Čtenářský spolek aneb Michel Houllebecq, Platforma

v kategorii Texty dne 04.11.2009

Kamarádka mi doporučila, abych si přečetla knihu od M. Houllebecqa Platforma. Vlastně to bylo ještě trochu jinak, zeptala se mne, zda bych se nechtěla stát členkou jejich nově vznikajícího čtenářského spolku v Mariánských Lázních.

„Proč ne“, řekla jsem , „záleží na tom, jak spolek bude fungovat.“

„Každá z členek spolku navrhne knihu, kterou si přečteme, a potom si o ní popovídáme“, řekla mi.

„ Hm…, a kdo už je členem klubu“, zeptala jsem se obezřetně, protože jsem se bála o svůj literární rozlet v nadcházejícím období.

„Prozatím to není ještě domluvené. Jsem tam prozatím já a Jarmilka a kontaktuju další“.

“Tak já budu členkou taky “, řekla jsem.

V duchu jsem si říkala, proč bych měla být členkou tohoto spolku, čtu si docela dost sama a kupuju si knížky podle vlastního výběru. A v tom to možná je, zkusím výběr dalších lidí a snad si rozšířím literární záběr. Každopádně uvidím, jak se to bude celé vyvíjet. Rozhodně nehodlám nikomu půjčovat knihy. Mám své zkušenosti ze školních let. Půjčila jsem tenkrát knihu Motýlek, velký hit své doby, úplně nové vydání , které se mi vrátilo v „salátovém“ stavu zpět za několik měsíců. Připadalo mi, že si to četli, kdyby tenkrát existovali, nějací bezdomovci nebo polovina republiky. Zatvrdila jsem se a knihy už skoro půjčuju. Nerada si také nechávám radit, kam do divadla jít nebo na jaký film jít. Přesvědčila jsem se, že i když dotyčná mně radící osoba to myslí dobře, je inteligentní a s jistým vkusem a životní zkušeností, obvykle jdu na úplnou blbost a k tomu drahou a ještě dlouho potom přemýšlím, jak je něco podobného možné. Tak jsem si to zakázala.

„Co tedy teď čtete?“ zeptala jsem se na zkoušku ještě.

Zjistila jsem, že první knihu navrhla Jarmilka, a je to Platforma, prý jí tu knihu doporučila kamarádka z Anglie, že jí tam teď docela čtou. No, proč ne. Kniha je prý ale depresivní a vulgární.

Tak jsem si řekla, že si knížku půjdu koupit a uvidím. Řekla jsem, že bychom si potom mohly přečíst knížku od Terezy Boučkové Rok kohouta. Slyšela jsem o ní vyprávět a myslím si, že je to docela zajímavé téma.

Vloni jsem četla české autorky, protože jsem někdy na jaře nabyla dojmu, že si musím něco od nich přečíst, že mne to docela zajímá, jakou má tato literatura u nás úroveň, jaký mají dojem ze současného života a také jaké mají problémy. Důvodem bylo i to, že mnoho knih je hlavně od spisovatelů, a ti líčí život z mužského pohledu. Tady vládne pan Viewegh. Tak jsem si přečetla několik knížek od několika českých spisovatelek, například od Ireny Obermanové Deník šílené manželky a také Deník šílené milenky a nyní V pěně a také od Ireny Douskové, Oněgin byl Rusák a Hrdý Budžes, což jsem viděla již dříve i v divadle, a byla jsem plus mínus spokojená s úrovní psaní. Jednou ze spisovatelek, ke kterým jsem se dosud ještě nedostala, je právě Tereza Boučková. Tak jsem si jí takto naplánovala. Slyšela jsem jí ovšem vyprávět o sobě a o této knížce, tak uvidím.

Jinak v poslední době jsem četla kriminální příběhy. Snažím se si vybírat dobré autory detektivek, člověk takto přece jen nastuduje způsob myšlení, styl života a trochu z toho prostředí toho místa, kde se děj odehrává, de facto toho, co zná pisatel příběhu. Vloni v listopadu jsem si ale koupila dvě knihy detektivních povídek. Jsou to nejlepší detektivní příběhy, které byly otištěny v různých časopisech, i prvotiny, a které často dostaly nějakou cenu od kritiky. Vůbec jsem nebyla zklamaná četbou. Přečetla jsem stovku chytrých a velmi zajímavých detektivních zápletek.

Vždy jsem hodně četla. V knihách jsem byla schopná ležet skoro pořád. Práce a rodina mne v čtení trochu přibrzdila prostě proto, že jsem neměla volný čas. Potom začala éra počítačů a začaly mne bolet z práce oči. Začala jsem vlastně znovu více číst až vloni, když jsem byla po operaci dva měsíce doma. To byla krása, únik do jiného prostředí z reality mne uklidňoval. Když se člověk najde v některých alespoň myšlenkách pana spisovatele, tak si připadá docela normální, i když se mu před tím zdálo, že tomu snad ani v poslední době tak není. Také jsem se vrátila ke stanici Vltava, která vysílá vážnou hudbu, ale i jazz a přímé koncerty. To bylo super, jak se teď říká v Čechách. Byla jsem schopná jí poslouchat celý den a neměla jsem depresivní nálady ze svého zdravotního pooperačního stavu.

Mluvila jsem s jednou kamarádkou o tom, že večer čte svému osmiletému synovi z různých knížek a snaží se vybírat pro něho ty nejlepší z nich, které jsou dostupné na trhu. Večer po všech těch pracích a povinných vycházkách mu čte knihu a usíná u toho. Manžel chodí pozdě v noci a nestíhá vůbec nic. Já jsem synovi také nejdříve četla vybrané lahůdky dětské literatury, tedy si myslím. Snažila jsem se, aby knížka už dostala nějakou cenu. Také jsem se snažila, aby si tak syn rozvíjel češtinu. Já jsem u toho rovněž často chtěla ze všeho toho snažení a pachtění přes den usnout. Občas jsem přecházela na vyprávění různých příběhů ze života mého, mých kamarádek a jiných hlavně z dětství nebo o tom, co se kolem děje a tak různě. Kamarádka říkala, že to vlastně dříve dělával její manžel. Že si určili téma příběhu a potom se na to připravili.

Kámoška má trafiky a čte pravidelně časopisy. Po práci si večer doma zasedne do hlubokého křesla k hromádce časopisů a čte si je…, než usne. Já si kupuju jen nějaké časopisy. Obvykle se témata opakují a mne po nějaké kratší či delší době časopisy omrzí. Teď si čtu například Dolce Vita, čas od času, také Rezidenci, protože mám ráda architekturu a design. Také ovšem čtu Metro, Literární noviny, Reflex, E15, Domov, Bydlení, Praktickou moderní ženu a hlavně internetové portály na různá témata.

V poledne o přestávce na oběd jsem si šla tedy do knihkupectví koupit domluvené knížky, tj. hlavně Platformu, kterou jsem v prvním velikém knihkupectví nenašla, až v druhém. Rok kohouta měly v přední části prvního knihkupectví. Když jsem nejdříve sama hledala Platformu v novinkách, tak jsem objevila knížku, bez které jsem nemohla z knihkupectví odejít. Napsal jí náš významný egyptolog Miroslav Bárta a nazval ji Život a smrt ve stínu pyramid. Egyptologie je moje dlouholetá, řekla bych celoživotní, láska. Jsem ráda, že poslední dobou vychází řada knih od našich skvělých českých egyptologů. To mi dělá velkou radost. Tuto četbu si ale nechám pro sebe.

Neznala jsem autora Platformy, neuměla jsem napsat ani jeho příjmení, vlastně ho neznám dosud ale začala jsem číst jeho knížku. Také by se mohl ten Francouz se svým komplikovaným jménem přejmenovat jako spisovatel a vytvořit si jednoduše zapamatovatelný pseudonym. Zjistila jsem ale, že v roce 1994 napsal knihu Rozšíření bitevního pole, potom v roce 1998 Elementární částice, v roce 2001 Platformu a v roce 2007 Možnost ostrova. Ve všech těchto knihách zachycuje neutěšený stav současné západní společnosti v oblasti mezilidských vztahů.

Je považován za kontroverzního spisovatele francouzské literatury posledních dvaceti let, jak jsem se dočetla. Na začátku knihy docela slušně sarkasticky glosuje život svůj a svého okolí. Text románu prokládá vulgarizmy a cynickými komentáři a to i u klasických životních hodnot. Kniha je z roku 2001 a autor se narodil v roce 1958, nedá se říci tedy, že by byl mladým cynikem a ani starým cynikem. Je otázkou, jak na člověka v poslední době působí životní prožitky. Nepatří rozhodně mezi uhlazené spisovatele, kteří píší jinak a myslí možná také jinak, nevím, třeba to jen nevysloví veřejně. To se rozhodně netýká jen spisovatelů, a nestává se náš svět takovým trochu cynickým a nesoucítícím? Dětem zakazujeme používat v rodině vulgarizmy. Samy je mezi sebou používají, rovněž dospělí jsou vulgární hlavně při stresu a vzteku. Začínáme po sobě střílet…Vulgarizmy už nejsou taková tabu, asi proto, že jsou častou součástí života, zvykáme si? Tak se nám dostávají do knih, chceme-li vyjádřit přesně situaci hrdiny románu. Kdyby se vše týkalo pouze vulgarizmů…

Zaujalo mne to a jsem zvědavá na pokračování knihy.

Půjčuji teď nebo dávám knihy otci, který je také vášnivým čtenářem a také křížovkářem, na rozdíl ode mne. Nevím, zda mu tento román půjčím. Pro mne je vnitřně nepřijatelné, abych mu půjčila knihu, ve které autor při procházce domem svého zemřelého otce, když dojde do jeho tělocvičny, líčí otce jako vrásčitého kreténa v šortkách, který v sedmdesáti trénoval ve sklepě hodinu denně, aby byl mezi kamarády fyzicky nejzdatnější. A to ještě nevím, jak se děj knihy rozběhne na dalších stránkách. I když je už teď zřejmé, že se další děj bude odehrávat v Thajsku, protože hlavní hrdina už do Thajska doletěl. Z dlouhého letu do Thajska vylíčil také svoje dojmy, které máme asi tak všichni. Nemůžeme se dlouhou dobu pohybovat, sedíme v malém prostoru a připoutáni, promítají nám nejlépe americké katastrofické filmy, které líčí zemětřesení, erupce sopek a letecké katastrofy. Když si chceme zajít na WC, tak musíme požádat celou řadu cestujících, abychom mohli projít do uličky. Ještě tam nevylíčil dvě součásti takovéhoto dálkového letu, a to je čekání v řadě na záchod a při zpátečním letu dezinflaci /plynofikaci všeho živého na palubě.

Při čtení jeho odletu do Thajska jsem si ale překvapivě uvědomila, že tam nijak zvlášť neřeší tu skutečnost, že letí na poznávací zájezd sám, tj. bez kamaráda, kamarádky, přítelkyně apod. Já také létám na zájezdy sama, neustále mne, tedy na štěstí pro mne čím dále méně provází pocit, že se proviňuji proti něčemu, rodině, zažitým zvyklostem apod. Je to ale na popud vždy někoho, protože ten někdo se ptá nebo diví. Vypadá to skoro, že nemám dostatek přátel, kteří by se mnou jeli. Nemám. Je to pro mne ale de facto pud sebezáchovy, protože kdybych čekala, že se mnou někdo pojede tam, kam chci jet já, tak se nikam v životě nedostanu. Kdybych ale jezdila tam, kam chce jet někdo, kdybych jela s ní nebo s ním, tak jedu někam, kam vlastně vůbec jet nechci, a to není úplně správná volba, i když třeba by mne to tam někde i bavilo. Musím přiznat, že to vlastně občas udělám. Nechtěla jsem letět například s manželem na Aljašku, chtěla jsem letět na Floridu, potom jsem byla ráda, že jsem tam letěla. Už když jsem se podívala kulatým okénkem letadla dolů na horské průsmyky pode mnou, bylo to jasné. Byla to absolutní přírodní krása rychlého jara, o kterém jsem dosud jen četla. Byl totiž také červen a úplně vše kolem kvetlo.

Já to mám ale v podstatě docela jednoduché. Můj manžel jezdí na rybářské zájezdy a já nejsem rybář. Punktum. Také nemám mnoho dní dovolené a mnoho peněz. Je to vždy otázka optimálního kompromisu, jak líčí metody výběru pan spisovatel.

Je to otázka jistého nadhledu. Například pana prezidenta se krize de facto netýká, má své jisté je pan prezident, tak může říci, že ekonomická krize přejde jako rýma. Na druhé straně ten, který je skoro stejně stár jako pan prezident a přijde o práci, tak toho se to výsostně týká a nejen jeho. No nic, nebudu plakat nad rozlitým kapitalistickým mlékem. Nebo jak říkala do mobilu ráno v tramvaji jedna překrásná mladá dívka, když zjistila, že otec pracuje za minimální mzdu, že ten kapitalismus je posraný. Asi to bylo to vhodné slovo. Tak takový je teď asi náš svět, ne rýma …

Pobyt v Thajsku je líčen vlastně přes zážitky z masážních erotických salónů, které hlavní hrdina tam vždy v nějakém tom místě vyhledává a navštěvuje. Obdobnou činnost líčil i v Paříži. Každý je nějaký. Rozhodně pro mne bylo zajímavé , že jsem se dočetla,jak to v takovém masážně-erotickém salónu chodí. Na druhou stranu bych se jinak po ní ale nepídila. Já jsem rozhodně do Thajska nejela jako do země sexuální turistiky. Já jsem tu zemi chtěla poznat hlavně po stránce krajiny, lidí, památek a podnebí apod. Nejsem snad naivní? …Každý si může vybrat to svoje v každé zemi, nejen v Thajsku. Obdoba byla po nějakou dobu i v Praze a v Čechách vůbec a i zde pracují cizinky.

Jednou hodně dávno jsem viděla v jednom takovém striptýzovém podniku v Praze tančit ruskou baletku u tyče. Pro mne to byl krásný zážitek, ona si asi ten svůj profesionální život představovala trochu jinak.

Musím přiznat, že ojedinělým a neopakovatelným zážitkem byly v Thajsku v Bangkoku go-go bary. To je k vidění asi jen tam. Pracují tam také Číňanky, alespoň nám to bylo takto řečeno.

Musím se vlastně zeptat kamarádky, která létá každoročně v lednu do Thajska na měsíční pobyty,jest-li se tam nedívala po masážních salonech pro ženy, tedy eroticko-masážních, protože vím, že masážní salony tam pravidelně navštěvuje. Já jsem si jich tam nějak nevšimla. Asi si tady ze všeho v Praze zajdu na thajskou masáž chodidla, už se na to chystám nějakou dobu.

Po návratu do Paříže se hrdina dočkává změny, vymění masážní erotické salony za jednu partnerku, kterou chválí, protože její sexualita je na úrovni sexuality mužské , tedy vyhovuje. Zaujala mne ta část, kdy hrdinova partnerka mění zaměstnání a musí za více peněz odvést v novém zaměstnání více práce a vrací se domů pozdě večer a při sexu večer usíná. Toto sdělení je poněkud překvapivé. Dále mne zaujala scéna na Kubě v hotelu, kdy hrdina absolvuje na požadavek své partnerky sex ve třech a je zcela uspokojen. Po přečtení jsem chvilku dumala, kam až děj dojde. Nechám se překvapit.

Musím přiznat, že se poněkud v dalším ději knihy ztrácím a přestávám si být jistá o čem ta kniha vlastně je. Jedno je zcela jisté, že je o egoistickém jedinci, to ano. Určitě je o rozdílu v práci v soukromém a státním sektoru, generačním rozdílu, rozdílu mezi ženami a muži z pohledu muže, branži cestovních kanceláří a hotelových řetězců a sexu z pohledu hrdiny příběhu. Celou knihou se vine několik zdařilých postřehů a komentářů ze života. Přikláním se k tomu, a to ještě nejsem u konce četby, že je to taková realistická červená knihovna, která popisuje část života hrdiny ,snad podle skutečnosti. Přemýšlím o možném pokračování a vyústění závěru knihy… napadá mne leccos. Knihu prostě dočtu, už jen proto,že jsem to slíbila. Nebo je to vlastně spíše popisná pornografie zaobalená do nic neříkající omáčky slov, to je asi pro děj výstižnější hodnocení.

A vlastně ještě něco, celým příběhem knihy se táhne alkohol, droga lidstva.

K mému překvapení, se v závěru knihy děj vystupňoval až tak, že hrdina vytváří řetězec polobordelů po světě, tedy v rekreačních světových oblastech . Tyto hotely nenabízí francouzským spoluobčanům, nýbrž Němcům. Turisty ze střední a východní Evropy považuje za druhořadé. Děj se zahušťuje a autor až snad nepřiměřeně realisticky popisuje skupinový sex a sexuální vztah s nezletilou dívkou a zamýšlí se nad vzniklou situací a nepřipadá mu nemravná . V jednu chvíli uvažuje o snad i možném trvalejším soužití s přítelkyní, to však jen krátce, protože ji v závěru knihy nechává zabít při atentátu. V celku naštěstí pro čtenáře, protože skupina provozující sex se s ubíhajícím dějem rozrůstá. Po krátkém čase pobytu v nemocnici se hrdina opět vrací ke svému původnímu staromládeneckému životu, tj. k návštěvám masážních salónů v Thajsku.

Tak asi takoví jsou někteří z nás. Doufám jen, že ne mnoho, i když komu je potom tato kniha určena? Zbloudilým čtenářům?

OK, a teď si přečtu Rok kohouta.