A ještě jednou Vídeň
v kategorii Texty dne 07.06.2024
Po necelém měsíci jsem se znovu objevila ve Vídni. Na otočku, autobusem ráno z Prahy a večer zpět. Vyjížděli jsme v 6:00 hod. od budovy Hlavního nádraží v Praze a vraceli jsme se tamtéž a stihli jsme to do 23:00 hod. Na nádraží parkovaly dva neoznačené autobusy mé cestovní kanceláře. To jsem zjistila, když jsem nastoupila do autobusu, ve kterém seděla mně známá průvodkyně, který odjížděl do Postupimi na výstavu. Naštěstí průvodkyně kontrolovala seznam cestujících kvůli sedadlům a mě na něm nenašla a poslala mě do druhého autobusu s odjezdem do Vídně.
Do Vídně jsem tentokrát jela jednou ze svých 2 cestovních kanceláří, se kterými cestuji už řadu let. Vím, dá se cestovat i bez cestovních kanceláří s využitím např. booking.com a rezervací levných letenek apod. Já ale využívám cestovní kanceláře a jejich odborné průvodce. Program připraví a prezentují. Já si jen pohlídám, že to opravdu téměř vše chci vidět s tím, že nemám čas na podrobnou přípravu programu. Obvykle se jedná o velmi odborné informace a průvodci se prezentovanými tématy živí profesionálně, jsou to ve většině případů historici dějin umění apod. Programy zájezdů sami připravují.
Nedávno jsem byla s přáteli autem v Burgenlandu na vinných dnech a cestou tam jsme se zastavili ve Vídni a navštívili několik místních památek a zajímavostí (císařskou pokladnici a Dorotheum) a jednu známou restauraci pana Plachuta nedaleko Vídeňské státní opery (Plachuttas Gasthaus zur Oper).
Tentokrát jsem se jela podívat na dvě probíhající výstavy v Kunsthistorisches Museum a v Albertině.
U příležitosti 100. narozenin vystavuje galerie ALBERTINA mistra pop-artu Roye Lichtensteina (1923-1997, New York) obsáhlou retrospektivou více než 90 obrazů, soch a grafik. Jedná se o díla z celého světa, včetně newyorského Muzea moderního umění a Whitney Muzea, Národní galerie umění ve Washingtonu, Yale University Art Gallery v New Havenu, Musea Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Louisiana Musea of Modern Art v Humlebæku, Moderna Museet ve Stockholmu a Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu a o zápůjčky soukromých sběratelů. Vedle Andyho Warhola je Roy Lichtenstein jednou ze zakládajících postav pop-artu. Roy Lichtenstein je známý svými stereotypními blondýnkami, válečnými hrdiny a komiksovými postavami s bublinami. Jeho komiksová estetika měla obrovský vliv na americkou uměleckou scénu 60. let.Tato výstava začíná v 60. letech ranými díly Lichtensteina, včetně ikony pop-artu té doby: Look Mickey. K vidění jsou také autorovy ikonické černobílé malby objektů převzatých z reklam na produkty, krajiny smaltovanou technikou a malby, které parafrázují díla umělců jako Picasso, Dalí, Kirchner nebo Pollock. Zvláštním vrcholem výstavy je gigantická socha Tah štětcem, osvobozená od plátna. Spolu s Andym Warholem a Jacksonem Pollockem se řadí Roy Lichtenstein mezi nejvlivnější a nejvýznamnější americké umělce 20. století. Výstava je realizována za podpory a spolupráce s Nadací Roye Lichtensteina.
V KHM je výstava Renesance severně od Alp s díly autorů Holbeina st., Burgkmaira, Duerera. Jedná se o rozsáhlou výstavu děl těchto umělců a o připomenutí podílu města Augsburgu na vývoji renesance tzv. rodišti severské renesance. Výstava prezentuje tvorbu těchto umělců, zejména tvorbu Holbeina st. a Burgkmaira v porovnání s tvorbou A. Duerera. Řada prezentovaných portrétů dokazuje dokonalost jejich kresební techniky a realistických maleb dobových osobností, známých a dalších portrétovaných osob. Já osobně jsem se s dílem malíře Burgkmairem na výstavě seznámila prvně o něco více.
Tentokrát jsem se jela také trochu porozhlédnout po centru Vídně. Počasí bylo teplé a jen občas mi zkomplikovaly vídeňskou procházku krátké přepršky. Od památníků Marie Terezie jsme prošli společně Hofburgem a zkratkou kolem císařské pokladnice jsme došli k Albertině. Měli jsme časovou rezervaci vstupenek. Z Albertiny jsem já šla do Kaertner Strasse a cestou k Stephansdomu na Stephansplatz jsem se zastavila v oblíbeném obchodním domu Peek and Cloppenburg a prohlédla si nabízenou modu a porovnala s tím, co obdobný obchodní dům nabízí v Praze. Po ulici proudily davy turistů z Evropy a Asie. Setřela se už zcela původní vídeňská atmosféra, koně, kavárny a moje oblíbené obchody s květinami ale zůstaly. Kavárny už měly na ulici předzahrádky pod velkými slunečníky. Minula jsem tentokrát Sacher hotel, zastavila jsem se v mé oblíbené restauraci Nordsee, kde mají mořské plody a tentokrát měli i obrovské grilované langusty a velké krevety. Mňam. Mám ráda ulici Graben, i když je plná turistů. Kdysi jsem si zašla na této ulici na veřejné secesní WC. Byla to nádhera. Kolem vánočních svátků bývá tato ulice zejména krásně vyzdobená. Došla jsem do ulice Kohlmarkt, která je plná obchodů známých světových módních značek. U jejího začátku je kavárna a prodejna Meinl, která u nás stejně tak jako Dorotheum skončila. Zastavila jsem se v cukrárně Demel. Jako vždy nezklamala. Přes Michaeler Platz jsem došla k Dorotheum Gasse a k budově Dorothea ve Vídni. Chodím tam opakovaně. V sobotu mají otevřeno a je zde vystaveno velké množství starožitností od skla, porcelánu, keramiky, obrazů, šperků, nábytku, koberců atd. Konají se zde také pravidelně aukce. Návštěva zde je jako návštěva v UPM. V okolních uličkách je plno galerií s uměleckými předměty a zlatnictví. A je na co se dívat. Nedaleko Albertiny je Burggarten. Zde je známý Schmetterlinghaus, motýlí dům, umístěný v obrovském secesním skleníku a Palmenhaus. V parku stojí tři sochy, a to socha Františka Josefa I., Mozartův památník a socha Františka I. Štěpána Lotrinského. V parku se dá posedět na trávníku ve stínu vzrostlých stromů. Tak to byla moje procházka Vídní, na kterou jsem se tentokrát moc a moc těšila. Ve Vídni jsem byla mnohokrát a velmi ráda se tam vracím v každou roční dobu a za každého počasí. Byla jsem i tentokrát velmi spokojená, i když je Vídeň docela nezvykle rozkopaná. Odjezd autobusu byl od Naturhistorisches Museum. Vyhřívala jsem se na večerním sluníčku a čekala na autobus a poslouchala zvuky demonstrace nedaleko někde u Rakouského parlamentu.
V autobusu s námi na výlet jela Češka, která už 30 let žije v Dánsku a vrací se často do Prahy, kde si nedávno rekonstruovala byt. Paní mě zvala na podzimní sklářské sympozium, kterého se účastní. Diskutovaly jsme totiž spolu tak trochu o českém sklářství, o objektech Davida Černého a o migraci v Dánsku a o tom, proč jsme ještě neustále z pohledu západní Evropy tzv. národem druhé kategorie. Po příjezdu do Prahy jsem uvažovala, zda pojedu domů MHD nebo taxíkem. Rozhodla jsem se, že když bude k dispozici taxi, tak s ním pojedu, protože jsem už byla za celý den trochu unavená. Nachodila jsem podle mobilu téměř 13 tis. kroků a vstávala jsem velmi brzy. Domů jsem tedy jela taxíkem, který řídil Ukrajinec žijící u nás už 30 let. Zeptal se, z jakého výletu jsem přijela a vyprávěl mi cestou o svém místním podnikání a o peripetiích s ním spojených. A já jsem to asi konečně pochopila. Jsme jiní, protože se chováme jinak. Nakonec prohlásil, že do Covidu 19 se zde žilo přes všechna podnikatelská úskalí dobře.