Viktoriiny vodopády aneb slavné VICTORIA FALLS

v kategorii Texty dne 13.03.2025

Dnes letíme na sever a čeká nás Zimbabwe, Victoria Falls. Na programu je časný ranní přesun na letiště a přelet na Vic Falls. Na letišti nás vítá dřevěná dekorace velkého slona, vycpaná zvířata a tančící místní tanečníci.  Z letiště jedeme do naší lodge Pamusha, nejstarší v místě, což v jazyce Shona znamená domov. Je taková romantická. Je to několik přízemních prosklených domů s terasou a posezením v upravené zahradě s menším bazénem a ohništěm. V zahradě jsou rozmístěné různé artefakty vyřezávané ze dřeva a kvetou zde keře. Uložíme si věci na pokoje a jedeme autobusem před bránu nedalekého národního parku. Parkoviště je nedaleko místních trhů se suvenýry pro turisty. Já sbírám koše a košíky různých tvarů a velikostí a barev a těch bych si odsud mohla odvézt plný náklaďák. Já se teď ale velice těším na vodopády. Tady už brzy vstoupíme na místo, kde Doktor Livingstone objevil nádherné monumentální vodopády, které místní nazývají Mosi Oa Tunya, tedy Kouř, který hřmí. Máme tři hodiny času na to, abychom si tento přírodní zázrak prohlédli. Ostatně, v roce 2008 byl zvolen mezi 7 přírodních divů světa.

Viktoriiny vodopády jsou jedny z největších vodopádů na světě na hranicích mezi Zambií a Zimbabwe a jsou zapsány do seznamu Světového dědictví. Vodopády byly objeveny 16. listopadu 1855 skotským cestovatelem Davidem Livingstonem a nazvány podle britské královny Viktorie. 

V roce 1875 je prozkoumal český cestovatel Emil Holub, který je autorem jejich první mapy, která vyšla v cestopise Sedm let v jižní Africe. E. Holub je také autorem první samostatné publikace o Viktoriiných vodopádech, útlého šestnáctistránkového sešitku The Victoria Falls – a few pages from a diary of Emil Holub, M. D., který v roce 1879 vyšel v jihoafrickém městě Grahamastown (reprint v roce 2004). A ještě, Emil Holub je také pra strýc matky mého manžela.

Jdeme branou do parku a k vodopádu. Šířka vodopádu je 1800 metrů. Voda padá dolů z útesu vysokého 120 m do úzkého a hlubokého kaňonu v čediči. Díky obrovskému množství vody, které každou minutu spadne z této výšky, se nad oblastí vytvoří oblak vodní páry, který lze vidět až z dálky několika kilometrů od vodopádů samotných. A také z letadla. Téměř romantická poklidná prohlídka. Jsou to také hřmící vodopády, které je slyšet daleko v okolí.

V parku jsou vybudovány chodníky, které vedou kolem vodopádu a jejich součástí jsou i místa s výhledem na vodopád. Kolem vodopádu není mnoho turistů, což je velmi příjemné, lze si tak vodopád dokonale prohlédnout. Vodopád se čas od času ukryje ve vodním mlžném oparu, který se zvedne a zase za chvíli spadne do skalní průrvy. Vítr vane vodní tříšť k nám a po chvilce jsme všichni mokří. Je teplo a máme s sebou v autobusu pro jistotu suchá trička. Vodopád je mohutný, klene se nad ním duha a slyšíme hřmění dopadající vody. Co si mohu více přát. Jsem ráda, že tu jsem, že tu stojím a dívám se na hřmící valící se vodu, pozoruji skály kolem, přírodu a vůbec tady se dá stát a dívat se dlouho na tento jev přírody. Prostě nádherné a je nutné to vše vidět na vlastní oči.

Následující den jsem podnikla vyhlídkový let vrtulníkem nad vodopády, setkání se lvy v soukromé rezervaci a při západu slunce se plavila po řece Zambezi v národním parku na klidné řece nad vodopády.

Vlastní let vrtulníkem nezabral příliš mnoho času. Po několikaminutové instruktáži jsem se proletěla nad vodopádem a užila si pohled na „Kouř, který hřmí“ z výšky asi 600 metrů. Za 12 minut jsme udělali nad vodopády dvě „osmičky“ a měli šanci se kochat krajinou, a hlavně vodopády pod námi. Letěli jsme nad horním tokem řeky před vodopády a přes samotné vodopády k místu, kde začíná úžasný kaňonový systém řeky Zambezi. Krátký leč neskutečný zážitek. Letěla jsem vrtulníkem a pozorovala krajinu pod námi a kolem sebe. Soustředila jsem se na tok řeky, její ostrovy a na tu energii, kterou vodopád vydává. V každém momentu byl pohled na vodopád jiný. Zvláštní byl při přeletu přímo nad přepadovou hranou vodopádu, která je rovná a dlouhá. Je až neuvěřitelné, jak pohled na vodopád pod námi na mě zapůsobil. Strhující podívaná.

Dokonalá africká divočina

Projekt na záchranu afrických lvů, to je záchranná stanice ve Victoria Falls, která odchovává a připravuje lví skupiny k vypuštění do volné přírody v Zimbabwe ale i jinde v Africe. Těším se na zážitek ze setkání se lvy tváří v tvář. Na pozemek záchranné stanice jedeme chráněným autem s místním průvodcem a zároveň řidičem. Pozemek je velký a důkladně dvojitě oplocený a bezpečný pro zvířata uvnitř. Projíždíme zamčenou první bránou a před zamčenou druhou bránou překonáváme volný meziprostor. Průvodce za sebou pečlivě postupně odemyká a zamyká obě brány. 

Uvnitř stanice je rozlehlý park, kterým projíždíme a po chvilce se ocitáme v blízkosti několika ležících lvic a jednoho statného lva ležícího za plotem a pozorujícího v klidu okolí. Díváme se na něj. Lev nějakou dobu klidně ležel a pozoroval nás, potom se zvedl ze země a začal se pomalu procházet těsně kolem plotu. Za ním bylo vidět mezi stromy menší napajedlo. Řidiči se po chvíli podařilo přiblížit se autem k plotu tak blízko, že lev se vztyčil a vyskočil pro mě nečekaně na ochranný plot nedaleko našeho auta. Pohled do jeho očí zblízka a mohutný řev. Video jsem v ten moment nestihla natočit.  Lev na zadních opřený o plot je ze vzdálenosti dvou metrů obrovitý. Ta jeho monumentální hlava, hříva, oči, tlama a zuby. Tak trochu jsem se lekla a vyjekla. Tak toto člověk může vidět jenom tady.  A lev je opravdu veliké zvíře, když ho má člověk tak blízko. Řidič poznal, kdy zaútočí. Asi z pohybu lva nebo proto, že jsme mu narušili jeho osobní prostor. Zavčas nás upozornil. Vše se ale seběhlo moc rychle. Začali jsme spokojeni s podívanou couvat z jeho prostoru a pomalu odjíždět z místa a lev se zase vrátil na místo, na kterém ležel, když jsme ho vyrušili. Krásný zážitek.

Jedeme se podívat na antilopy Kudu. Zastavíme a průvodce si vezme jejich krmení z auta a volá je a při tom servíruje snídani do tří nedalekých pneumatik. Chvíli tak volá a láká je svým hlasem a oni opravdu postupně přichází. Jsou to tři antilopy Kudu a my vystupujeme z auta a fotíme se s nimi. Prý jsou klidné a nic nám neudělají. Jsou velké a krásné. Při krmení nás tiše pozorují a my je.

Následuje návštěva místních hyen, které na pokyn průvodce lákáme, aby se k nám přiblížili. Ukazuje nám, jak na ně. Musíme do podřepu a být tiše bez pohybu. Jsou opatrné, chytré a velmi zvědavé. V momentě, kdy se člověk pohne, odskakují od nás. Každý z nás se snažil k nim přiblížit v podřepu a čekal, co udělají. Pomalu opatrně se k nám blížili a čenichali oči upřené na nás. Průvodce je vždy, když už se dostatečně k nám přiblížili, odehnal zvednutím ruky. Jsou velké, statné a nejsou tak ošklivé, jak se o nich říká. Říkám si ale, co by udělali, kdyby je průvodce vždy z naší blízkosti neodehnal. K nám se blížila vždy jen jedna hyena, ostatní postávali v pozadí a sledovali situaci. Říkala jsem si, že jsou už asi tak trochu ochočené a zvyklé na lidi, kteří sem občas za nimi jezdí. Nevím. Po tomto dalším zážitku zde, nasedáme do terénního auta a odjíždíme. Záhy zjišťujeme, že hyeny běží za námi a až těsně před výjezdem z ohrazeného prostoru se zastaví a odchází zpět.

Na závěr se koná velká akce. Jedeme cestou zpět konečně navštívit krmící se lvy. Do těsné blízkosti lvů se dostaneme ve speciálně upravené pozorovatelně, něco jako střílna, kde uvidíme tři lvy při krmení. Pozorovatelna je z jedné strany pod úrovní terénu, je to takový betonový bunkr, a z druhé strany jsou zamřížovaná okna těsně nad úrovní terénu. Je postavená tak, že tito majestátní páni savany budou vzdáleni od nás jen pár metrů. Vše je pro nás připraveno, vidíme před námi na třech hromadách připravené maso ke krmení.  Stoupneme si vedle sebe k oknům a připravujeme si mobily, abych mohli natočit video se lvy běžícími k nám. A na pokyn průvodce vidíme, jak se k nám blíží lvi vypuštění na druhé straně výběhu a řítí se ke svému krmení, každý k jedné hromadě. Řítí se na nás a jsou tři a každý z nich má připravené vlastní krmení. Je na ně dobře vidět. Vše si natáčíme na video a obdivujeme tato obrovská zvířata ležící před námi. Dokonalý zážitek. Je slyšet praskání kostí. Neradi odcházíme. A co kdyby, přemýšlím, byly ty hromady mase jen dvě nebo jedna. Ani si nedovedu představit tu lítou scénu.

Naše prohlídka v tomto místě končí krmením pštrosů za plotem. Nad plotem je jim vidět jen dlouhý krk a malá hlava s velkým zobákem. Postupně je všichni krmíme. V dlaních máme nějaké suché krmení, které přes plot nabízíme pštrosům.  V zobácích mají obrovskou sílu. Naráží do našich dlaní, na kterých máme pro ně granule, a rychle je zobou. Loučíme se takto se záchrannou stanicí a ochotně přispíváme na její další provoz.

Další den usedáme do dvou stylových safari aut a vydáváme se v Botswaně na celodenní safari na břehu řeky Chobe, Kasane-CHobe National Park pozorovat zvířata v parku, hrochy ve vodě i na souši, krokodýly, lvy, impaly a hlavně slony. Je to kombinované safari na souši a na vodě. Botswana je africkou zemí, nejstarší africkou demokracií se stabilní politikou a trvale udržitelným cestovním ruchem. A Chobe je příkladem toho, jak Afrika umí využít své přírodní bohatství.

Půl dne strávíme na lodi, potom je oběd v krásné lodži s vyhlídkou do přírody, a následuje projížďka terenním autem. Chobe patří mezi deset nejlepších parků světa a je jednoduše úžasné. A co se týče slonů jde o nejlepší národní park světa. Botswana má rostoucí populaci slonů díky dodržování zákazu lovu slonů. Jsou zde sloni i z okolních zemí a hledají zde bezpečí a stravu nedaleko řeky. A slon je úžasné zvíře, protože se dokáže přizpůsobit extrémně suché zemi, jako je namibská poušť, nebo zelené krajině, jakou je například Zimbabwe. Stádo vede alfa samice, která si vychovává svou nástupkyni. Ta většinou je na konci skupiny. Celý den jsme v africké divočině. Při safari na vodě jsme se přiblížili k samci slona, který se procházel nerušeně kolem řeky. Po chvíli zamířil k nám. Znepokojilo mě to trochu. Musím přiznat, že takto blízko slona ve volné přírodě jsem ještě neviděla. Zvíře bylo krásné a obrovské a bylo přímo přede mnou. Odpluli jsme s lodí včas. Uvažovala jsem, jestli se chobotem dotkne lodě nebo dokonce nám do lodě šlápne nebo kopne. Radši nedomýšlet.   Ve vodě bylo hodně hrochů a krokodýlů.  Kolem nás poletovali nebo se na stromech vyhřívali barevní ptáci a krásní velcí barevní motýli.

Při tomto safari jsem viděla mrtvého slona a nad ním na stromech mnoho supů. Seděli tam a čekali, až se budou moci znovu přiblížit k trupu slona. Průvodce odhadoval, že slon je tak dva dny mrtvý, že umřel na infekci a že je tak ve středním věku. Nedaleko se v křoví ukrývala lvice, která také čekala na to, až odjedeme. Prý by mohla být její rodinka také nedaleko. Smutné, ale ze života.

A další den nás čeká vedlejší země, protože jsme si vyjeli na půldenní výlet do Zambie do městečka Livingstone a stejnojmenného muzea, které se věnuje přírodě a historii této oblasti. Viděli jsme zde také model krajiny kolem Niagarských vodopádů. Je zde před muzeem rovněž busta Emila Holuba a všude kolem místní prodavači afrických suvenýrů. Prohlédli jsme si obrovské místní tržiště se zeleninou, ovocem, látkami, nápoji a mnoha dalšími potravinami i produkty pro místní domácnosti. Koupila jsem si u jednoho stánku dva plody baobabu, také nějaké místní látky. Bylo to zde poučné. Viděli jsme, jak si zde místní připravují na zemi jídlo, grilují kuřata, sekají bylinky a zeleninu a připravují místní kukuřičnou kaši. Nedalo mi, abych jí neochutnala. Kolem se potulovali malé děti a sledovali nás s rukou v puse. Zdálo se mi, že snad všichni místní byli na tom trhu. Vládla zde dobrá nálada, bylo teplo a svítilo slunce. Podle stavu hliněných uliček na trhu, kterými jsme procházeli, zde muselo ale nedávno pršet. 

Nedaleko města se nachází ukázková tradiční vesnice, kde na vlastní oči vidíme, jak zde kdysi žili lidé. Vesničané zde žijí v původních kulatých domcích bez oken s doškovou střechou, které si sami postaví.  Jedna rodina má v ohradě domek pro rodiče, domek pro chlapce, domek pro dívky a domek na vaření. Vedle jsou záhony se zeleninou a v koutu dvorku je sprcha. Vodu získávají z nedalekého vrtu. Dříve chodili pro vodu k řece vzdálené 6 km. Ve vesnici je trh s africkými suvenýry s nabídkou tradičních afrických ručních výrobků hlavně ze dřeva. Ve vesnici jsme také viděli dílnu na výrobu dřevěných soch a sošek a místní nám předvedli tradiční tanec. Ve vesnici bylo celkem čisto a rovněž několik nově postavených domů z cihel. Prý ty domy staví vězni.

Cestou zpět přes most jsme viděli, jak kaňon Zambezi překonává na zip line nějaký turista, dívali jsme se na něho z výšky mostu. Já s nekonečným obdivem. Tento adrenalin nemusím.

Náš pobyt pomalu ale jistě v Africe končí. Odlétáme z Viktoriiných vodopádů do Johannesburgu a přes Dubaj do Evropy.  Loučíme se s omamnou vůní červené africké země a odlétáme s novými zážitky z JAR, ze Zimbabwe, Botswany a Zambie.