Island 2023

v kategorii Texty dne 28.07.2023

Island je stát na stejnojmenném ostrově na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Jeho rozloha je 103 125 km². Hlavním a největším městem je Reykjavík. V jeho okolí žijí dvě třetiny islandských obyvatel. Leží při pobřeží zálivu Faxaflói v Atlantském oceánu na jihozápadě země. Ostrov je vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nacházejí lávová pole, pohoří, sopky a ledovce. Břehy ostrova jsou omývány Golfským proudem, který významně ovlivňuje zdejší podnebí.

Island je druhým největším ostrovem v Evropě. Jeho břehy jsou od Skotska vzdáleny kolem 800 km, od Norska 970 km, od Grónska 287 km a od Faerských ostrovů 420 km a leží na rozhraní dvou litosférických desek v oblasti Středoatlantského hřbetu, kde dochází ke vzniku nové oceánské kůry a jejímu rozpínání. Island je geologicky mladý a byl vytvořen sérií sopečný erupcí ze Středoatlanstského hřbetu. Ostrov leží v blízkosti centra tlakové níže a i přes svou severní polohu má díky teplým vodám Golfského proudu mírné klima. Island znamená v místním jazyce „ledová země“. Prakticky celý ostrov nese stopy po činnosti ledovců, jako jsou například velká ledovcová údolí s čedičovými vrstvami vyhlazenými při pohybu ledové hmoty. V horských oblastech pramení největší řeky napájené ledovci. Vodní toky se vyznačují množstvím vodopádů vzniklých na puklinách a zlomech (Dettifoss, Skógafoss, Gullfoss). Typickým rysem krajiny je také množství jezer vytvořených činností ledovců (jezero Lagarfljót) nebo vzniklých v důsledku tektonických poklesů (jezero Thingvallavatn). Řada jezer vznikla v kráterech sopek (maar Vítí), případně jsou hrazena lávovými proudy (jezero Mývatn) či ledovcovými morénami. Island je zároveň ostrovem ohně. Tvoří ho totiž výhradně sopky, které neustále chrlí žhavou lávu a horký popel. Se sopečnou činností úzce jsou spojené termální prameny a gejzíry. Jedinými stromy, s nimiž se zde v současnosti lze setkat, jsou trpasličí vrby, zakrslé břízy typické pro tundrovou vegetaci a jalovce. Hojné jsou lišejníky a ostřicové trávy typické pro bažiny a mokřiny. Nápadnějšími květy upoutají v krátkém létě např. kakost,  mák, turan, smetánka či zvonek.

Na Islandu žilo ke dni 1. lednu 2018 348 450 obyvatel. Hustota zalidnění je nízká. 92 % obyvatel žije ve městech, zbytek 8 % na vesnicích. Úředními jazyky na Islandu jsou islandština a od 2. června 2011 také znakový jazyk neslyšících. Islandština je severogermánský jazyk pocházející ze staré severštiny. 

Island je stát bez výrazných surovinových zdrojů, avšak s velkými hydroenergetickými a geotermálními zásobami, využívanými k výrobě elektrické energie a k vytápění. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů. Zásadní prioritou islandského hospodářství je turistika a obecně odvětví služeb. Průmysl je orientován zejména na výrobu a zpracování hliníku. Dříve naprosto dominantní zpracování ryb a výroba rybích konzerv ustupuje. V dnešní době vláda uvažuje o výstavbě rychlodráhy mezi Reykjavíkem a mezinárodním letištěm v Keflavíku. V budoucnu chtějí radní v Reykjavíku vybudovat systém městské kolejové hromadné dopravy. 

Zemědělství je zaměřeno na chov ovcí, skotu, prasat a drůbeže. Rostlinná produkce je omezena na pěstování brambor a pícnin. Zajímavá je pravidelná úroda zeleniny a jižního ovoce v oblasti při polárním kruhu, realizovaná ve velkokapacitních sklenících vytápěných geotermální energií. Island je dokonce druhým největším evropským producentem banánů.

Hlavním pokrmem islandské kuchyně jsou ryby, potom jehněčí a mléčné výrobky.

Na Island jsem letěla přes Helsinky s Finnairem a Icelanderem. Letěli jsme na mezinárodní letiště v Keflavíku, které během druhé světové války vybudovala americká armáda. Keflavík je v hodinové jízdní vzdálenosti od hlavního města Reykjavíku. Na nás čekal na letišti autobus. Do Reykjavíku lze z letiště jet ale i místním autobusem. Takto jsme ostatně jeli z Reykjavíku do Keflavíku při odletu. Spojení přes Helsinky mělo jednu velkou nevýhodu, a to ztrátu času v délce téměř jednoho dne. Totéž jsem absolvovala při návratu. Pravdou ale je, že čekání na odlet na letišti v Helsinkách jsem si zpestřila důkladnou prohlídkou místních obchodů, jídlem, četbou a prohlížením zpráv na internetu. Jinak to ani nešlo. Vyhlídla jsem si tam v jednom obchodu šaty, které si určitě koupím při zpátečním letu. Časový posun mezi Helsinkami a Reykjavíkem jsou tři hodiny. V letadle letušky servírovaly zdarma vodu a džus a to vše s ubrouskem. Toť vše. Rozhlédla jsem se na palubě kolem sebe a viděla, že cestující rozbalovali svoje svačiny. I já jsem měla pro jistotu sušenky. V menu nabízeném společností za úhradu nebyl zrovna žádný zajímavý výběr.

Na letiště v Keflavíku dorazila naše skupina samostatně cestující přes Helsinky. Ověřovala jsem si odhad, kdo letí s naší cestovkou. A další skupina, která přiletěla přímo z Prahy. Jedné cestující nedorazilo z Prahy zavazadlo a čekala na kufr dva dny, protože v sobotu z Prahy do Keflavíku nic nelétá. Zjistilo se, že to potkalo i další Čechy, kteří přiletěli stejným letadlem ale s jinou cestovní kanceláří. Paní obdržela poukaz na zapůjčení potřebného oblečení od informačního servisu ve městě. Jak se vzápětí ukázalo, zapůjčené zboží bylo přímo luxusní. Prý lepší než má ve svém kufru.

Cestou z letiště do Reykjavíku se kolem nás rozprostřela místní severská příroda. Všude kolem nás byla lávová pole porostlá světlým zeleným mechem, zálivy a v dáli byly vidět sopky částečně schované v mracích. Po cestě z letiště už přímo na pobřeží oceánu v Reykjavíku nás chytil pořádný slejvák. Opravdu lilo „jako z konve“. To nám ten pobyt zde začíná. Teď jsme schovaní v autobusu, co bude ale následovat. Probírala jsem v duchu oděv a obuv schované v kufru. No, uvidím, nějak to dopadne.

Program zájezdu se jmenoval Zlatý islandský okruh a zahrnoval zlatý vodopád Gullfoss, aktivní gejzír Strokkur a slavný Geysir, který dal jméno všem gejsírům, nejstarší národní park Islandu Thingvellir a kontinentální trhlinu Almannagiu, která vzdaluje od sebe Ameriku a Evropu a další přírodní zajímavosti.

Začátek byl ale opravdu parádní. Gullfoss je zlatý vodopád, jak zní překlad názvu. Je nejmohutnějším vodopádem v Evropě. Celková výška vodopádu na Bílé řece je 32 m a jeho šířka je 21 m. Vodopád na mne udělal obrovský dojem. Množství vody se valilo ze srázu v nebývalé šíři toku a kolem sebe stříkalo vodní tříšť. Je to obrovská energie a hlavně neskutečná krása. Ta mohutnost toku, energie valící se vody, dynamika vodopádu, hluk a vodní tříšť kolem. Když svítí slunce je k tomu ještě zlatý. Při pohledu na valící se vodu si turisté nad vodopádem kupovali pláštěnky. Na vodopád se dalo dívat z horní a spodní vyhlídky, které byly spojené dřevěným schodištěm. Dívala jsem se a dívala. Nemohla jsem se odpoutat od té mohutné valící se vody. Je to zvláštní, netušila jsem, že mne bude něco podobného takto přitahovat a fascinovat. Pravdou je, že jsem ještě tři největší světové vodopády neviděla. Jejich návštěva je pro mne určitě povinná, vždy jsem je chtěla vidět.

Geysir neboli také Velký Geysir je jihozápadním islandským gejzírem, který vystříkne vařící se vodu do výšky 70 m. Erupce vody jsou nepravidelné a v minulosti bylo období, kdy přestaly úplně. Gejzír je aktivní cca 10 tisíc let. Drobně pršelo. Kolem gejzíru v kruhu čekaly davy turistů na ten správný okamžik. Také jsem byla mezi nimi. Musím ale přiznat, že v porovnání s národním parkem v Yellowstonu mi gejzír nepřipadal až tak fascinující. Líbila se mi ale ta kolem rozsetá oka s bublající vyvěrající vroucí vodou. Malé horké fontánky na zemi a kolem nich zbarvené potůčky a jezírka. V porovnání opět nevelká plocha.

Reykjavík je nejsevernější hlavní město světa. Reykjavík je nejen hlavní město je to i významný přistav v zálivu Faxaflói na jihozápadě ostrova. Dnes je město známé tím, že většina obydlí se vytápí vodou z blízkých horkých pramenů. Pára dala městu název. Reykjavík totiž znamená „kouřicí záliv“. V hlavním městě žije přes 200 tis. obyvatel. Jeho panoramatickou dominantou je Hallgrímskirkja dosahuje výše 75 metrů. Kostel byl pojmenován podle islandského básníka a duchovního Hallgrímura Péturssona a navrhl jej státní architekt Guojón Samúelsson v roce 1937. Jeho stavba začala až v roce 1945 a dokončen byl až v roce 1986. Kostel byl navržen tak, aby připomínal skalní útesy, hory a ledovce Islandu.  Tepnou a nejznámější ulicí je ulice Laugavegur. Je zde pěší zóna s obchody, kavárnami a restauracemi a nenápadná budova s vlajkou – je to budova zdejší vlády Stjónarráð islands (Cabinet of Iceland), která zde sídlí od doby svého vzniku r. 1904. Jen asi o 250 metrů dál je farní kostel starého města Dómkirkjan (Reykjavík Cathedral). V něm má nyní sídlo islandský biskup. Přístavem v Rejkjaviku prochází okolo 70 % islandského obchodu. Město založil v roce 874 vikingský osadník Ingolf Arnarsson. V 18. století se město stalo obchodním přístavem. Ačkoli v Islandu nejezdí vlaky, přesto v přístavu mají kousek kolejnice a dokonce i s malou lokomotivou. V letech 1913 – 1928 se vozil po úzkorozchodné železnici štěrk a kamení. Vozil se z kopce Öskjuhlið (61 m n. m.) na jih od centra na severní pobřeží Reykjavíku, kde se budovaly vlnolamy a přístavní hráze. Tady vystavená lokomotiva Eimreiđin Minor je jedna ze dvou parních lokomotiv, které se tehdy používaly. Byla vyrobena r. 1892.

Při pěší procházce v centru města lze dojít k malému jezeru Tjörnin (v překladu rybník). Poblíž jezera se nachází radnice, univerzita, galerie umění, kostel Fríkirkjan a místní muzeum. Jezero je rájem pro vodní ptactvo. Na břehu jezera stojí socha s názvem Monument to the Unknown Bureaucrat, představující práci byroktratů. Zobrazuje muže v obleku, který drží aktovku, s hlavou a rameny, která jsou součásti kamene. Socha je dílem Magnuse Tómassona. U jezera nedaleko radnice jsou vybudovány moderní visuté zahrady a je tady i zastávka všech turistických autobusů. Byla to naše domovská zastávka, odkud jsme vyjížděli denně do blízkého či vzdálenějšího okolí města.

Úplně první naše zastávka ve městě byla u domu Höfði, kde se r. 1986 na neutrální půdě setkali prezident Spojených států Ronald Reagan s presidentem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem a kde se dohodli na ukončení studené války. Tento dům byl vyroben z prefabrikovaných desek v Norsku a zde r. 1909 sestaven pro francouzského konzula. R. 2015 byla nedaleko vily umístěna socha básníka Einara Benediktssona. Vila byla zrekonstruována. Na nábřeží nedaleko je i slavná sluneční bárka.

Harpa je moderní koncertní sál a konferenční centrum. Skleněná stavba, jejíž fasáda je inspirována islandskými čedičovými sloupy, byla postavena v letech 2007 – 2011. Celý dům je veřejně přístupný, v přízemí je kavárna, restaurace a obchody. V Harpě je sídlo Islandské opery a symfonického orchestru. Z Harpy je skrz skleněné průčelí krásný výhled na přístav.

Reykjavík je celkem malé město a lze ho jednoduše projít. Centrum města je příjemné k procházkám za hezkého počasí. Bylo příjemné se procházet centrem města po snídani před odjezdem na další výlet. Vily zde vystavené jsou hezké a obklopené zahradou. Kolem centra města se staví moderní obytné domy. Ve městě žijí na ulicích hlavně mladí. Zejména v pátek večer a v sobotu je bylo vidět a slyšet po celém městě. Restaurace, kavárny, bary atd. byly plné. Davy korzovaly po hlavní třídě a hledali místo na večeři. Bydleli jsme v hotelu na náměstí a já jsem tak mohla sledovat čilý ruch o páteční a sobotní noci. Mládež se bavila a rackové létali kolem náměstí a před hotelem čekala taxi na své zákazníky. Dočkala se až tak kolem páté hodiny ranní, kdy pomalu odjížděla mládež do svých domovů.

Jedeme se podívat směrem na jih od Reykjavíku na dva vodopády s názvy Selialandsfoss a Skogafoss poblíž města Skogár, černou pláž a dvě čedičové jeskyně, z moře vystupující čedičové jehly, černé pláže, skalní útvar Dyrholaey s hnízdícími ptáky, zejména racky a také papuchalky, vesničku Vik s kostelíčkem na úbočí kopce nad ní, které hrozí při výbuchu sopky Katla zánik pod masou vody z ledovce pokrývajícího sopku. Uvidíme toho dnes hodně. Konečně jsem tak viděla nějaké papuchalky. Moc jich nebylo, přesto pro mne zážitek. Mám ráda papuchalky od doby, kdy jsem je prvně uviděla na Aljašce. Na černé pláži byl vichr. Přivezla jsem si ale několik oblázků na památku. Projevuje se i zde stoupající obliba Islandu pro turisty. Všude kolem nás je hodně turistických autobusů a turistů. Přibývají obchody se suvenýry. I když jsou to většinou lokální výrobky, např. vlněné vzorované svetry, různí trollové, plyšoví papuchalkové a také oblečení a obuv do nepohody. O přestávce ve vesničce Vik plné turistů jsem si objednala jehněčí polévku.

Skogafoss je vodopád široký přibližně 25 metrů a voda padá z výšky 60 metrů. Vodu přivádí řeka Skóga. Kolem vodopádu se dá projít po cestičce. U vodopádu po východní straně je schodiště, po kterém se dá vystoupat do vyšších oblastí a prohlédnout si vodopád z vrhu a pozorovat okolí vodopádu. Je krásně a svítí slunce. Přiblížila jsem se k vodopádu a zasáhla mne sprška stříkající vody. Chtěla jsem si také vyfotit vodní duhu. Ještě k názvu, vodopád dostal pojmenování po lesích, ve kterých se dříve nacházel, dnes ale nikde není ani stromeček.

Další den nás čekají známé „Duhové hory“, Landmannalaugar. Jsou opravdu duhově zbarvené podle vyvřelin. Terénním autobusem projedeme údolí Pjórsárdalur do kempu Landmannalaugar. Je zde opět plno turistů různých věkových kategorií, od horolezců po poklidné pozorovatele dění a přírody kolem. Kemp mi připomínal základní tábor horolezců v Nepálu, jak ho znám z fotografií. Plno barevných menších stanů, plno výstroje, jídelna, umývárny, kuchyně, vše ve stanu, dřevěné chodníky a dřevěné jídelní stoly. Ještě nikdy jsem ale neprojížděla tak fascinující lávovou krajinou se sopkami v pozadí halícími se do mraků, s jezery, temnými lávovými jazyky, kaňony, údolími a hlavně brody po kamenité cestě. Tato oblast je přístupná pouze v létě, od května do září. A známá sopka Hekla. Je zde jezero Frostastadavatn obklopené barevnými horami a krátery, římsa kráteru Bláhylur či jezero v kráteru s bohatým rybím životem. Potom následovala chůze sopečným údolím Laugahraun a výstup na vrchol sopky Bláhnúkur s překrásným výhledem do okolí.

Lze se tady koupat na soutoku potoků v přírodních horkých pramenech. Naštěstí neprší. Je však nutno se převlékat venku, tedy v chladu. Ale voda je úžasná. Každý si můře vybrat teplotu, jak je libo. Horší to bylo pak tu vodu opustit. I když se vítr trochu uklidnil, chtělo to kus odvahy. V dálce pořád vidíme sopku Hekla.

Na Islandu jsem byla v době, kdy kvetou lupiny a jsou všude kolem ve velkém množství, pole lupinů kolem silnic. Budu si pamatovat, mechy a modré lupiny. Přiletěla jsem se sem hlavně také podívat na papuchalky a velryby. V přístavu se lze vydat lodí za velrybami. Náš výlet trval cca 3 hodiny, ale velryby jsme neviděli. Papuchalky jsem viděla, nebylo jich ale tolik, kolik jsem si představovala. Nejvíce bylo samozřejmě racků. Ti byli všude. Také jsme zažila malé množství muchniček, o kterých jsem dosud jen slyšela z vyprávění. To bylo u vodopádu Gullfoss , vlastně ve spodní části vodopádu a také na chvíli v Reykjavíku u jezera Tjörnin, když jsem si ho fotografovala.

Nejnavštěvovanější místo Islandu je Modrá laguna s termální vodou bohatou na minerály. Jezero je součástí velkého geotermálního komplexu a teplota vody je 40 stupňů Celsia po celý rok.

Sopečná oblast, kde na povrch tryskají solfatarové proudy. Velké, moderně vybavené termální koupaliště. Modravá voda je teplá v každém ročním období, má léčivé účinky. Koupaliště je velmi dobře vybavené, včetně moderních šaten, sprch, obchodu, restaurace a kavárny.

Podnebí je ovlivněno Golfským proudem, zimy jsou relativně mírné a léta chladná. Dochází k rychlým a obtížně předvídatelným změnám počasí. Často prší a je prudký vítr. Průměrná teplota v Reykjavíku je v lednu – 0,5 a v červenci 10,6 stupňů Celsia. Na počasí jsme měli obrovské štěstí. Pršelo obvykle jen, když jsme jeli autobusem na zvolené místo prohlídky. Bylo léto, teplota dosahovala až 15ti stupňů Celsia a vítr foukal jen v oblasti oceánu a v přístavu v Reykjavíku. Neumím si představit, že by po celou dobu pobytu na ostrově bylo chladno, pršelo a foukal silný vítr, což je prý standard zde. Měla jsem čepici i rukavice a nepromokavou bundu. Zjevně si ale turisté mohli na každé zastávce poblíž přírodního útvaru zakoupit odpovídající oblečení. Sem by měl každý turista zavítat dobře oblečen a připraven vzdorovat přírodě.

Byly zde také bílé noci. To je, když není noc a je pořád bílý den, tedy i v noci. To už jsem dlouho nezažila.

Islandská kuchyně je vynalézavá. V jídelníčku převažují ryby (losos, treska), zejména vařené, z masa skopové a jehněčí. Gastronomie je opravdu skvělá, v nabídce jsou běžně různé ryby a jehněčí steaky a kotlety a polévky (jehněčí, rybí, humrová). Na menu v restauracích jsou běžně velryby, žraloci, papuchalkové, tuňáci a místní menší humři. Islandská velrybí společnost informovala nedávno, že v srpnu pozastavuje lov velryb. Místní se snaží o lokální zásobování. Objevila jsem pro sebe místní skyr. Islanďané prý milují zmrzlinu za každého počasí. Vedle našeho hotelu byla také velká prodejna zmrzliny, kam jsem občas chodila. Prodávali tam obrovské porce a mnoho různých druhů. Sebou jsem si přivezla místní lékořicové bonbóny.

Vybrané speciality:

• hákarl: naložené, v podstatě syrové žraločí maso
• hangikjöt: uzené skopové nebo jehněčí
• svid: uvařená skopová hlava
• skyr: kysaný jogurt, dochucovaný ovocnou dření nebo kaší

Všude v obchodech prodávají ty svoje krásné vzorované svetry upletené z ovčí vlny. Ovce se tady pasou také všude na loukách. Neviděla jsem zde pole obilí. Jsou tu louky a na nich ovce a místní druh koní. Koně polehávali na trávě a vychutnávali si léto i se svými hříbaty. Romantika. Hodně se zde na koních cestuje podél silnic na vyšlapaných lučních cestách. Byl to pro mne nový pohled na skupinu cválajících koní, která klusala kolem nás krajinou.

Pro vzpomínku na tuto severskou zemi jsem si koupila trolla pro štěstí a v Helsinkách na letišti šaty. Trochu nastydlá a celkem unavená jsem doletěla do Prahy.