- Alena Wišová - https://alena.wiso.cz -

Byla jsem v Jordánsku

Tak konečně. Byla jsem v Jordánsku, ve světě zbytků starověkých civilizací , křížových výprav a po stopách českého cestovatele Aloise Musila.

„Konečně uvidím Mrtvé moře, co uvidím, budu se v něm koupat nebo vlastně popluji na hladině v jedné ruce sklínku s jordánským vínkem z Hory Nebo a v druhé denní tisk, a hlavně romantické skalní město Petru, v mých představách rok od roku krásnější a romantičtější“, říkala jsem si.

Těším se na výlet celý rok a potom přišlo z ničeho nic září v New Yorku a pozvolna a samy se začaly vkrádat do mých myšlenek na cestu stále zřetelnější obavy.

Byla jsem to odpoledne v kanceláři v práci. Přiběhla pro mne kolegyně, abych se šla dívat na CNN, že na N.Y. útočí letadla. „Co to je za vtip, to je zase nějaký horor“, říkala jsem si , když jsem pospíchala do vedlejší místnosti se podívat, co se vlastně děje. Byl to ale horor ze života.

Než jsem odešla z práce domů, mailovala jsem ještě známým do N.Y.a snažila jsem je podpořit v myšlenkách a v pocitech. Potom jsem ty záběry viděla v televizi ještě mnohokrát znovu a znovu. Nerada se dívám na katastrofy a nerada bych byla na místě katastrofy. I když televize a novináři a fotografové získávají v těchto případech nejlepší záběry a nejlepší komentáře, za které získávají nejprestižnější ocenění.

Letěli jsme nakonec do Sýrie do Damašku a potom jsme jeli autobusem do Ammánu, hlavního města Jordánska. V posledních dnech před odletem se měnily termíny odletu z pátku na neděli a potom se musely částečně vyměnit ČSA za maďarské aerolinie Malév. Letělo se z Prahy do Budapešti a tam se několik hodin čekalo v noci v tranzitu na další linku z Budapešti do Damašku. ČSA prostě přestaly létat do Damašku . Měnil se začátek pobytu a mne nezbylo než vše odkývat a odsouhlasit. Začala jsem si také říkat, že Jordánsko je arabská země a že tam asi nebude hodně turistů. Všichni se začali najednou bát létat a do arabského světa může letět jen poloblázen. Tak jsem vyrazila na cestu psychicky trochu nalomená, i když jsem to na sobě nedávala znát. Turistů v Jordánsku bylo opravdu málo, dalo by se říci, že jsme tam byli s naším autobusem tak strašlivě osamělí, a že jsme byli všem na očích.

Když jsme přiletěli na letiště do Damašku, tak jsme zjistili při přebírání zavazadel, že Maďaři vykradli skoro polovině spolucestujících zavazadla. Vybrali si to nejlepší, majitelům ponechali hadříky na cestu, aby měli v čem alespoň chodit.

„Začíná to moc hezky“, řekla jsem si.

„Mne se nic nestalo, mohu být v klidu. Měla jsem štěstí, nemusím žádat o sepsání protokolu apod.“, řekla jsem si hned na to.

„Nelíbila se Maďarům asi moje taška“, fajn. To jsem ještě netušila, že dojde i na mne při této cestě.

Hlavně, že už jsme tady. Byli jsme dychtiví a tolerantní.Vyrazili jsme z Damašku přímo do Jordánska do Jarashe (Gerasa), jednoho z nejlépe zachovalých antických římských měst Decapolisu. V listopadu bylo  chladno a potom k mému údivu začalo ještě pršet. Otevřela jsem si deštník. Je zajímavé, že když se já objevím někde na poušti, tak prší. Když jsem před několika lety jela z Káhiry k Suezskému průplavu, tak také začalo pršet. To byla krása, když se nebe začalo na ten vteřinový deštíček připravovat. Ty barvy nebe a okolní přírody, ty hory kolem . Říkala jsem tehdy průvodkyni, že to vypadá na déšť.

„Řekla bych, že určitě ne“, odpověděla bez rozmyšlení.

Když sprchlo, tak jsem měla radost. Teď v Jordánsku lilo jako z konve skoro celý den. Moc velkou radost jsem tentokrát neměla. Zjistila jsem totiž, že nejsem na listopadové Jordánsko dostatečně oblečena. Bylo nějak chladněji než jsem si představovala, že bude. Tu péřovou bundu, co jsem měla na cestu, protože byla tak lehká a skladná, jsem potom s tím jedním svetrem nosila skoro celou dobu pobytu v této krásné a zajímavé pouštní zemi. Konečně jsem také viděla, jaké to tady je, když se po dešti oteplí a během dvou dní rozkvete poušť kolem měst, tedy ta udržovaná část pouště, nebo kolem bazénů zbudovaných v poušti na dešťovou vodu.

Hlavní město země Amman mne doslovně nadchlo. Amman je krásný tím, jak je hodně členitý. Je jako Řím postavený na pahorcích. Když jsem si stoupla na Citadele, římském chrámovém komplexu uprostřed města, a rozhlédla se kolem a podívala se na město pod sebou a všude kolem, skoro se mi zatočila hlava překvapením z toho oslňujícího pohledu na arabské velkoměsto , z té velkolepé kulisy. Byl to pro mne zážitek. Vedle typických arabských krychlových betonových domů starších a nových nalepených na kopcích všude kolem tak, že to opticky v tom slunci vypadalo, že stojí jeden na druhém, byly schovány i starověké římské památky, které byly součástí denního života obyvatel města. Bylo to obrovské světlé lidské mraveniště viděné z kopce nad městem Škoda, že se ten pohled a ta atmosféra města nedala vměstnat do jedné obrovské fotografie a kameru jsem neměla. Kdybych uměla malovat alespoň jako pan Procházka, který tak krásně maloval Egypt a jeho minarety . Mám tu vzpomínku ve své paměti, a když se řekne Jordánsko nebo Amman, tak se znovu vynoří a vidím je uvnitř sebe v takové sluneční příjemné záři.

Jordánsko bylo zajímavé a nové pro mne i tím, že v době, kdy jsem tam jezdila pouští a navštěvovala zbytky antických památek a středověkých hradů, byl právě ramadán. Myslím si, že pro mne jako Evropanku, která ramadán dosud nezažila a na vlastní oči neviděla, je to skvělý zážitek. Je to prostě kus místní kultury a všedního života. Ramadán v listopadu byl pro místní obyvatele asi přijatelnější než ramadán v letních měsících. Arabský svět je na ramadán dokonale připraven. Arabové si pečou ramadánové cukroví, které je chutné, výživné a dekorativní, poskládané do barevných geometrických tvarů . Skládají si z jednotlivých kousků cukroví takové koláče, svým způsobem podobné našim domažlickým. Pijí se k tomu speciální džusy. Škoda jen, že se nesmí pít žádné tekutiny během dne. To jsem nevěděla. Na ulicích v Ammanu byly stánky, ve kterých prodavači prodávaly v mikroténových sáčkách asi tak litrových džusy různých barev na večerní rychlé občerstvení. Ke konci dne začínali být obyvatelé, alespoň tak se mi zdálo, nepatrně nervózní, blížil se konec denního půstu. Když skončí denní půst , tak se Arab nejdříve pustí do energeticky výživného cukroví a zapije ho třeba tím barevným džusem a těší se na večeři, kterou si dopřeje za tmy.A ráno zase před svítáním bohatě posnídají na celý dlouhý nastávající den. Nezkusila jsem si držet ramadán ani jeden den , protože jsem musela pít dostatek tekutin. Koupila jsem si alespoň v jednom krásném obchodě ve čtvrti bohatých Jordánců, kteří se před válkou v Kuvajtu vrátili domů, a postavili si v Ammanu překrásné vily, ramadánový kalendář.

„Konečně jedu do Petry“, říkala jsem si cestou z Ammanu .

Když jsme se přiblížili na 50 km k Petře, sdělil nám český průvodce, že v Petře budeme mít skvělé ubytování v jednom z nejlepších hotelů na světě, a to hotel Moewenpick. Propadli jsme nadšení.

„Pobyt bude o to lepší“, pokračoval, „že to bude Moewenpick na kopci nad Petrou s vyhlídkou přímo do skalní průrvy Petry“.

Nádhera, paráda, skvělé. Hotel byl skvělý, byl na kopci a nebyl tam mimo nás žádný turista. Večer jsem se navečeřela v restauraci s bohatou nabídkou švédského stolu, po večeři jsem si šla zaplavat do bazénu a druhý den pro mne začal doslova očistec.

Ráno, když jsme sjížděli autobusem na celodenní pěší výlet do Petry, tak mi nějak divně začalo „škrundat“ ve střevech. Stav se nelepšil , po dvou hodinách cesty skalní průrvou dolů z kopce mi začala být zima, nemohla jsem stát a poslouchat výklad, musela jsem si sedat a dovnitř skal jsem také nemohla, protože mi byla zima, a po další hodině se mi najednou udělalo nevolno a začala jsem zvracet. Zbledla jsem a neudržela se skoro na nohou. Měla jsem pocit, že umřu.

Průvodce se věnoval výkladu ve skalním  amfiteátru a já jsem seděla na kameni a zvracela si. Nedokázala jsem si představit, že za ním dojdu a řeknu, co se se mnou děje. Pobavilo mne, že někteří zbloudilí spolucestující turisté se zájmem sledovali, jak je mi špatně. Když jsem si promítla cestu sem do tohoto místa, a to, že do stezky nevjede žádná sanitka či jiné auto, a že jediná cesta zpět do života je cesta stezkou vzhůru nebo dále někam dolů, kde by snad mohl přistát vrtulník, upadla jsem do mírné beznaděje.

„Přece tady v Petře neumřu“, musím něco vymyslet a vrátit se domů k rodině. Průvodce, na kterého jsem se na konec obrátila, vymyslel , že tady v jedné skalní restauraci na ně počkám, až se budou večer vracet zpátky a potom s nimi půjdu do kopce.

„To už bude pozdě“, tady nevydržím do večere. „Nemohu ani sedět , vypadá to na kapačky“.

Pomoc přišla od arabského průvodce, který se nabídl, že se mnou půjde pomalu vzhůru k východu z Petry a tam, že si vezmu taxi a dojedu do hotelu na kopec. To mi vlilo trochu optimismu do žil, že začnu o život bojovat a vyrazili jsme spolu vzhůru za občasného mého zvracení do kopce. Když jsme se přiblížili k soutěsce, tak průvodce najal dvoukolku s jedním koněm a vyrazili jsme klusem soutězkou vzhůru. Jeli jsme po těch kamenech jako o život, nadskakovali jsme na dřevěném sedátku, které bylo pro dvě osoby a nikoliv pro tři. Bála jsem se, že při té jízdě mne to vyhodí ze sedačky a spadnu na dlažbu. Vozkovi ulétla kšiltovka, kůň samou námahou pouštěl větry..

Dojeli jsme konečně k východu z Petry a snažili se chytit taxi. Když nejsou turisté není ani taxi. Po dlouhé půl hodině taxi přijelo, já jsem si dohodla cenu a vyrazila zvracet do hotelu. Od této chvíle jsem jezdila po Jordánsku pouze taxíkem a poznala jsem místní lidi. Připadali mi skvělí. Když jsem něco potřebovala řešit a nebo jsem potřebovala pomoc, obracela jsem se jen na našeho arabského průvodce.

Protože ustoupilo zvracení a nastoupil průjem musela jsem jet taxíkem i z Petry do Ammanu a potom z Ammanu k Mrtvému moři. Věděla jsem, že to není taková velká vzdálenost, asi tak 50 km od hlavního města. V noci, když mi bylo špatně, a léky moc nezabíraly, jsem přemýšlela, jak to udělat, abych viděla Mrtvé moře a alespoň do něho ponořila nohy, když už se nemohu v tomto stavu koupat. Nechtěla jsem odjet z Jordánska aniž bych byla u Mrtvého moře. Po poradě s arabským průvodcem mi objednal taxi a já odpoledne vyrazila k moři. Celou dobu jsem nevěděla, zda to zvládnu. V této době už začal zabírat jeden lék, byla jsem ale slabá a motala se mi hlava. Ostatně kolem pouštní autostrády jsem neviděla žádné motoresty. Jela jsem taxíkem pololeže a polosedě. Když jsem dojela k moři, nelitovala jsem. Hladina moře byla samá vlna, protože foukal vítr, a vlny narážely na břeh a pěnily jako šampaňské víno. Vyhrnula jsem si nohavice a vydala se do mořské vody. Byla opravdu hodně slaná a taková olejnatá a byla docela teplá.

V moři se koupalo několik zbloudilých zahraničních studentů. U moře jsem stála asi tak půl hodiny, nechtělo se mi pryč, vyfotila se s řidičem taxi a jela zpět do hotelu do Ammanu. Byl to pro mne moc krásný zážitek. Byla jsem ráda, že jsem si alespoň takto splnila svůj sen. Nevím, kdy se tam znovu podívám.

Když si tak vzpomínám na pobyt v Jordánsku, tak jsem tam vlastně měla ještě dva zážitky , které za to stojí.

Jeden se týkal návštěv křižáckých pouštních hradů Karak a Shobak. Hrad Karak jsme si prohlédli za denního světla a na hrad Shobak jsme dorazili za úplné tmy. Krásně svítil měsíc ve tmě, bylo to romantické. Viděli jsme před sebou na kopci obrysy polozbořeného hradu. Po cestě jsme zakopávali o kameny. Nebylo vidět na krok. Když jsme došli na hrad, tak jsme také nic neviděli. Touha dodržet program za každou cenu se stala pro nás romantickým večerem při měsíčku.

Poslední zážitek v Jordánsku jsem zažila poslední den, kdy už jsem musela ještě celá vysílená jet autobusem na celodenní pouštní túru, protože jsme večer rovnou odjížděli do Damašku a v noci letěli přes Budapešť do Prahy a po příletu jsem šla z letiště hned do práce. Zjistila jsem, že se dá se vydržet skoro všechno. Buď člověk zahyne nebo přežije. Tentokrát jsem měla štěstí. Ploužila jsem se ze všech sil pouští.

Příhoda se stala v lázních Qasru Hallabatu. Vstoupili jsme všichni do takových polorozpadlých lázní, které vypadaly jako malý kostelíček. Český průvodce nám o nich vyprávěl. Stála jsem vedle arabského průvodce a v jednom okamžiku jsem se podívala vzhůru. Bylo tam takové menší nezasklené okénko. Stejným směrem se díval i náš arabský průvodce. Uviděla jsem v okně arabského řidiče autobusu jak ukazuje mému sousedovi takovým zcela jasným gestem, jak by nás postřílel jedním pohybem samopalem. V tom se na mne podíval a já jsem mu pohrozila prstem. Nechtěla jsem tuto jeho hru jen tak přejít. Když jsem vyšla ven, tak za mnou přišel a vysvětloval mi, že to byla hloupá legrace. Já jsem na to kývla a řekla jsem , že to opravdu z praktického pohledu byla ideální situace, jak postřílet celý autobus lidí.