Benátky

v kategorii Texty dne 04.11.2009

Byl konec jara, skoro začátek léta a já jsem vyrazila po deseti nebo jedenácti letech znovu do Benátek. Naposledy jsem tam byla hned po sametové revoluci. Jela jsem tam tehdy s rodinou autobusem Karosou a zájezd byl organizován mým tehdejším zaměstnavatelem. Pamatuji si, že téměř ihned jakmile se  autobus rozjel a vydal se s námi na cestu, začali kolegové s rodinami rozbalovat svačiny a kolem se šířila vůně ještě teplých obalených řízků a sladkokyselých nakládaných okurek. K tomu se přidalo nějaké to pivo nebo jiný alkohol. Rozproudil se hovor. Bylo to docela zajímavé cestování. Já jsem s sebou měla pouze obložené housky a vodu k pití a ovoce. Připadalo mi tenkrát, že jsem rodinu nějak ošidila.

Tentokrát jsem jela sama bez rodiny a měla jsem pár obložených chlebů, sušenky a nějakou zeleninu a vodu. Také jsme jeli autobusem, ale už modernějším, a na noc, protože, jak říkala naše průvodkyně, škoda cestovat přes den, je to ztráta času. Což je na jednu stranu pravda, na druhou stranu je ale člověk po té prapodivné noci ne noci v autobusu poněkud psychicky i fyzicky nalomený a má zjevně menší výdrž, což jsem si hned ověřila sama na sobě. Hnacím motorem pro mne bylo to, že jsem se těšila na Benátky .

V autobusu jsme si mohli o předepsaných zastávkách v motorestech koupit něco chlazeného k pití a teplou kávu, čaj a myslím, že i instantní polévku. Cestování nocí mi ani tak nevadí, vadí mi ale obsazené dámské záchodky a před toaletou čekající cestovatelky a k ránu i obsazené umývárny. Nepříjemné. Pamatuji si na jednu skupinku mladých Italů, kteří se tenkrát chvíli nechápavě dívali na tu podivnou frontu a potom pochopili, že je to fronta na dámský záchod, a začali se chechtat. Od té doby se takovým frontám snažím pokud možno vyhnout. Chechtající se pohlední Italové jeli tenkrát z fotbalového zápasu.

V Benátkách bylo krásné teplé počasí a bylo nutné střídat slunce a stín a bez slunečních brýlí se nedalo vyjít z domu ven. Výheň. Mnozí  turisté měli na hlavách slamáky nebo různé kšiltovky a kšilty. Japonci drželi nad hlavami deštníky, někdo měl krajkový slunečník a někteří malovaný nebo vyřezávaný vějíř, kterým se ovívali.

Benátky mají pro turisty tu velkou výhodu, že jsou po městě rozmístěny různé kašny a hydranty s pitnou vodou. Ochutnali jsme ji prvně nedaleko Arsenálu a byla dobrá a studená. Pod Benátkami se rozkládá obrovská artézská studně, ze které dříve čerpalo město veškerou pitnou vodu. Tím, jak se z artézské studny postupně odčerpávala voda, docházelo k poklesu města. Aby se tomu zabránilo jsou v současnosti Benátky napojeny na vzdálenou nádrž s pitnou vodou, která je přiváděna do města potrubím.

Benátky jsou celé postavené na cedrových nebo dubových pilotech, které časem prý zkameněly. Je to zvláštní město, tam kde je obvykle ve městě ulice, tak tady je kanál a po kanálech neustále plují různé lodě a lodičky a v zátoce kotví krásné moderní plachetnice a velké zaoceánské parníky, které jsou větší než místní domy a paláce. Zadní dveře domů vedou přímo ke kanálu, tedy přímo nad kanál. Některé domy mají malé můstky a u domů jsou i kůly na uvázání lodí a gondol. Ty kůly jsou barevné a krásně malované a jsou pruhované a zakončené hlavicí trochu připomínající turecký turban. Hodně domů a paláců je popraskaných. Je to údajně od toho, že Benátkami denně projíždí hodně motorových lodí s turisty, se zásobováním atd. Vlastně staré Benátky jsou zásobovány denně jen na lodích, potom se zboží z lodě vyloží a veze se na místo určení na vozíku nebo se přenáší ručně.

U Benátek jsou dva zajímavé ostrovy. Jeden se jmenuje Murano a ten je proslavený sklářskou výrobou. Je to ostrov benátských sklářů. Na ostrově je řada skláren, řemeslnických dílen a obchodů s muranským sklem.Výrobky jsou v prodeji po celých Benátkách a ke konci pobytu jsem ani já neodolala a koupila jsem si takové skleněné baňaté srdce Klimtovsky vymalované zlatými, žlutými, cihlovými a modrými flíčky. Řekla bych, že jejich skleněná bižuterie je moc krásná. Hodně se mi líbil takový zlatý skleněný náhrdelník. Na konec si ho koupila jedna blonďatá Němka, které moc slušel a která měla s sebou manžela se zlatou kreditní kartou. Ta bižuterie není totiž vůbec levná. Zjistila jsem nedávno, že se i v Praze začínají prodávat krásné barevné benátské skleněné vázy.

Na druhém ostrově s názvem Burano, který byl původně rybářským ostrovem, je dnes malebné městečko s typickou jednopatrovou architekturou s výrazně kolorovanými fasádami domů. Na tomto ostrově se vyrábí tradiční šité krajky, jejichž původ je v síťové technice používané u výroby rybářských sítí.

Potom je vlastně u Benátek ještě jeden ostrov, a to San Michele, benátský hřbitov z 19. století. Jsou zde náhrobky slavných osobností, například I. Stravinského, Ďagileva, E. Paunda. Hřabitov na ostrově vznikl při morových epidemiích. Zajímavé je, že ti, kteří přežili morové onemocnění, se prý velmi často změnili po fyzické stránce tak, že je ani vlastní rodiče nepoznali.

Ostatně Benátky jsou známé i svou gobelínovou tvorbou. Je zde známá gobelínová továrna a v obchodech se prodávají její gobelínové výrobky, jako jsou různé kabely a kabelky, polštáře, ubrusy, látky, gobelíny a další. Neodolala jsem a zašla do obchodu na náměstí sv. Marca a vybrala si tam malou gobelínovou taštičku v zemitých barvách s rostlinnými motivy, přes rameno.

V Benátkách se konalo 50. La biennale di Venezia. Výstava „ Sogni e conflitti“ nebo-li , „Dreams and Conflict“, se konala na třech místech , a to v areálu Giardini di Castello , což jsou pavilony jednotlivých zemí umístěné v parku, v části Arsenalu, který je historickým objektem benátských loděnic a v  paláci na náměstí sv. Marca v Museo Correr, kde je muzeum. Biennale je přehlídkou jednotlivých národních expozic současného výtvarného umění. Do areálu Giardini di Castello se vstupovalo takovým velkým potrubím. Jedno potrubí bylo umístěné i na náměstí sv. Marca. Zajímavé je umístění části výstavy do několika budov historického objektu loděnice. Česko a Slovensko má dodnes jeden společný pavilon. Dříve se pavilon dělil na dvě části a obě naše země vystavovaly své objekty ve svých oddělených částech. Pro návštěvníky toto rozdělení prý bylo nepochopitelné. Letos je v pavilonu umístěn společný česko-slovenský objekt. Objekt patřil podle mého názoru k těm lepším na výstavě. V expozici visí ve velké hale uprostřed místnosti Kristus oblečený do gymnastického dresu na gymnastických kruzích. Na obou postranních zdech jsou promítáni bavící se sportovní fanoušci. Zajímavá expozice byla také izraelská a keňská. Keňská expozice se mi líbila hlavně proto, že ukazovala na přírodní bohatství země a připomínala mi můj pobyt tam a obyvatele této krásné země afrického kontinentu. Objekty umístěné v areálu Arsenálu byly velmi různorodé a více či méně nápadité. Výstavu doprovázelo hodně projekcí. Obvykle byl vystaven nějaký objekt a k němu patřila projekce.

Já jsem ale do Benátek jela hlavně ze dvou důvodů. Chtěla jsem si odpočinout po oslavách mých narozenin, a také jsem zjistila, že byla do začátku července prodloužena egyptologická výstava i Faraoni v Palazzo Grassi. Na tuto výstavu jsem nemohla jet na přelomu března a dubnaa teď jsem měla možnost, si ji přece jen prohlédnout a nebyla jsem zklamaná. Přivezla jsem si dokonce rozsáhlý katalog z výstavy.

Také jsem si říkala, když jsem zjistila, že jsme ubytovaní na Lido di Jéselo, že bude fajn se po ránu a večer koupat v moři, nebude-li špinavé. Moře bylo čisté a koupání bylo příjemné a voda byla teplá. Na pláž jsem chodila po šesté hodině ranní. Po pláži běhali turisté a já jsem se koupala v moři a polehávala na lehátku našeho hotelu. Po pláži ráno jezdil malý červený traktor a prohrabával a čistil písek. Na písku těsně u vody ležela jedna mladá dvojice. Vypadalo to, že tady společně strávili celou noc. Ostatně , když jsem ráno šla na pláž, tak na náměstí před hotelem zeleně odění poklízeči zametali poházené odpadky a někteří opozdilci si ještě hlasitě povídali a dopíjeli alkohol na lavičkách v parku. Na pláž jsem chodila i večer po příjezdu z města. Pospíchala jsem, abych se už koupala v moři než se setmí . Na pláži jsem byla až skoro do úplné tmy. Mezi tím se celé centrum v Lido di Jésolo proměnilo v obrovskou pěší zónu. Lidé se procházeli a povídali si spolu, seděli v kavárničkách, cukrárnách a v restauracích, zacházeli do obchodů, které měly otevřeno dlouho do noci, hráli mini golf, projížděli se na motorových koloběžkách a na kolech. Bylo tam na neveliké ploše několik obchodů s italskou obuví. Připadala jsem si jako v obuvnickém ráji. Jediné štěstí bylo, že jsem šla z pláže a měla jsem ještě písek na nohou, a nemohla jsem si tudíž zkoušet vystavené sandálky, jedny hezčí než druhé. To bych se do hotelu vůbec nedostala. Pozorovala jsem lidi na korzu. Ženy měly na sobě většinou přiléhavé bílé nebo khaki kalhoty a malá trička na ramínka. Na nohou měly sandály a žabky zdobené bižutérií. Nehty u nohou měly nalakované tmavým lakem a někde na těle malé tetování. Všimla jsem si, že se mezi turisty rozmohla vojenská móda. Teprve nedávno skončila válka v Iráku a všichni hned nosí vojenské obleky. Také nosily minisukně a volánky. Potom tam byly ještě obchody s různým sportovním a společenským oblečením, krásné obchody se značkovým spodním prádlem, které bylo vystavené ve výlohách. Bylo barevné a vyšívané, kraječkové a hezké prádlo bylo od D+G potištěné drobnými kvítky. Líbí se mi italská květinářství a dlouhé minuty jsem strávila v obchodě s kabelkami a košíky. Takové obrovské množství košíků v jedné prodejně v Praze už neuvidím. Zkoušela jsem si některé košíky před zrcadlem a uvažovala jsem o tom, jest-li si přece jen nějaký ten košík na léto nekoupím.

Skvělé jsou obchody s potravinami a různými lahůdkami. Obdivovala jsem pulty se sýry, uzeninami, ovocem a zeleninou, těstovinami a kořením a italským vínem. Dlouho jsem si vybírala barevnou těstovinu, kterou jsem chtěla přivézt domů jako dárek. Takových druhů a tak krásné zabalené těstoviny různých tvarů a barev. Zaujaly mne tam například těstoviny ve tvaru mexického slamáku. Nakonec jsem koupila dlouhé široké barevné nudle krásně zabalené. Jenom abych je po cestě nerozlámala.

Napadlo mne, že bych si mohla koupit karnevalovou masku. Zjistila jsem, že je ve městě obrovský výběr různých masek. V jednom obchodě měli masky bílé. Musím se přiznat, že ty se mi líbily ze všeho nejvíce. V  jedné uličce jsme narazili na půjčovnu karnevalových kostýmů a masek. Tam se mi vystavené masky a kostýmy líbily ze všech nejvíce. Otázkou je, zda jsem schopná tento obchod někdy znovu v těch uličkách najít. Někdy bych se měla podívat na karneval, říkala jsem si, když jsem tak procházela městem a prohlížela si vystavené masky. Má to asi jeden velký háček, a to ten, že Benátky jsou v době karnevalu plné lidí v kostýmech a bez nich, protože je to opravdu veliká událost. Stejně bych někdy ty krásné různé masky a obleky chtěla vidět na lidech. Koupila jsem nakonec alespoň dva pohledy, na kterých jsou masky a poslala k nám do Česka rodině a rodičům.

V Benátkách jsem si prohlédla i kolekci Peggy Guggenheimové, která obsahuje malířská a sochařská díla nejvýznamnějších světových umělců 20. století, mj. Picassa, Braque, Deraina, Magritte, Delvauxe, Miró, Chagalla, Caldera, Kupku aj. Kolekce je umístěna v jejím paláci u Grande kanálu. Palác má přístaviště a zahradu, ve které jsou také umístěny sochy a různé objekty. Je tam takové mramorové křeslo, do kterého jsem si samozřejmě sedla, tak jako i ostatní. Přístaviště v současnosti zdobí obrovitá orchidej. Zahrada je pečlivě udržovaná a je pěkné v ní jen tak pobýt. Součástí areálu je obchod a kavárna, ve které jsme si objednaly dobrou italskou kávu, Iva espresso a já ledovou kávu. Do prosklené kavárny vletěl ptáček a hledal tam drobky pod stoly. Bylo zajímavé pozorovat, jak ptáčka většina hostů v kavárně pozorovala a snažila se mu rozdrobit kousek svého moučníku. Já jsem dostala ke kávě sušenku, o kterou jsem se s ptáčkem také rozdělila. Iva si v obchodě koupila dárek pro dospělého syna, takové bavlněné triko, na kterém je vytištěn obrázek od malíře Klee.

Poslední den v Benátkách byl velmi náročný. Byl věnován prohlídce města, hlavně renesanční a barokní architektury. Viděli jsme kostely S. Zaccaria z 1460 – 1500 srchitekta Gambello. Oltář byl vytvořen Bellinim v roce 1505, fresky v kostele jsou od A. Castagna. Dále jsme si prohlédli jezdecký pomník Colleoniho od A. Verrocchia, který je v současnosti restaurován, S. S. Giovanni e Paolo od S. Zanipola z roku 1246, ve kterém jsou umístěny gotické a renesanční dóžecí náhrobky. Hned vedle je palác, ve kterém je nyní nemocnice. Neměla jsem na prohlídku nemocnice moc času, šla jsem se alespoň podívat do vstupní části nemocnice, která byla v původním slohu. Říkala jsem průvodkyni, že jsem se byla podívat v nemocnici a ona mi vyprávěla příhodu z jižní části Itálie, kdy se dostala na pohotovost do italské nemocnice na chirurgii. Byla to jedna místnost, ve které seděl pan doktor za stolem. V místnosti byly dále čtyři lůžka, na kterých leželi pacienti bez ohledu, zda se jednalo o ženy nebo muže. V čekárně nebyly židle. Byla to prý nová nemocnice. Jako zkušenost, když o nic nejde, je to zajímavé, i když by se člověk určitě této zkušenosti rád vyhnul. Celkem deprimující zkušenost. Scuola Grande di S. Marco z 1490-1500 architekta Lombarda a Coducciho, Ponte Rialto z 16. století architekta A. Pontiho, Fondaco d. Tedeshi, německá obchodní burza a hlavně Scuola di S. Rocco z 16. století. Dům je celý až na schodiště vyzdoben obrazy Tintoretta včetně stropní výzdoby. Obrazy Tintoretta jsou doplněny dřevěnou řezbou na stěnách . V prvním patře dostanete zrcadlo v rámu, jehož prostřednictvím se díváte, chcete- li, na obrazy na stropě. Je neuvěřitelné, jaká je to skvělá pomůcka. Obrazy na stropě vidíte opravdu zblízka a můžete si je podrobně prohlédnout. V jedné místnosti v prvním patře je na celé stěně umístěn obrovský obraz Ukřižování. A dále I Frari ze 14. století s díly Tiziana a Belliniho.

V Itálii obvykle ochutnávám zmrzliny a dobré kávy. I tentokrát sem si zpříjemnila den. Hlavně si zdůvodním krátké přestávky a vstřebám při nich dojmy. Ochutnávala jsem denně zmrzliny, nejvíce vanilkové, kávové, oříškové, pistáciové, čokoládové aj. Dostala jsem vždy obrovskou porci velmi kalorické zmrzliny do hezkého barevného kelímku, která přesahovala přes jeho okraj. Po takové zmrzlině se mi bude stýskat. Stejně tak jsem ochutnávala kávu, protože káva hraje v Itálii prim a je velmi dobrá a kvalitní a také silná. Ke kávě jsem si vybrala hezkou kavárničku, kde bych mohla pozorovat okolí a obyvatele města skrz výlohu. Italové kávu opravdu milují. Svědčila o tom i expozice v areálu Arsenálu na biennále, kde jsem se zničehonic ocitla ve veliké místnosti, která byla moderně zařízena bílými křesílky a červenými stolky z umělé hmoty. Uprostřed místnosti byl takový barový pult a na něm stály tři automaty na kávu. Před pultem byly instalovány obrovské skleněné válce plné kávy „illy“. Po stranách místnosti byla efektní stojací různobarevná svítidla. Stála jsem překvapeně v místnosti a přemýšlela jsem, co to vlastně znamená, když ke mně přistoupil mladík a nabídl mi kávu. Přišla mi vhod. Tato nabídka byla součásti výstavy. Vcelku příjemné překvapení po několikahodinové prohlídce velikého areálu. Usadila jsem se spokojeně k jednomu volnému stolu a vychutnávala si malinkaté espresso.

Ach, jo! Kdy já se zase vrátím do Benátek?