Do kanceláře jezdím MHD. Nejblíže mám autobus. Ráno sejdu od domu krátkou svažující se ulicí kolem prvorepublikových vilek na jedné straně a zahradou na straně druhé. Je to taková mini procházka. V parku rostou staré jabloně, mirabelky, třešně, červené svídy a pnou se růže. Z jara se objeví na trávníku malé ostrůvky fialek. Park je vlastně bývalá zahrada, která je z ulice přístupná mezerami v poškozeném drátěném plotu. Pejskaři do ní chodí na procházku se svými psy.
Rozhlížím se kolem sebe. Na ulici dnes kromě deštěm naplaveného písku a kamení jsou jenom zaparkovaná auta ve vyznačených modrých obdélnících. Žluté a červené mirabelky jsou spadané pod stromem, jsou měkké a zralé, jablka v trávě hnijí. Onehdy jsem tady viděla poskakovat místního zajíce, který tu žije už nějaký ten čas. Občas ho vidím také hopsat u domu. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti od kraje silnice a díval se na mne a já na něho. Chvíli jsem ho tak pozorovala a potom pokračovala v cestě na autobus. Utekl do zahrady. Někdy tady potkávám sousedku, která po ránu venčí svého psa. Je nevlastní sestrou mého spolužáka a bydlí v jediné vile z kraje ulice. Probereme žhavé novinky, prohodíme pár poznámek o životě a zdraví a dál spěchám na autobus.
Jednoho rána jsem viděla u jedné z vilek stát auto městské policie a dva policisty, kteří diskutovali asi s majitelkou vilky. Podle diskuse jim v noci ze zamčené zahrady zmizel automobil. V rohu jejich zahrady rostou mirabelky a padají na chodník u zastávky MHD. Mají vždy ozdobený vchod do vily dekorativním věncem, čehož si považuji.
V další vilce bydlí bývalý spolužák mého syna ze základky. Jednou té paní z vedlejší vily opravoval pobořený kus zděného plotu. Občas ho vidím ráno vyjíždět autem od domu. Má ještě staršího bratra, kterého moc často nevídám. Dříve jezdila se mnou jejich matka ráno autobusem. V další vile žije paní, ke které jezdila moje spolužačka na masáže a moc si jí chválila. V poslední vile starší muž renovuje podle vývěsky na plotě starý nábytek. Venčí pravidelně svého bojového psa a přístřešek pro auto má uvnitř porostlé vinnou révou. Jejich syn už s nimi ve vile asi nebydlí. Nevídám ho. Většinu obyvatel této ulice znám jen tak od vidění. Bydlím v tomto místě 45 let a pamatuju si na dobu, kdy se tato část města stavěla a bylo tady pole. Jako dítě jsem do těchto míst občas chodila s partou kamarádek.
Nebe je dnes bez mráčku, vzduch je dosud po ránu snesitelný. Nenastal ještě letní žár.
K zastávce autobusu je to kousek cesty. Je na konci ulice a je pokreslená. Dříve tam byla stará pokreslená zastávka, teď je tady nová a také pokreslená. Převažuje nápis HVN. Předchozí zastávka byla hojně polepená plakáty, které opadávaly váhou nalepených vrstev papíru. Na minulém volebním mítinku u stanice metra jsem se zmínila, že by potřebovala výměnu. Po nějaké době byla vyměněna za tento nový přístřešek na zastávce. V podstatě je to ale kopie starého přístřešku. Nelepí se tam dnes plakáty, jen zcela výjimečně. Žádná hezká moderní zastávka to není. Zastávka je na znamení.
Když jsem se blížila k zastávce, ujel mi klasicky autobus. Už nedobíhám. Obvykle jsem jen pro legraci sobě a ostatním. To se stává, nic neobvyklého. Obvykle se dívám, kolik lidí na zastávce čeká, tedy kolik vidím párů nohou. Tentokrát jsem si přemýšlela o svých věcech a nedívala se. Nesleduji online jízdní řády, neběhám na čas, protože autobusy jezdí celkem pravidelně. Záhadou je, že jezdí místní dvě různé autobusové linky za sebou, téměř společně. Pozoruji, že na zastávku také přišli i další místní. Byly to dvě ženy v letních šatech a jedna dívka v šortkách. Kolem nás sviští z kopce auta a také cyklisté. Pozoruji styl jízdy cyklistů z kopce. Občas vyjedou i na málo frekventovaný chodník pod místními viadukty. Všichni honí zelenou na semaforech pod námi. Slečna na zastávce si po nějaké době hledání v mobilu šla ověřit informace o příjezdu autobusu na vylepeném jízdním řádu. Věděla jsem, že autobus přijede asi tak za minutu. Dívka měla šortky a tmavé dlouhé vlasy a žádný z řidičů jí nepřehlédl, krátce se na ní podíval a pospíchal dál z kopce. Byla opálená od moře. Nedaleko spolu hovořily dvě mladší ženy v letních šatech. Znaly se a mluvily o novém tetování jedné z nich. Také jednou za čas dorazí bývalý kolega, který jezdí do kanceláře stejným směrem ale o něco dále než já. Kde jsou ty doby, kdy jsem po ránu jezdila přes Vltavu a pozorovala řeku a život na ní. Labutě, kachny, racky, loďky na řece, lodě, přívoz a hejna ptáků letící nad ní. Občas se na ostrově připravovalo koncertní podium pro nějaké vystoupení. Na řece je každý den jiný, i každé ráno a podvečer. A to ani nemluvím o krásných výhledech z okna tramvaje na okolí řeky. Občas se po mostě přes řeku procházely labutě a zastavily celý provoz na mostě nebo přelétaly těsně nad dráty pro tramvaje či podlétaly oblouky mostu.
V autobusu jsem si dnes sedla u vchodu proti starší paní s hůlkou. Uvažovala jsem, že za tři zastávky přestoupím na tramvaj a projedu se po ránu trochu městem. Na další křižovatce jsem ale uviděla, že mi tramvaj ujíždí. Tak někdy jindy, dnes pojedu zase metrem. Z autobusu na metro musím jít podchodem pod silnicí. Jsou v něm různé obchůdky a bistra na jedné straně a na druhé straně je zeď pokreslená různými druhy ryb a mořských živočichů. Dnes jsou ještě stažené rolety obchodů a zeď s podmořským světem je počmáraná a kresba poničená. Podlaha je jako obvykle špinavá, při krajích u kanálku nejvíce. Ve vzduchu je cítit pach. Projít tímto podchodem není hezký začátek dne. Schody vedoucí k metru jsou jen občas zametené.
Ve stanici metra je jako obvykle průvan, který cestujícím ničí ranní účesy a ženám zvedá široké sukně. Někteří cestující již zase nosí roušky. Další covidová vlna, tentokrát letní. Je to jen doporučení pro MHD, ale počet nemocných v posledních dnech zase stoupá. Už to vypadalo, že je covid konečně na ústupu. Zase nevíme, co bude. Začalo se s dalším očkováním a přeočkováním. Home Office se pomalu ve firmách ruší. Všichni si zřejmě přejí se vrátit před covidové období, a to ve všem. Je to zvláštní doba. Začátek tohoto století se zcela nevyvedl.
Při přestupu z jedné linky metra na druhou jsem si na eskalátorech všimla mladíka, který měl na svých ramenech dvě kočky. Kočky vypadaly spokojeně, asi byly na tento druh cestování zvyklé a nebyly na vodítku. Mladík se bavil s mužem středního věku, který si nesl koloběžku. Představila jsem si, jak mladík kočky v metru honí po nástupišti.
Kontrola jízdenek při přechodu z jedné linky metra na druhou dnes není přítomná. Po východu z metra mne čekal špinavý prostor u zastávky tramvaje, kde čekalo dost lidí. Viděla jsem nedávno nějaký návrh na rekultivaci tohoto prostoru. Nic se prozatím neděje. Částečně už ale proběhla úprava prostoru za náměstím. Zmizelo malé parkoviště a kontejnery na odpad a veřejné pouliční WC. Pohled dolů na tento prostor z oken přilehlých budov byl zcela nevábný. Dva hudebníci jako obvykle nedaleko přehrávají svůj repertoár skladeb na housle a harmoniku. Občas tady také bubnuje jeden mladík na prázdné kbelíky. Někdy je zde stánek s ovocem, někdy stánky s volební tématikou a kandidáty nebo předvánoční stánkový prodej. Za zády je vstup do kasina. Kolem bezdomovci.
Jinak skvělé letní ráno a celý den před sebou.