TRAM č. 22

v kategorii Texty dne 25.08.2025

Jedu Prahou tramvají č. 22 ze Zahradního Města na Pohořelec.  Tramvaj projíždí městem od východu na západ. Je to taková moje prohlídková trasa.  Jezdím tuto trasu podle mé nálady. Obvykle jezdím po Praze metrem, hlavně když pospíchám, je to rychlejší. Stanice metra v Praze jsou prý uměleckým klenotem nebo prý vypadají jako krematorium. Rozhodně ty původní jsou s designovými prvky podle doby jejich vzniku a často z přírodních materiálů. V tramvaji mohu pozorovat město, prohlížím si fasády domů,  chodníky a okolní zeleň. Vidím, kde je město rozkopané nebo kde se opravují staré sítě.  Pozoruji obchody, restaurace, kavárny, dívám se do jejich výloh a všímám si lidí na ulici.

Teď v tramvaji si užívám město a typuji si místa, kam se určitě někdy zajdu podívat. Jezdívám tuto trasu obvykle sama a nikým nerušena se mohu soustředit na okolí. Nedávno jsem ale jela tuto trasu s manželem. Tramvaj projíždí do centra přes Kubáňské náměstí, Vršovické náměstí, Náměstí Míru, a dále Karlovo náměstí, kde odbočuje vpravo a jede Spálenou ulicí, Národní třídou, kolem Národního divadla, přes most Legií a Střelecký ostrov s výhledem přes Vltavu na Karlův most, Pražský Hrad a Novotného lávku, na Újezd, opět odbočuje vpravo a pokračuje Karmelitskou ulicí kolem Kostela Panny Marie Vítězné s Pražským jezulátkem.  Pražské jezulátko je dřevěná soška žehnajícího Ježíška.  Jeho šatník má údajně na 300 oblečků, do kterých je pravidelně převlékán. Původně sošku vlastnila španělská šlechtična Isabel Briceňo, která ji darovala své dceři Marii Manrique de Lara y Mendoza, jež se v roce 1556 provdala za českého šlechtice. Jezulátko ji mělo ochraňovat v daleké cizině. Sošku od ní pak dostala jako svatební dar její dcera Polyxena, která ji v roce 1628 věnovala pražským karmelitánům.

Cesta pokračuje dále kolem průchodu do nedaleké Vrtbovské zahrady, Malostranského chrámu sv. Mikuláše, kam jsem chodívala na varhanní koncerty,  kostela sv. Tomáše, na Malostranské náměstí a dále kolem Ministerstva Financí ČR, jehož budova je známá svým labyrintem chodeb a zadním  východem nedaleko Karlova mostu a obklopuje ji krásná zahrada, Letenskou ulicí a kolem Valdštejnské zahrady a galerie  umístěné ve Valdštejnské jízdárně na Klárov a vzhůru k Letenské pláni Chodkovou ulicí kolem Chodkových sadů s překrásným výhledem na Prahu a kde v ohybu ulice je umístěna socha lva,  pod Lávkou Bořka Šípka, úžasného skláře,  a kolem nedaleké Kramářovy vily, před kterou odbočujeme vlevo směrem na Pražský Hrad kolem Bílkovy vily, ulicí Mariánské hradby ke Královskému letohrádku Belvederu, kolem Písecké Brány a Královské zahrady s Oranžerií , empírovým skleníkem, Velkou míčovnou, prezidentským domkem, zpívající fontánou, Lumbeho zahrady, zahrady Černínského paláce na Pohořelec kolem sousoší Tichona Brahe a Johanna Keplera a Pohořeleckých kasáren. Zde obvykle vystupuji, když nevystupuji u Belvederu.

Tramvaj se jízdou městem plní podle toho, v jaké části Prahy se nachází a směrem k centru města. Nejvíce cestujících nastupuje do tramvaje nebo z ní vystupuje, když tramvaj projíždí centrem města a nejvíce turistů nastupuje na Klárově a vystupuje na Pražském Hradě.

Valdštejnská zahrada na Malé Straně  je součástí areálu Valdštejnského paláce. Zahrada v italském stylu je členěná stříhanými živými ploty,  vybavena bazénem a kašnami, sochařskou výzdobou, grottovou stěnou a monumentální salou terrenou. Zeleň je doplněna třemi kašnami, kopiemi původních Vriesových soch , Adónis a Venuše, Apollón, Bacchus, Kráčející kůň a Kůň s hadem, Neptun, Láokoón a jeho synové, Zápasníci a reliéfními vázami. Většina původních soch v zahradě byla součástí Valdštejnovy sbírky, některé kopie byly do zahrady umístěny nově ve 20. století a pocházejí i z jiných než Valdštejnových sbírek. Pozdně barokní kamenné sochy Apollóna, Diany a Hérakla byly do zahrady umístěny kolem poloviny 18. století. Uměleckou výzdobu Valdštejnské zahrady svěřil Valdštejn někdejšímu císařskému sochaři Rudolfa II. Adrianu de Vries, nizozemskému sochaři odchovanému florentským manýrismem. Ten vytvořil unikátní soubor soch, sousoší a kašen spojující pozoruhodnou estetiku manýristického typu s dynamikou nastupujícího baroka. Sochy byly v roce 1648 uloupeny švédskými vojsky a spolu i s jinými sochařovými díly přemístěny do zahrad královského paláce v Drottningholmu. Teprve v letech 1910–1913 byly pořízeny jejich kopie a zahrada jimi byla dozdobena při rekonstrukci po roce 1953.

Bílkova vila je dvoupodlažní raně secesní budova z roku 1911, situovaná v zahradě, z jižní strany ohraničené ulicí U Písecké brány. Vila je rezidencí s ateliérem. Stavba znázorňuje umělcovu secesní představu harmonie organických tvarů. Stavba je postavena z režných cihel a společně s okolní zahradou a pomníkem Komenský se loučí s vlastí zapsána na seznamu kulturních památek České republiky. Byla jedním z prvních domů s plochou střechou v Praze. Interiéry vily včetně nábytku jsou rovněž Bílkovým dílem. Autorem je grafik, sochař a architekt František Bílek. Vila je dokladem evropského symbolismu v architektuře.

Letohrádek královny Anny nazývaný též Belvedere, Belvedér, Belveder či Královský letohrádek, je renesanční stavba na Pražském hradě v Královské zahradě. Je považován za jeden z nejčistších příkladů renesanční architektury mimo Itálii. Letohrádek v renesančním stylu dal vystavět v letech 1538–1565 Ferdinand I. jako součást v předchozích letech založené královské zahrady. Stavba započala v dubnu 1538 za účasti italského stavitele Giovanniho Spazia a italského kameníka a sochaře Paola della Stella. Jedná se o jednu z prvních čistě renesančních staveb na území Čech a Moravy. Ve své době byla tato stavba svou koncepcí obdélné budovy opatřené ze všech stranách arkádovým ochozem novinkou i v samotné Itálii. Zároveň jde o jednu z prvních, ne-li vůbec první villu suburbanu v zaalpské Evropě.

V Královské zahradě se konají jarní výstavy ve sklenících pěstovaných květin. Tady si ostatně vždy prohlížím starý strom Jinan dvoulaločný neboli Ginkgo bilobu.

Několik let jsem pracovala na smíchovské straně řeky Vltavy a každý den jsem jezdila tramvají přes most Legií a Střelecký ostrov přes řeku. Atmosféra kolem Vltavy byla každou hodinu a každý den jiná. Fascinovali mě ptáci kolem řeky a na řece, lodě a loďky, hladina řeky odrážející světlo a sluneční paprsky, labutě procházející se po mostě nebo letící pod mostním obloukem. A na jaře ty překrásné kvetoucí statné jírovce s plody kaštanů. Nádhera.

Moje cesta zpět vede přes Loretánské náměstí, Loretu a Strahovský klášter. Klášter řádu premonstrátů byl založen r. 1140. V jeho areálu se nachází kostel Nanebevzetí Panny Marie, Strahovská knihovna s množstvím středověkých rukopisů, map a glóbů, s barokním teologickým sálem, klasicistním filozofickým sálem zdobeným freskami a Strahovská obrazárna, jedna z nejvýznamnějších středoevropských sbírek gotického malířství, rudolfinského umění a barokní a rokokové malby. Strahovský klášter, plným názvem Královská kanonie premonstrátů na Strahově, je nejstarší premonstrátský klášter v Čechách, založený roku 1143, a jedna z nejvýznamnějších architektonických památek České republiky. Klášter byl založen roku 1143 knížetem Vladislavem II. s chotí Gertrudou a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem.

Jedním z nejpůvabnějších míst v Praze je pražská Loreta, poutní místo prodchnuté především úctou k Panně Marii. Barokní areál vybudovaný během přibližně sta let vznikal postupně kolem ústřední stavby jako kopie tzv. Svaté chýše, domku z Nazaretu uctívaného jako místo, kde archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že právě ona byla vybrána, aby počala a porodila Božího syna, a v němž po nějakou dobu žila Svatá rodina. Každou hodinu zde hraje loretánská zvonohra. Je zde kopie nedochované sochy Panny Marie Loretánské, ambit s kaplemi a kostel Narození Páně, na jehož stavbě pracovali dva z nejvýznamnějších pražských barokních architektů, otec a syn Dientzenhoferové, klenotnice, v níž je vystavena Diamantová monstrance a další cennosti z loretánského pokladu, jednoho ze dvou nejvýznamnějších chrámových pokladů v českých zemích . Nedávno byly objeveny nástěnné malby v loretánské kryptě. Na Loretánském náměstí u Černínského paláce s jeho zahradou je proslulý hostinec U Černého vola.

Pokračuji do Nového světa, půvabné části Prahy s křivolakými uličkami a malebnými domky a také zajímavé roubenky U Raka.

Nedaleko je překrásná vyhlídka na Prahu, která je v Opatské zahradě, kde se dnes shromažďují turisté a pozorují město pod sebou přes Velkou strahovskou zahradou, řeku a její mosty. Já pozoruji střechy města měnící se v čase. Po sametové revoluci se omšelé polorozpadlé malostranské střechy vylouply do krásné barvy pálených cihel, lidé obnovili omítky domů a zušlechtili okolní zahrady a za slunečního dne celá čtvrť jen září ve slunečných paprscích. A já na těch střechách obdivuji nádherné starobylé komíny.   Zde kdysi byla restaurace Oživlé dřevo, ve které jsme pořádali večeři se svými svatebními svědky.

Také je zde nedaleko galerie Miro, která sídlí v areálu Strahovského kláštera v bývalém kostele sv. Rocha, který dal v letech 1603–1612 postavit Rudolf II. Budova kostela je kombinací gotiky a renesance. Výstavnímu programu galerie dominuje klasická moderna.  V tomto jedinečném prostoru se vystřídalo již mnoho desítek výstav mistrů světového, ale i českého malířství. Mezi ty nejznámější patří Picasso, Miró, Dalí, Chagall, Rodin, Warhol, Galanda, Camberlain, Tichý, Mucha, Fulla, Francis, Rodin, Tápies, Anderle, Magritte, Masson, Stella, Kornatovský, Jordan, Rickey, Elzmann, Vasarely, Clemente, Šípek, Stipl, Zlamal, Šárovec, Dokoupil, Hajek a další.

Cestou lze projít kolem řady malých galerií, které se snaží upoutat procházející svými výlohami s uměleckými předměty.  V nedaleké menší galerii jsem si kdysi koupila keramickou sošku ryby a také v nedalekém bazaru velkou skleněnou vázu, které mě zaujaly a které mám dosud. Od dětství mě zcela fascinovalo užitné umění, hlavně staré věci používané kdysi v domácnostech. Některé zajímavé kousky měla babička uschované na půdě v několika zaprášených krabicích. Nechápala jsem, proč tam schovává třeba čajový domažlický servis a nepoužívá ho nebo si ho alespoň nevystaví v proskleném kredenci. Měla tam i překrásný secesní lustr, u kterého chyběly některé skleněné přívěsky.    Koupila jsem si později obdobný si později jednom bazaru a mám ho dosud.

Pražský Hrad je největší hradní komplex nejen u nás, ale i ve světě, tvoří panorama Prahy. Lze projít hradními nádvořími, prohlédnout si Starý královský palác, navštívit katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha i baziliku sv. Jiří či malebnou Zlatou uličku. Pražský hrad byl založen v 9. století a je sídlem českých králů a posléze prezidentů.

Ulice Malé Strany a Hradčan nesou jména podle někdejších vlastníků paláců: Thunovská, Valdštejnská, Černínská, Chotkova či Šporkova. Tyto názvy jim ale přiřklo většinou až 19. století. Už dávno předtím, než číslování domů nařídila v roce 1770 Marie Terezie, bylo zvykem rozlišovat měšťanské a živnostenské domy znamením. Na fasádu se totiž jako součást zdobného průčelí namalovala domovní znamení. Jen cestou na Pražský hrad Nerudovou ulicí je například Dům U Tří housliček, Dům U Dvou slunců, Dům U Červeného lva, U Zeleného raka, U Bílé řepy, U Červeného beránka, U Zlaté podkovy, U Zlatého kola, Dům U Zlaté číše či Dům U Bílé labuti.  Dochovaných domovních znamení je v Praze přes 260.

Radnickými schody do Nerudovy ulice a na Jánský vršek a Tržiště. Pro nadbytek turistů dnes uhýbám opět vpravo z Nerudovy ul. po schodech na Jánský Vršek. Líbí se mi ten pohled z kopce. Jsou tady přístupné některé vnitřní dvory domů s malými kavárnami, kdysi jsem si tady v jednom menším obchůdku koupila pěknou porcelánovou oválnou misku a používám jí dodnes. Ve Vlašské ulici jsem kvůli chladu vloni zašla do kavárny Cafe Clementina, kde mě uvítal pes majitelky, ostatně jako každého nového příchozího. Byl to pes vítací a když nevítal hosty nebo nekontroloval stolky hostů, ležel u akvária s želvou. Prošla jsem Hartigovským palácem a zadívala se do výlohy starožitnického krámku, který je na Malostranském náměstí už léta letoucí. A vlastně ještě se někdy zajdu podívat na nedaleký obchůdek s americkými starými kamny. Byl to můj sen, bohužel nesplněný, koupit si stará americká kamna na chalupu. Je to taková ta krásná technicistní záležitost s leskem a velkou výhřevností.

Starožitnosti nabízí řadu drobných méně či více cenných předmětů ke koupi. Vždy chvíli trvá, než se v nich zorientuji a vyhodnotím si ten svůj dnešní nejvhodnější objev ke koupi. Uvnitř u zadní stěny místnosti vždy sedával za stolem starší muž a obvykle s někým hovořil.

Usedám na nedaleké zastávce do tramvaje č. 22 a užívám si jízdu a město cestou zpět. Za teplejšího počasí obvykle ještě projdu Maltézským náměstím, kde jsem kdysi potkala pana Horníčka, kolem zdařile zrekonstruované Werichovy vily s fenomenální cukrárnou, nových Sovových mlýnů a mimin D. Černého na Kampu a zpět na Úvoz. Nechodím obvykle na Karlův most, který bývá plný turistů zdolávající královskou cestu Prahou nebo tzv. zoo pražské hospody.  Nejlepší Karlův most je v létě a brzy po ránu s minimem lidí na něm. Při mé poslední loňské procházce na Silvestra jsem viděla z dálky Karlův most plný lidí a říkala jsem si, že město Praha realizuje nějaký nový druh zátěžových testů, aby si ověřilo, co vše tento historický most vydrží. 

Muzeum Kampa se nachází v areálu Sovových mlýnů na Malé Straně v centru Prahy. Uchovává uměleckou sbírku Jana a Medy Mládkových. Sbírka obsahuje největší kolekci děl Františka Kupky a díla dalších významných umělců 20. století. Muzeum rovněž pořádá krátkodobé výstavy prezentující středoevropské moderní výtvarníky, mezi nimiž se v nedávné době představili Kamil Lhoták, Karel Malich, Toyen či Andy Warhol. Paní Janu Mládkovou jsem potkala jednou, a to v Madridu v muzeu Prado.  Museo Nacional del Prado vlastní rozsáhlé sbírky evropského umění od 12. do začátku 20. století a s více než 8 000 obrazy a 700 sochami, tisíci dalšími díly, včetně kreseb, tisků, mincí a medailí atd. Prado je proslulé svou sbírkou děl od Diega Velázqueze a Francisca de Goya, výjimečnou kolekcí děl El Greca, Petera Paula Rubense, Hieronyma Bosche včetně jeho díla Zahrada pozemských rozkoší, Tiziana, Albrechta Dürera , sbírkou italského renesančního umění, včetně děl od Rafaela, Fra Angelica, Botticelliho a Caravaggia. Byla to krásná, milá a elegantně oblečená žena.

Ostatně při mé loňské návštěvě ve Valencii jsem viděla krásnou sbírku tisků od Francisca de Goyi ve městě Calle de Xátiva, asi tak hodinu jízdy vlakem z Valencie.  Xátiva je jinak město se středověkým centrem v hornaté oblasti jižně od Valencie. Je sídlem rodiny Borgiů (papežové Kalixtus III. a Alexander VI.) a rodné město jednoho z nejslavnějších španělských malířů José de Ribery, narozeného r. 1591. Ve městě je hodně památek a architektonických staveb, například kostel de S. Francesc, gotický klášter de Sant Doménec, Museo del Almodí s díly J. Ribery, F. Goyi aj., špitál z 15.-16. st., arcibiskupský palác ze 13.-14. st., rodný dům papeže Alexandra VI. Nad městem na kopci ční hrad s monumentálním opevněním. Město je mimochodem schováno pod vysokými platany.

Také jsem se několikrát vracela kus pěšky Karmelitskou ulicí, abych mohla zajít do mé oblíbené AA galerie, kam jsem chodívala na různé workshopy a výstavy, dokonce jsem si tam koupila jednou obraz koní, který mám vystavený na chalupě nebo několik kousků anglického porcelánu a do cukrárny nedaleko Petřínské lanovky.  Ostatně na Újezdu býval také zajímavý bazar, který jsem čas od času navštívila cestou z práce.

A už si oknem tramvaje prohlížím fasády domů na Národní třídě. V budově Akademie věd ČR je moc hezká historická knihovna přístupná veřejnosti a občas tam bývají i výstavy, Topičův dům, samozřejmě budovy Národního divadla, divadlo Viola, kavárna Slavia, Cafe Louvre, Reduta, MAY se svými instalacemi dvou letounů s pohybujícími se barevnými motýlími křídly, palác Quadrio ve Spálené ulici a za ním pohybující se hlava Franze Kafky, obé od D. Černého, pasáž Olympik a Studio Ypsilon, zvané Ypsilonka, Novoměstská radnice na Karlově náměstí s budovou nemocnice a kostelem sv. Ignáce, bazilikou sv. Ludmily na Náměstí Míru, dále kolem Rangherky v Heraldových sadech , kostela sv. Václava na náměstí Svatopluka Čecha, stadionu Slávia , dnes Fortuna aréna, SK Eden na Kubáňském nám. A dále na ulici Průběžná kolem bývalého bankovního domu, kde jsem bydlela v dětství a až na nové nádraží Zahradní město, kde vystupuji z tramvaje a jdu pěšky k domu, kde bydlím.

Ostatně je notoricky známý popis nočního vánočního času v centru Prahy a ve známých pražských hospodách od spisovatele J. Rudyše počínaje jeho příjezdem na Hlavní nádraží a odjezdem z Prahy opět z Hlavního nádraží. Tato moje trasa vznikla kdysi dávno na Silvestra za jednoho mrazivého a zasněženého dne, kdy manžel odjel na ryby na zamrzlý rybník nedaleko Prahy na chytání na „dírky“, syn odešel za přítelkyní a já jsem se rozhodla, že vyrazím mezi lidi do města na procházku a do nějaké kavárny, na kterou narazím cestou.