Újezdě, ve které na zdech visí hezké fotografie staré Prahy a kde dříve byla myslím sběrna surovin. No, naplánovala jsem si docela hezký výlet po Praze. To tak akorát stihnu dojít potom domů a připravit se na návštěvu u sestry.
Cestou metrem jsem si docela dobře popovídala se synem a cesta nám utekla. Z metra jsem zamířila k Belvederu na stanici tramvaje č. 22. Byl mráz. Měla jsem džíny, bílou péřovou bundu se stojáčkem a rukavice. Na obličej mi byla ale zima. Cestou jsem procházela kolem hezkých vilek, zdobených zajímavými stavebními detaily. Belveder byl zabedněný a uzavřený na zimu. Tramvaj přijela, chvíli jsem zvažovala, zda nemám vystoupit na Hradě, potom jsem ale jela dál na Pohořelec. Když jsem se blížila k Pohořelci, otevřel se najednou krásný výhled na Prahu. Na Pohořelci jsem prošla kolem zavřených starožitnictví a došla k podloubí na Loretánském náměstí. Musím se někdy zase zajít podívat do galerie Miro. Kdysi jsem tam byla dokonce i na módní přehlídce Kláry Nademlýnské.
V podloubí jsem objevila malou galerii. Zaujala mne nejdříve výloha, ve které byly naaranžovány keramické hrnky. Vedle hrnků ležely ještě velké keramické zápalky a ve výloze něco upravovala mladá žena v ohnivě červené paruce s dlouhými vlasy, do kterých byl vpleten stříbrný vánoční řetěz.
„Chybí mi ještě prskavka“, pravila majitelka ohnivé paruky.
„Ty prskavky mi doporučili přátelé, ale obávám se, že bych mohla chytit“. Ostatně jsem z é paruky i tak trochu nesvá.“
Je to hezké“, řekla jsem. Rozhodně to láká kolemjdoucí, myslela jsem si. No, trochu extravagantní.
Až se mi odmlží brýle“, řekla jsem, “tak se podívám, co tady prodáváte a trochu se při tom ohřeju“. Po chvilce, když jsem si brýle otřela papírovým kapesníčkem, jsem se rozhlédla po místnosti. Galerie byla nevelká a česká.Vystavovali v ní čeští výtvarníci a výtvarnice. Podívala jsem se z blízka na keramické hrnky a krabičky zápalek z výlohy, ale také jsem tam uviděla zajímavou pepřenku a slánku. Ceny byly dobré. Uviděla jsem ale krásného keramického ptáka, spíše draka než ptáka. Na zádech měl otvor. To je tedy kasička. Podívala jsem se na břicho a ulevilo se mi, kasička je zašpuntovaná. Nemusí se tedy rozbít. Asi v rámci pudu zachování svých originálů to takto vyřešil pan Havránek, ptačí tvůrce. Pták má takový masivní krkavčí zobák a lidské oko. Je těžký a byl vytvořen na zakázku pro nějakou paní, která si potom pro sošku nepřišla. Už jsem se od dráčka nemohla odtrhnout.
Říkali jsme si , že už si pod stromeček nic nedáme“ , přemýšlela jsem pro sebe. Přemýšlela jsem o koupi ptáka-kasičky. Manžel říkal, že pro mne má nějaké překvapení, ale že on žádné nechce. Myslela jsem si, že mu nic nedám. Když ale teď tady vidím toho ptáka. Ano. Prohlížela jsem si galerii dál. Byly tam vystavené na kovových lanech řídce tkané gobelíny. Zaujalo mne, že byly dost drahé. Nezeptala jsem se ale, jak se prodávají. Potom jsem tam uviděla takové příbory, jejichž držátka byla vyrobena ze stonků růží a měla trny. To bude asi pro obézní. Konečně mne tam zaujali takoví keramičtí brouci, kteří byli asi tak 20 cm dlouzí . Na břiše měli otvory a skrz ně byly provlečené dvojité tvrdé drátky jako nožičky.
„To je hezké.“, řekla jsem.
Dělala jsem to přes víkend a úplně jsem si zničila nehty. Ty drátky se špatně ohýbají “, řekla prodavačka a zároveň majitelka galerie a výtvarnice v jedné osobě. „Brouci měli úspěch na výstavě a tak jsem je ještě přidělala.“ Jedna paní si je tady u mne nedávno koupila a dala je za sebou do řady do rohu bytu na stěnu. Byla jsem si to vyfotografovat. Opravdu to nevypadá špatně“. Ukončila jsem pomalu prohlídku galerie. Majitelka mi ještě ukazovala nějaké obrázky malované na hedvábí. Nebyl to ale můj styl. Více se mi líbí Knoblochovi. Vrátila jsem se zpět k ptákovi – kasičce. Znovu jsem zvažovala pro a proti.
„Berete tady platební karty “ ,otázala jsem se.
„Ano. Mám tady takovou novou on-line mašinku.“
Z galerie jsem odcházela s ptákem a slibovala si, že se tady někdy zastavím, až budu potřebovat nějaký další dárek. Šla jsem pomalu k Radnickým schodům a viděla jsem, že u jednoho otevřeného obchodu stojí kluk zvoní na zvoneček a upozorňuje tak kolem jdoucí turisty na svařené víno, které prodává. Zabočila jsem na Radnické schody a zjistila, že obchod s koženým zbožím, kde jsem si před rokem koupila hezkou červenou kabelku, je bohužel zavřený. Tak tedy někdy jindy. Sešla jsem po schodech a nahlédla do turecké cukrárny nahoře v Nerudovce. Praskala ve švech. Škoda, dala bych si tureckou kávu a něco hodně sladkého k ní. Šla jsem tedy dolů Nerudovou ulicí a prohlížela si vánočně vyzdobené výlohy a italské turisty. Začínala mi být zase pomalu zima. Když jsem šla kolem Jánského vršku, zaváhala jsem na chvíli, a přemítala, zda neodbočím a nepůjdu se podívat na moje oblíbená americká kamna, která tam jsou v jednom obchodě vystavená .
Pokračovala jsem ale Nerudovou ulicí k Malostranskému náměstí. Malostranská kavárna byla také zavřená a i ten útulný malý obchůdek pod podloubím, kam se chodím dívat na batikované a pletené výrobky paní Kočkové, byl také zavřený. Škoda. Půjdu tedy Mosteckou ulicí , Lázeňskou na Maltézské náměstí a podívám se k vinotéce U zlatého hada.
Bylo otevřeno, konečně. To už mi byla docela slušná zima, když jsem vstupovala dovnitř, skoro jsem nemohla promluvit. Uvnitř úzkého obchodu u pultu podél levé strany místnosti seděli dva mladíci a jedna slečna, o které jsem po celou dobu nezjistila, ke komu vlastně patří. Vždy jeden z nich mi připadal, že je snad její bratr. Nic víc. Bavili se tam u vínka, už když jsem vstoupila do místnosti. Objednala jsem si kávu a prohlížela jsem si regál s vystavenými lahvemi vína. Když byla káva hotová, tak jsem se zeptala prodavačky, zda by mi nemohla doporučit nějaké dobré suché víno, třeba nějaké znojemské.
Mám tady docela dobré bílé víno z Mikulova“. Má i docela podařenou vinětu, ukazovala mi prodavačka láhev vína, kterou sundala před tím z regálu..
To jsem ještě nepila, tak ho zkusím“, odpověděla jsem a objednala si dvě deci nabídnutého vína. Seděla jsem na barové židli nedaleko vchodových dveří a prohlížela si úzký dlouhý interiér kinotéky a popíjela víno. Pomalu jsem rozmrzala. Vzpomněla jsem si , že jsem tady jednou také viděla pana Horníčka s pánem, který mu dělal společnost a staral se o něho . Pan Horníček si také pochutnával na víně a snažil se jako obvykle trochu pobavit společnost. Bylo mi ho trochu líto, protože už byl hodně nemocný. Viděla jsem ho před sebou pořád mladšího a neubránila jsem se v duchu srovnávat dřívější a dnešní jeho podobu. Jo, všichni stárneme a jde to rychle.Moc se mi líbila jeho knížka Dobře utajené housle, kterou jsem od něho četla.
Mezitím trojice odešla a po chvíli přišly dvě ženy středního věku. Dlouho si vybíraly víno v regálu a potom si vybraly víno stejné značky jako jsem pila já. Já jsem si objednala rozlévané a ony si koupily celou sedmičku. Chvíli přemýšlely, zda vypijí celou láhev. Udolaly jí docela rychle a víno si moc chválily. Potom přišly ještě další dvě ženy a sedly si k pultu a daly si kávu nebo víno. To už nevím. Občas telefonovaly.Tím byla vinotéka plně obsazená. K vinotéce patří hezké sklepy, jednou jsem v nich byla na ochutnávce, když se kdysi vinotéka otevírala.
Popíjela jsem víno a přes hlavy žen jsem si tu a tam povídala s prodavačkou. Prohodily jsme několik vět o přípravě bramborového salátu, o rybách, o tom jak budeme trávit nebo trávíme obvykle štědrý večer.
„Já dnes jdu s rodinou na večeři k sestře“, řekla jsem.
Vloni jsem večeři připravovala já s manželem, takže letos máme volno. Muž je na rybách, syn u přítelkyně a já na procházce v Praze a teď tady. Trochu jsem to letos všechno zjednodušila. Dávám méně dárků. Děti už jsou dospělé. Máme letos malý stromek v květináči. Ani jsem nešla do sklepa pro ozdoby. Ve sklepě mám v krabicích plno slaměných lidových ozdob . Dala jsem na stromeček, co jsem našla v bytě, takové porcelánové modré a zelené džbánečky, malé kovové formy na pečení, keramické ryby, paličkovaného ptáčka s červenou mašlí, kterého mám na lednici na dveřích, háčkovaná srdce a koule z bílé příze od matky a hodně zlatých mašliček. Nedopadlo to nejhůře.“ Nakupovat jsme byli včera večer těsně před zavřením v Intersparu v Hostivaři, kde bydlíme. Zjistili jsme, že máme na nákup půl hodiny a i tak jsme všechno stačili nakoupit.
„A baví Vás to“, zeptala se prodavačka a nalila si vodu z přístroje.
No, mám takový pocit, že se nutím do věcí, které ani nechci. Asi si všechno trochu idealizuju. Potom jsem naštvaná, když to všechno dopadne jinak než jsem si představovala. To já dělám vlastně celý život, když o tom tak uvažuji. Vloni jsem se málem udřela k smrti při přípravě štědrovečerní tabule a dárků. Když přišla matka, tak do sebe hodila několik odlivek tvrdého alkoholu, a byla úplně k nepoužití. Později jsem se dozvěděla, že ji telefonovala moje sestra, že jí manžel právě sdělil, že si narazil jinou mladší a že s ní čeká dítě. To byla paráda. Všechno špatně. To byla zase jednou oslava.“
Prodavačka ochutnala mezitím mikulovské víno, které jí nabídly dvě vedle sedící ženy a pochválila ho. Chvíli se s nimi bavila o večírku, na kterém byla včera. Dnes tady zaskakuje za kamarádku.
Nebudu tady dlouho, tak do tří, do čtyř hodin“. Přítel odjel do Krumlova k rodině. Jsem tady sama. Řekla, že dříve chodila s jedním Holanďanem. Měl tu prodejnu moderního nábytku v Lucerně. Věděla jsem o prodejně, protože jsem chodila často kolem a prohlížela si krásné svíčky a líbily se mi vystavené koberce. Bylo to drahé. Ona tam také pracovala a jezdila často do Holandska. Shodly jsme se nakonec na společném zájmu. Ona navrhuje koberce a já si doma ve volné chvíli tkám gobelíny na rámu. Svět je malý.
„V lednu se ozvu, zavolám a zajdu se podívat na koberce“,domluvily jsme se. Teď jenom neztratit vizitku. Bylo mi příjemně, už jsem skoro roztála. Objednala jsem si ještě dvě deci vína. Potom už půjdu.
„Jak teď nejezdilo metro, tak jsem přestala jezdit do Prahy do centra. Dnes jsem vyrazila do ulic po delší době. Nebavilo mne letos ani nakupovat, ještě že většinu dárků jsem koupila už dříve před naší listopadovou dovolenou. Alespoň jsem tím omezila nákupy do svých sbírek, protože pořád něco sbírám.
Jenom jest-li nejsem závislá na nakupování„, říkám si někdy.“Třeba ryté skleničky v bazarech , malé porcelánové figurky – to mám teprve pár kousků, keramiku, porcelán, staré brože, grafiky apod.“
„Já se poslední dobou všeho nemilosrdně zbavuji,“ odpověděla prodavačka. „Je to tak lepší. Vyhazuji i věci na sebe. Zjednodušuje to úklid. Když něco nenosím rok, tak to vyhodím.“
„To si dám jako předsevzetí do nového roku. Odolat a nekupovat, i když se mi to líbí, hlavně oblečení.“ Řekla jsem „Budu muset v lednu udělat větší úklid v bytě a probrat při tom i věci ve skříních . Už se na to chystám delší dobu. Chce to mít ale tu správnou náladu. “ Rozhodně teď jsem náladu už měla a svět mi připadal celkem přijatelný a relativně snesitelný. Podívala jsem se na hodinky, dopila, zaplatila, vzala dárek a rozloučila se.
Vyšla jsem na náměstí a vydala se do Hellichovy ulice a chtěla jsem ještě zazvonit na bývalou kolegyni, která tam měla překrásný byt, a popřát jí hezké Vánoce. Nějakou dobu jsem ji neviděla. Sledovala jsem osudy vily Portheimky na Smíchově a jejího radia a potom bylo po všem a ticho. Na zvoncích u vchodu do domu ale nebylo její příjmení. Zvonil mobil a volal manžel, že se vrátil z ryb domů a kde jsem. Nezačala jsem tedy pátrat po Renatě a odložila to na někdy v novém roce.
Šla jsem se podívat ještě do cukrárny na Újezd, protože jsem měla chuť na něco sladkého a tam mívají dobré dorty. Objednala jsem si horkou čokoládu a jahodový dort. Zákusek mne jako obvykle nezklamal. V cukrárně bylo hodně lidí. Vedle u stolku seděly starší paní, asi nějaké bývalé kolegyně, a tiše si spolu povídaly . Potom přišla jedna mladá dvojice se psem, na kterém bylo vidět, že by také docela rád ochutnal nějaký dort. Trpělivě seděl u stolu a čekal. Potom ještě přišli rodiče a nějaké hodně nabalené děti a bylo kolem hned rušno. Seděla jsem u kovového stolku a přemítala, co mne dnes v pozdním odpoledni čeká. Pomalu jsem se zvedla a vydala se na cestu k domovu. Po Národní třídě chodili turisté, u TESCA přistoupili do tramvaje lidé , v rukou nákupní igelitové tašky. Ti mají ale nervy ze železa , nakupovat na poslední chvíli. Moc se s tím tedy nemazlí. Byla jich plná tramvaj. Na náměstí Míru jsem přestoupila z tramvaje na metro, abych byla rychleji doma.
Přišla jsem domů jako poslední a začala jsem se oblékat na návštěvu.Vzala jsem si hedvábné kalhoty a černý bluzon od Kláry Nademlýnské, k tomu nějaké perličky. Vlasy mi česala Petra Měchurová.
Když jsme přijeli k sestře do bytu, tak jsem pochválila vánoční stromek,stál na bedně od televize, která nebyla úplně zakrytá ubrusem. Matka přivezla plnou tašku řízků a předala je sestře.
Standardní bylo uvítání čivavy Rafíka alias Fína. Ten se na nás na všechny vrhnul, olízal nás a zbavil přebytečných pleťových krémů. Pro změnu nám zanechal na oblečení své rezaté chlupy. V bytě byl fyzicky přítomný i švagr, sestřin stále ještě manžel. Všichni jsme věděli , že se mu někdy v srpnu nebo v září narodil nemanželský syn. Po večeři se rozloučil a odešel slavit druhé vánoce k druhé ženě. Tomuto způsobu života říkám postupující mnohoženství.Obsluha u stolu vázla. Neteř připravila předkrm. Sestra usedla za stůl a pochutnávala si na večeři. Čekali jsme , až si neteř všechny dárky rozbalí, dali jsme si k tomu kávu a zanechali jsme na konec sestru uprostřed hory špinavého nádobí v kuchyni. Matka jí při pohledu na nádobí několikrát připomněla, že si měla koupit tu myčku na nádobí. „Budu mít alespoň zítra co dělat“, odpověděla sestra.
Odvezli jsme rodiče domů a rozjeli se do Podolí ke tchýni a švagrové.