A moře bylo klidné, čisté, mělké a …

v kategorii Texty dne 05.08.2008

…teplé a pláže bílé a jemné plné drobných škebliček, malých ráčků a dírek v písku.

Letěli jsme do Thajska. Nejdříve mne Thajsko vlastně vůbec nezajímalo ve smyslu, že bych tam někdy letěla na dovolenou. Občas jsem četla v novinách zprávy o sexuální turistice a nechápala jsem, jak je to možné, že se s tím nic v té zemi nedělá. Potom zavřeli 2 Čechy v Bangkoku kvůli drogám a začala jsem se vůbec bát letět do země. Při našem příletu do Bangkoku jsem si všimla, že na letišti je velkým písmem napsáno upozornění, že dovoz, vývoz a prodej drog se v Thajsku může trestat i nejvyšším trestem, tedy i trestem mrti. člověk si musí při balení kufru opravdu sám zabalit věci na cestu a zavřít kufr a nespoléhat se na nikoho jiného. A zejména na to, že ho nikdo nebude kontrolovat.

Před několika lety letěla do Thajska jedna moje spolužačka a líbilo se jí tam. Říkala, že si v této zemi nepřipadala jako chudák, což byla tehdy změna oproti ostatním zemím s našimi průměrnými příjmy s naším kurzem. Měla pravdu.

Letěli jsme přes Ománský sultanát s mezipřistáním v Muskatu. Už tam se mi začalo v tranzitu na letišti líbit. Dovolená mne bude bavit. Prohlížela jsem si v bezcelním obchodě zboží a bavila se tím po únavném nočním letu. Potřebovala jsem se trochu projít a měla jsem na to necelých 60 minut. V regálech byly vystavené vybrané delikatesy z celého světa, arabské cukrovinky a v odlehlém koutu byla dokonce vinotéka. V Thajsku je víno drahé, protože, jak jsme se dočetli, se tam nepěstuje vinná réva a musí se proto dovážet a v zemi je vysoké dovozní clo. O muslimské části Thajska se ani nezmiňuji. Koupili jsme si sebou několik lahví dobrého francouzského vína z místní nabídky. Říkala jsem si, že při návratu z dovolené si koupíme ty dobré oříškové sladkosti ukryté ve fíkové hmotě.

Mezitím se vystřídala posádka letadla a my jsme pokračovali z Muškátu v letu směrem na Indii. Let jsem sledovala na mapě. Přeletěli jsme Indii, kam se snad ještě někdy podívám, a pokračovali v letu přes Bengálský záliv a hladce dosedli na letišti v Bangkoku. Thajsko má členité pobřeží. Cesta začínala slibně. Dívala jsem se totiž z malého kulatého okénka letadla, abych zjistila, co mne tady venku čeká a jaké je tady počasí. Rolovali jsme pomalu kolem golfového hřiště plného hráčů. Výjev za oknem mi připomínal velkou zahradní slavnost. Svítilo sluníčko a lidé venku hráli golf v letním oblečení. Ach, po té tmě doma a chladu se vracím zase zpátky do léta, i když tady je vlastně také teď zimní období a končí monzunové deště. Paráda.

V odbavovací hale vítaly Thajky Švédy orchidejemi.

„Mám sebou správně tílka a šortky“, s tou myšlenkou jsem vyšla po odbavení do slunce a tepla ven z letištní haly a přistaveným klimatizovaným autobusem jsme odjeli do hotelu ve městě. U hotelu byl ve třetím patře bazén. Po letu jsem byla unavená a čekala jsem na okamžik, kdy otevřu dveře od hotelového pokoje a ulehnu na postel. Všechno mne bolelo. V letadle jsme byli namačkaní na sebe a až na 4 cestující v první třídě jsme měli k dispozici dva záchody a u záchodů se tvořila fronta přes celý trup letadla. Bylo to směšné.

Hotelový pokoj se mi líbil. Na interiéru dost záleží. Tento pokoj byl prostorný, čistý a vkusně zařízený. Z okna bylo vidět na hotelový bazén oddělený od magistrály vysokou zdí. Lehátka kolem bazénu byla v zahradě. U bazénu byla i vířivka. Viděla jsem se už ležet na lehátku, v ruce osvěžující nápoj…

Domlouvali jsme se, jest-li i přes únavu půjdeme s průvodcem na první neoficiální program ve městě. Byla to lákavá nabídka. Tuk-tukem do města k hotelu Ramada, potom společná dobrá večeře a noční trh, ten jsem chtěla určitě vidět a do go-go baru.

„To, co vám teď ukážu už nikde jinde neuvidíte“, pravil náš průvodce. Nalákal nás a měl pravdu. Na to, co jsme zažili večer hlavně v go-go baru, se jen tak nezapomíná. Byli jsme rádi, že jsme šli. Z výletu se vracel do hotelu už každý sám. Jeli jsme zpátky tuk-tukem po auty přeplněné magistrále a potom tmavou zkratkou skrz nějakou bangkokskou čtvrť.

„Snad jsem neletěla takovou dálku, abych tady havarovala v tuk-tuku. Tady v tom provozu zahyneme“, myslela jsem si cestou do města.

Všechno dopadlo ale dobře. Jízda byla přímo úžasná. Proplétali jsme se v hustém provozu hlavní třídou. Chvíli jsem si říkala, že ta naše jízda je nebezpečná a nezdravá a že se v tom zatraceném smogu betonového velkoměsta v ostře říznuté zatáčce udusíme nebo alespoň převrátíme.

„Teď už nic nenadělám. Přežil pan řidič, tak třeba přežijeme i my“, řekla jsem si a ponechala další průběh jízdy osudu. V každém případě je to fajn atrakce pro turisty a pro místní .

Bangkok je betonové město postavené na vodě a žije v něm 10 mil. lidí. A to je celá naše republika.

Druhý den cestou na okruh městem nás seznámil průvodce v autobusu s místními poměry:

„S tou sexuální turistikou to je tady tak. Například byl tady jeden Čech, takový český sexuální turista. Popíjel v baru a k ránu, když už měl vypito, mu každá Thajka připadala krásná, a tak si jednu vzal k sobě na hotelový pokoj. Když se ráno probudil a pohlédl na ni vedle sebe, chtěl jí okamžitě vypoklonkovat. Říkala ale, že by s ním šla ráda v hotelu na snídani a byla prý neodbytná. Tak jí sebou na tu snídani vzal, čímž udělal radost ostatním spolucestujícím. Příběh měl ještě pokračování. Odpoledne přišel do hotelu její syn a druhý den snad prý i manžel. Měl ostudu na celý pobyt.“

A druhý případ je úsměvný.

„Do Thajska přiletěli starší manželé. Manžel se neustále díval po hezkých a mladých Thajkách. Jeho manželka, lékařka, mu tedy nabídla, že mu jednu Thajku zaplatí. Že už je mu stejně přes šedesát, ať si ještě užije, a k tomu se nemusí viru HIV bát, protože než se virus projeví, tak mu bude přes sedmdesát, a to už mu skoro může být všechno jedno.“ A měla klid.

Potom nám pro jistotu ještě vylíčil jeden případ, o kterém slyšel.

„V Thajsku nemůže cizinec vlastnit nemovitost. Nějaký starší Evropan si vzal Thajku za manželku a koupil dům v Bangkoku, který na ní tedy napsal. Když prvně odjel do Evropy“, náš průvodce říkal, že si odjel pro důchod,“ a po návratu zpět do Bangkoku zjistil, že v domě jsou neznámí lidé. Řekli mu, že dům koupili od jeho manželky. A po manželce se slehla zem.“

Pobavila jsem se a ocenila, jak nás průvodce seznámil s místní problematikou.

No, ale my Češi jsme také koumáci. Vyprávěl nám jeden Čech, že má kamaráda, a ten měl pobyt v Thajsku zadarmo, tedy s výjimkou letenky. Seznámil se totiž s nějakou Thajkou a byl u její rodiny několik měsíců na bytě a stravě, a potom se vypařil. I my jsme dobří.

Je pravdou, že později v Phuketu na pláži jsem občas viděla nějakého šedovlasého pána, kterého vedla za ruku mladá Thajka. Pouze jeden pán tam byl v celkově sešlém stavu a toho mladinká Thajka za sebou táhla jako malé dítě za ruku.

Thajci a Thajky vypadají jako děti a někteří jsou opravdu krásní a štíhlí. Připadala jsem si vedle těch drobných snědých lidí jako slon v porcelánu. Ke konci pobytu jsem alespoň trochu zhnědla a zeštíhlela, protože v tom horku člověk časem přestane přes den skoro jíst, jenom pije nebo ochutnává známé i neznámé druhy ovoce. A večer pro změnu chodí ochutnávat ryby a mořské plody nebo thajskou kuchyni, ve které je velké množství zeleniny a neskutečné množství různých bylinek. Potvrdila jsem si znovu, že mi snědá barva pleti sluší, škoda, že vydrží jen pár týdnů a vzpomínka na thajské sluníčko rychle zmizí. Snad zase někdy příště.

V Thajsku šéfují obchodu Číňané. Jsou šetřiví a shromažďují majetek. Obchodem se tam ale živí skoro každý člověk, jak jsem viděla. Většina v malém. A tak se tam na ulicích prodává a prodává. Všude kolem jsou obchůdky, stánky, jídelny, restaurace, bufety, obchody, tržiště a obchodní domy. Jedno velké obchodní centrum nebo tržiště. A prodává se doslova vše. Líbily se mi dřevěné klece s ptáčky zavěšené před obchody. Visely nad chodníky a ptáčci ve stínu svých jemně vyřezávaných klecí si prozpěvovali a bavili se spolu.

Líbili se mi tam na chodnících před obchody malé vodní nádrže s kvetoucími lekníny. Voda byla ve velkých keramických nádobách a lekníny v nich bíle a jemně fialově kvetly a ve vodě plavaly malé červené rybičky.

Líbily se mi také v jídelnách na stolcích mísy plné zelených bylin, které Thajci jedli k hlavnímu jídlu.

Líbily se mi milé usměvavé obličeje místních obyvatel.

Kolem po ulicích jezdila hezká velká auta a bylo jich hodně. Byla lepší modernější a větší než jsou v Praze. A všude kvetly orchideje a mezi stromy poletovali velcí barevní motýli.

Po zdech lezli malí průsvitní gekonci. Jednou v noci v bungalovu na ostrově Phi – Phi nás probudilo hlasité prskání. „Co to jen může asi být“, přemýšlela jsem. Byli to jenom dva malí gekonci, kteří se potkali v našem pokoji pod oknem.

Pozorovala jsem mainy. Na koncích křídel mají tito ptáci béžově a modře zabarvená peříčka. Mainy mají také žlutě lemované zobáky. Házela jsem jim drobky na kraj dřevěné terasy, ze které jsme ráno a večer pozorovaly skály a lodě v zálivu, nebo na její zábradlí. Chtěla jsem, aby přišli co možná nejblíže ke mně, abych je mohla pozorovat, abych viděla, jak si berou opatrně do zobáku drobky sušenek, rozhlíží se kolem, sedí si na zábradlí nebo seskakují dolů na podlahu a potom roztahují křídla k letu a pokřikují na sebe.

Jednou jsem nechtěně skoro šlápla na velkou tmavou stonožku v našem pokoji. Naštěstí jsem nedošlápla. Stočila se a čekala, co se bude dít. Vyndali jsme ji z pokoje před bungalov . Když jsme odcházeli k moři, tak už tam nebyla.

Jednoho dne ráno jsme si pronajali na pár hodin loď a jeli jsme se podívat na opičí pláž. Chtěla jsem vidět zblízka v přírodě opičky a krmit je. Chvíli jsme se slunili na pláži a koupali v teplé vodě, ve které se už hodně lidí potápělo a pozorovalo pod hladinou korálové ryby. Bylo to celkem legrační. V zálivu byly zakotvené různě veliké lodě a hlavy cestujících se kolem nich pohybovaly v kruzích po hladině. Byla jim vidět pouze temena hlav rámovaná gumou z potápěčských brýlí. Ve vodě bylo opravdu hodně korálových rybek. Stačilo vejít do vody a chvíli stát na místě a rybky se připlouvali na mne podívat. Byli stejně zvědavé na mne jako já na ně.

Kolem jedenácté hodiny začal místní Thajec zvát na pláž opice. Přicházeli postupně po jednom, až nakonec slezla ze stromů na pláž celá početná opičí rodina. Cvakaly fotoaparáty a opičky si brali oříšky a kukuřici z ruky a dotýkali se mé dlaně svými jemnými dlouhými prstíky.

A moře bylo pořád klidné, čisté, mělké a teplé a pláže bílé a jemné a plné drobných škebliček a malých ráčků a dírek v písku. Nikdo z nás netušil, že za dva dny po našem odletu dorazí ráno k pobřeží tsunami.

Po pláži pobíhali psi a kočky. Bylo mi jich líto, a tak jsem je jako obvykle krmila, hladila a drbala. Pokud vím, tak chtěli hlavně něco žrát. Jedno takové psisko si chodilo ke mně na pláž lehnout do mého stínu.

Na Phi-Phi dělal manažera našeho hotelu blonďatý Ukrajinec. Připomínal mi Hamleta z ruského filmu, ve kterém ho hrál pan Smoktunovskij. Přemýšlela jsem, jestli bych tady na ostrově dokázala žít déle, kdybych tady měla práci. Stejně jako on. Nevím, ale rozhodně bych tu pár měsíců vydržela.

Přiletěla jsem a trvalo mi chvíli, než jsem se zbavila stresu, který jsem si sebou přivezla z domova.

„Co děláš? Říkala jsem si.“ Užij si tu slunce, teplo a moře!“

Jednou k večeru na Phuketu jsme se vydali na kraj pláže k lesu na večerní rybolov na takové velké oblé skály. Byl to hezký západ sluce. Chytali jsme ryby. Po západu slunce jsme se vraceli takovou úzkou cestičkou lesem podél pobřeží zpátky do hotelu. Byla už tma a tak jsme si svítili baterkou. Říkala jsem si v duchu, že jsem si v průvodci vlastně nepřečetla, jaká je tu fauna. Představovala jsem si, jak omylem šlápnu na nějakého hada. Nebylo to moc příjemné. Když jsme se vrátili do hotelu, tak jsem si přečetla, že v Thajsku žijí velmi velcí hadi. Dokonce skoro tak velcí jako je brazilská Annaconda. Vraceli jsme se tmou kolem jezera a všude kolem nás jsme slyšeli žáby. Když jsme došli k pouličnímu světlu, zjistili jsme, že nám žáby skáčou i přes cestu. Všude kolem nás byli samé žabičky. Jenom abychom na nějakou malou zelenou žabičku nešlápli.

Tentokrát mne žádné zvíře pro změnu nekouslo. Ráda sahám na zvířata. Škrábla mne už opice a nadělala mi modřiny na ruce na Gibraltaru a kousl mne na Srí Lance dikobraz. Tenkrát jsem přemýšlela, jakou mám šanci, že dostanu otravu krve. Zda dikobraz je býložravec nebo ne. Dopadlo to dobře, i když se mi rána trochu zanítila a musela jsem ji týden dezinfikovat. Pravdou je, že manžela honil posvátný, trochu vychrtlý, skoro bílý býk, když ho fotil a přiblížil se k němu příliš blízko. Musím přiznat, že také na mne vrčela velká želva královská. Překvapilo mne, že želva vrčí. Nechtěla, abych se o ní opírala a chtěla odejít. Chtěla jsem se s ní totiž vyfotografovat. V Nairobi na naše auto útočila samice nosorožce s nosorožčím mládětem. Odcházela od nás loukou a potom se najednou otočila a rozeběhla se proti autu. Připomínala mi útočící tank. Kdyby řidič auto nenastartoval včas, nevím jak by to bylo dopadlo. Naštěstí jsme ujeli.

Když jsme dorazili na krásné pláže Crabi, vystupovali jsme z parníku přímo na moři do loďky. Musím říci, že nebylo jednoduché se na širém moři nalodit a chvíli trvalo, než jsme se všichni natěsnali do loďky, do které nám naskládali ještě naše zavazadla. Nedivím se, že se čas od času stane, že se nějaká takto přetížená loď převrátí. Když loďka připlula k pláži, vystupovali jsme do vody ve výši kolen. Přidržovala jsem se loďky, když tu lodivod nečekaně pohnul loďkou a já ztratila rovnováhu a spadla do mořské vody, přes hlavu mi letěla do vody kabelka a v ruce jsme měla kožené boty. Rychle jsem vstala, abych ušetřila vnitřek kabelky a voda se nedostala dovnitř. Stačí, že jsem já mokrá. Ani jsem nezpozorovala, kdy jsem uschla. Slunce mne osušilo ještě dříve, než jsme se ubytovali v hezkém bungalovu na okraji zahrady plné kvetoucích keřů, jezírek a motýlů. Tady už jsem chodila skoro jenom v plavkách a bosá. Byla jsem opálená, odpočatá a celkem spokojená. Jezdila jsem na slonech a drbala je nohou za uchem, pozorovala volavky na břehu, koupala se a sbírala si mušle, večer se procházela tmou po pláži a cítila vlhký vzduch a brodila se mělkou vodou, prohlížela si vánoční výzdobu místních restaurací a fotila se v plavkách u vánočních stromků.

Potom jsme odletěli do Prahy a o vánočních svátcích jsem viděla v televizi tu vodu valící se na lidi a domy. Před očima mám hezkou severskou rodinu u bazénu, hezké štíhlé blonďaté dívenky, za kterými se všichni otáčeli. A jenom doufám, že k nim byl osud příznivě nakloněn, už jenom pro jejich krásné mládí, tak jak byl tentokrát nakloněn i nám a dal nám čas, abychom se mohli vrátit zpátky.