Sri Lanka nebo-li Cejlon

v kategorii Texty dne 05.08.2008

Ostrov v Indickém oceánu, na kterém jsem strávila dva týdny. Plný bohaté fauny a flory, štíhlých snědých obyvatel a žen s velkýma mandlovýma očima, s ladnými pohyby, milým úsměvem a černými dlouhými vlasy.

Dotek rukou je projevem kamarádství a přátelství mezi lidmi. Lidé žijí chudě. Zahlédla jsem v jedné rybářské vesnici, jak se ženy koupou za tmy na zahradě oblečené do pruhu látky, sárí. Někdy si dávají do kádě s vodou bylinky. V jedné vesnici u jezera Kogalla, nedaleko hotelu, ve kterém jsme bydleli, jsem viděla, jak se ženy oplachují vodou ve vesnické betonové lázni u silnice. Lázeň byla kruhová a ženy se polévaly vodou z nádob. Na protější straně ulice se konala svatba. Podobný obrázek jsem viděla za horkého dne u rýžového pole. Stála tam mladá žena v zeleném sárí na kraji lesa a polévala se za horkého dne vodou z nádoby.

Lidé chodí většinou bosí nebo nosí vietnamky, které prodává ve svých obchodech Bata, stejné jako u nás. Viděla jsem v hlavním městě Colombo i malé obchůdky, ve kterých byly za výlohami vystavené krásné páskové sandálky v barvě zlaté. Ale většina obyvatelstva nosí ty obyčejné, které známe i z našich obchodů. Lidé mají ploché široké nohy, palec roztažený do strany a masivní paty.

Ostrov na mne po příletu nepůsobil čistým dojmem. Ve městech ležely odpadky vyhozené na hromadách asi proto, že na ostrově nejsou popelnice nebo kontejnery na odpad, alespoň jsem je neviděla. Na vesnicích ale bylo vidět, že se před domky pravidelně uklízí, protože byla vidět čerstvě zametená zem kolem nich.

Na ostrově se vyrábí z kokosových vláken hnědá košťata, kartáče a drátěnky na nádobí. Mají hnědou barvu kokosového ořechu. Přemýšlela jsem , že si kartáč v této barvě koupím i do Prahy. Také se z kokosových vláken vyrábí pevný provaz. Dá se tak plně zužitkovat kokosový ořech. Dá se využít i na otop a často se s ním lemují záhon v parcích a zahradách. U jezera Kogalla nám ukázal řidič tuk-tuku, který nás vozil kolem jezera, starý stroj, který spřádal kokosové vlákno a splétal z něho provazy . Stroj byl celý rezavý z vlhkého prostředí a už mimo provoz. Řidič nám vlastní spřádání kokosových vláken předvedl ručně na zbytku vláken ležících opodál. Spředená vlákna přeložil a docela samozřejmě spletl v ruce provaz .Zdálo se mi, že provaz se stočil skoro sám. Když jsem si na provázek šáhla, byl pevný.

„Možná, že to tady umí každý“, pomyslela jsem si. Vyprávěl nám, že s otcem coby malý kluk připravoval rýžové pole pro sazenice. Oral ho s vodním buvolem.

Sri Lanka je úrodný ostrov. Postavíte si nový plot okolo domu z větví, které zapíchnete do země, a horizontálně propletete, a po nějaké době zjistíte, že vám rostou nové keře a stromky a po nich se pnou ještě popínavé rostliny. Když semínko upadne na zem, vzklíčí.

Centrální horská oblast ostrova je celá osázena čajovými keři. U plantáží jsou továrničky na zavlhnutí, sušení, temperování, třídění a další zpracování natrhaných čajových lístků. Ty tři až čtyři horní lístky dorostou na keři za týden, to znamená, že ženy pracující na plantážích se po týdnu vrací na čajová pole a práce se opakuje a opakuje. Čajové keře se obměňují po padesáti letech a po pěti letech se omlazují . Trhačky čaje mají nízkou mzdu. Na ostrově je málo práce. Čajové plantáže změnily úplně vzhled krajiny. Povrch centrální části ostrova je samý kopec a na kopcích jsou čajové keře v krásné zelené barvě.

Byli jsme se podívat v jedné továrně na zpracování čaje. Nejtěžší práci tam vykonávají ženy. A ženy jsou malé a velmi štíhlé, takové křehké.

Čaj se při přípravě přelije v konvici vroucí vodou a nechá se nejdéle 2 minuty vyluhovat a potom dostane zlatavý nádech a pravou vůni a tak je nejlepší a může se začít pít. Koupili jsme si čaj v místním obchůdku.

Na ostrově jsou vysazeny i kávovníky s malými červenými plody, i když jich dnes už není mnoho, protože jejich místo zaujaly později čajové keře.

Na ostrově se těží také kaučuk. Zajeli jsme se podívat na kaučukové háje, uvnitř kterých se pasou na dlouhých provazech uvázané krávy a býci a udržují tak nízkou trávu mezi stromy, což kaučukovníkům prý svědčí. Stromy byly vždy z jedné strany kmene naříznuty zářezy a pod nimi byla umístěna skořápka z kokosového ořechu, do které tekla míza .

Prvně jsem také pila pravý skořicový čaj, viděla palmy se žlutými kokosy, které utržené vypadají jako prs ženy nalitý mateřským mlékem. Kokos se nasekne na špičce velkým nožem až z něho pod tlakem vytryskne kokosová šťáva, zastrčí se do něho brčko a pije se. Domorodci pijí šťávu z kokosu každý den a říkají, že je zdravý. Žluté kokosy byly na ostrově všude ke koupi za mírný poplatek. V trsech visely ve stáncích u silnice, na palmách a „beach boys“ nám je přinesli i do hotelu. V jednom takovém kokosu bylo skoro půl litru kokosové šťávy. Na palmě před naším hotelem byly také žluté kokosy. Líbilo se mi, že tato palma kvete a zároveň kokosy na ní postupně dozrávají a lze je vidět na jedné palmě ve všech velikostech .

Jezero Kogalla je velké jezero nedaleko města Galle. Má klidnou atmosféru a protože ústí za rezivějícím železničním mostem přímo do Indického oceánu, dostává se přílivem do jezera stále více slané vody. Z toho důvodu se z jezera odstěhovali i krokodýli, kteří prý ze slané vody slepli. Na jezeře jsme byli na výletě několikrát. Jednou jsme se jeli podívat na skořicový ostrov a na ostrov budhistických mnichů na katamaránech, potom jsme jeli na večerní vyjížďku na jezero na motorovém člunu s místním rybářem, který se nám nabídl, že nás provoze, a konečně jsme jeli na výlet kolem jezera s řidičem tuk-tuku, který měl na zadní části karosérie přilepenu reklamní nálepku cestovní kanceláře Time Travel. Ostatně jsem tutéž nálepku viděla i v knihovně u budhistických mnichů ve městě Kandy.

Tříkolka tuk-tuk se vyrábí v Indii. Pro obyvatele ostrova je cena tuk-tuku vysoká, a řidiči tuk-tuků si tříkolku pronajímají od jejich majitelů. Je to do teplého dne ideální vizidlo, protože nemá postranní dveře a krásně v něm za jízdy profukuje.

Jezero má půvab hlavně kolem 18té hodiny večerní, kdy zapadá slunce za obzor. V ten okamžik se vrací z pevniny ptáci na noc na ptačí ostrovy uprostřed jezera. Tiše jsme seděli v loďce a dívali se směrem k východnímu břehu jezera. Od pevniny přilétali ptáci po skupinkách,letěli nízko nad vodou jezera, že nebyli nad hladinou skoro vidět, a usedali na stromy na ostrovech. Když tam dosedli, začali štěbetat. Na ostrov se vracelo jedno hejno ptáků za druhým. Připomínalo to přistávání letadel na frekventovaném letišti nebo na letadlové lodi. Sotva dosedla jedna skupinka ptáků na stromy, druhé hejno už letělo nad hladinou jezera mezi břehem a ostrovem a další se už objevilo na protějším břehu. Tak to šlo po celý západ slunce. Volavky letěli v hejnech nad nimi a přelétávali přes ptačí ostrov i jezero a mířili k oceánu. Nad námi poletovali ptáci a my jsme pod nimi pluli tiše v člunu uchváceni krásnou podívanou. Přeletělo také několik papoušků. Na jezeře létali i hezky zbarvení motýli, velcí a krásně malovaní. Po vodní hladině pluly velké oranžové květy, které opadaly z pobřežních keřů na hladinu. Vypadaly jako květy budhistických mnichů svým oranžovým zbarvením. Kolem bylo ticho.

Kousl mne dikobraz, vlastně dikobrazí mládě. U silnice stáli kluci a na řetízku měli za krk přivázané dva větší dikobrazy a jedno mládě, takovou dikobrazí rodinku. Zastavili jsme a šli jsme si je pohladit a vyfotit se s nimi za poplatek pro jejich dětské majitele. Musím říci, že dikobrazí rodiče byli řádně vychováni, trpěliví a nechali se hladit po ostnech, po hlavě a čumáku. Když jsem je hladila, všimla jsem si, že mají velké silné přední zuby. Dikobrazi byli ale velmi klidní a vlídní a měli takové krásné bodliny. Nikdy jsem je ještě neviděla tak z blízka. Šáhla jsem si na ně. Obdivovala jsem jejich dokonalou stavbu a střídající se šedé a bílé proužky. Bodlina byla dutá a ostrá, lehká, ale pevná. Četla jsem v knize Hotel u bílého nosorožce od B. Bulla, že dikobrazí pero přináší smůlu. Uviděla jsem, že se někteří z naší skupiny fotí s dikobrazím mládětem, tak že ho zvedli do vzduchu. To je nápad, také s ním nechám vyfotit, a navíc jsem ještě dikobrazí mládě nedržela v rukou. Když jsem zvedala mládě k fotografování, protestovalo, škubalo sebou a nechtělo se nechat zvednout. Pochopila jsem, že z tohoto focení nic nebude. Pomyslela jsem si, že se ostatně mohu nechat vyfotit i s mládětem stojícím na kraji silnice. Když jsem mládě postavila zpátky na kraj silnice a dávala jsem od něho ruce pryč, mládě se po mne ohnalo a kouslo mne do ukazováčku pravé ruky a nechtělo mne pustit. Vyškubla jsem se mu. Rána nebyla hluboká, ale po chvilce začala krvácet. Šla jsem si s obavou ránu vydezinfikovat. Snad nedostanu otravu krve.

„Doufám, že má mládě čistější zuby“, myslela jsem si ,“ dikobraz je asi bíložravec“, lovila jsem ve své paměti. „Bůh ví co ale žere.“

Psi a krávy pobíhají volně krajinou. Pravda, zdržují se v blízkosti lidí, protože psi hledají u lidí potravu. S nimi i kočky. Koček je na ostrově mnohem méně než psů. Všimla jsem si, že jsou psům vidět žebra, jak jsou vychrtlí. Když jim dáte něco k žrádlu, což se jim nestává tak často, bojují o žrádlo mezi sebou. Vrčí na sebe. Psi jsou vidět na zahradách u domků, u prodejen potravin, u zahradních restaurací, prostě všude tam, kde se lze přiblížit k žrádlu. Tu noc, když jsme odlétali domů, jsem viděla psy pobíhat i v naší hotelové recepci. Byli tam tři stejní béžoví psi. Potomci divokého psa dingo. Recepce byla průchozí od vchodu do hotelu až na pláž a k bazénu v zahradě hotelu.

Stejně tak jsou všude i krávy. V noci stejně jako psi leží na silnici, přes den se pasou i na hřbitově. V botanické zahradě zaútočil jeden bílý býk, který byl uvázaný ke stromu na dlouhém provaze, na fotografa, když se ho snažil vyfotografovat. Býk byl štíhlý a měl velké a krásně tvarované rohy. Nejdříve býk poklidně pozoroval fotografujícího člověka, a dělal, že se ho celá situace netýká a najednou vyrazil dopředu. Uviděla jsem, jak fotograf běží mezi stromy. Ještě, že byl býk uvázaný na provaze. To bychom za chvíli běželi všichni, teď jsme se jenom pobavili.

Jedno odpoledně jsme odjeli na návštěvu budhistického chrámu, který se tyčil v podobě veliké bílé sochy Budhy nad městem Kandy. Na místě jsem zjistila, že v té veliké soše jsou vybudovány místnosti. Mniši věděli, že přijedeme na návštěvu, protože jsme se ohlásili předem. Když jsme přijeli, zjistili jsme, že mají svátek, pozvali do chrámu své rodiny, ty přivezli cukroví, ovoce a jídlo a oslavovalo se. Mniši jsou u svých příbuzných ve velké úctě, ostatně tak jako u všech obyvatel ostrova. Probíhající oslava byla vzpomínkou na výročí smrtí hlavního mnicha tohoto chrámu. Ten nový hlavní mnich byl středního věku, vzdělaný, vysoký, milý, usměvavý a trpělivý člověk. Dá se říci, že to byl hezký muž. Měl vysokoškolské vzdělání a přednášel na univerzitě až do doby, než převzal úřad vrchního mnicha v tomto chrámu po svém mrtvém předchůdci.

Mladší mnich mluvící anglicky nám dělal průvodce po chrámu. Když nás prováděl chrámem obracel se stále k dlouhovlasé blondýnce, která tam byla s námi. Zdálo se, že pohled na ní ho zcela fascinoval. A také tam byl ještě takový malý kluk- mnich, který nám udělil požehnání. Seděl u stolu a vázal nám na pravou ruku bílé tkaničky na několik uzlíků. Ženy se nesměl dotknout.

Krásně odříkával ta svá požehnání a my jsme se přitom nechali fotit a usmívali se na oplátku na něho. Když bylo po obřadu, kluk nás požádal, abychom mu poslali nějaké jeho fotografie. Je to dítě s takovým milým vyrovnaným pohledem.

Chrám držel ochrannou ruku na dívčím sirotčincem, ve kterém žijí dívky v jedné místnosti, spí na slamnících, sprchují se na dvoře a jídlo dostávají jednou za den z místní vývařovny pro chudé. A je to vždy rýže. Když mnichům něco zbude z jídla, posílají to dívkám na přilepšenou. Dívky nám zazpívaly a zatančily tance. Byly stydlivé a velmi milé. Naše průvodkyně každé přivezla stříbrné náušnice. Vedle šatiček to bude jediný jejich osobní majetek. My ostatní jsme jim dali to, co jsme ještě měli z domova sebou. Bonbony,sušenky, různé tužky a propisovačky a pod. V sirotčinci budou tyto dívky do doby než získají práci nebo než se provdají, respektive než budou provdány. Když jsme odjížděli, dívky běžely kolem plotu, smály se a mávaly nám, dokud nás viděly. Dívky chodí jednou týdně do nemocnice pečeovat o nemocné.

Když na ostrově člověk umře, vlají nad silnicí, cestou od domu na hřbitov a na hřbitově bílé pentličky. Na hřbitově je bíle orámován i čerstvý hrob. Když umře mnich, tak jsou všude rozvěšeny oranžové pentličky v barvě mnichů, do které se oblékají po celý život. Mniši mají v zemi delší průměrnou délku života než ostatní obyvatelé země.

Jezdí se vlevo a po silnicích jezdí hodně aut. Řidiči se řídí právem silnějšího. Ujeli jsme po ostrově cca 1800 km, ale neviděli jsme žádnou dopravní nehodu. Často jsou na silnicích zácpy a jízda bez klimatizace se stává v tom vlhkém horku pro Evropana nepříjemnou. Všimla jsem si, že si řidiči za jízdy dávají nenápadná znamení rukou nebo klaksonem. Funguje to velice dobře. Po silnicích jezdí velmi stará auta, protože auta jsou pro místní obyvatele velmi drahá. Hodně obyvatel jezdí na kolech, přeplněnými autobusy a vlaky a hlavně chodí pěšky. Autobusová státní doprava je levná, velmi frekventovaná a dostupná všem. Ve městě Koggala jsem viděla například obrovské autobusové nádraží, připadalo mi větší než je v Praze autobusové nádraží Florenc.

Co je nejkrásnější na ostrově? Pro mne je to a vždy bude Indický oceán, jeho zpěněné vlny, bílé pláže, korálové útesy a korálové ryby, které jsme chytali na oceánu, krásně zbarvené a všech možných tvarů. Teplá voda v oceánu, velké vlny a jejich hukot v noční tmě. Zpočátku se mi zdálo, že mne ty vlny v noci zaplaví, že se převalí přes pláž a a zaplaví náš přízemní pokoj v hotelu. Bylo to velmi sugestivní.

Udivilo mne, jak daleko na oceán zaletí motýli nebo kolibříci.

Zvláštní byl i způsob rybolovu maledivských rybářů v pobřežních vodách oceánu. Sedí na tyčích zaražených do dna, ze kterých chytají návnadu pro noční rybolov na oceánu. Jsou tak chránění před vlnami oceánu a určitě musí krásně vidět pod mořskou hladinu na rybičky, které chytají. Viděla jsem jejich úlovky prodávat u silnice. Poblíž hotelu bylo hodně rybářských kůlů. Rybáři nám říkali, abychom se na jejich tyče vyšplhali.

Je velmi příjemné, že se na ostrově nekrade.